Ve světě je mnoho míst, která nás dokáží nadchnout svojí nádherou. Mnohdy cestujeme stovky, tisíce kilometrů, abychom spatřili místo, které jsme tak dlouho a s takovou dychtivostí laskali ve svých snech a fantaziích a pak býváme překvapeni když zjistíme, že docela blízko nás, vlastně téměř za humny jsou zákoutí, která se těm „světovým“ přinejmenším vyrovnají. Není sice možné je označit nálepkou „exotika“ a vyprávění o nich asi nevzbudí dychtivý zájem posluchačů, ale není ani tak podstatné jak reagují druzí, důležitá je naplněnost našeho vlastního srdce.
Bydlím v malém městečku kousek od Prahy. Dříve to byla zakázaná zóna, protože sto tisíc sovětských vojáků s rodinami a především veškerou vojenskou techniku bylo třeba chránit před imperialistickými špehy a temnými silami. Když poslední z nich před patnácti lety opustil Českou republiku, původně životem kypící město, se stalo téměř místem duchů. Milovice byly opět svobodné, ale pusté a prázdné.
Dnes je to rychle se rozvíjející obec s krásně rekonstruovanými domy, které jak hříbky v lese vykukují z masivu zeleně a stromů. Blízkost Prahy však způsobuje, že pro většinu lidí zde žijících se stává pouhým místem k přespání. A tak mnozí snad ani netuší, jaké oázy klidu ve svém okolí mají.
Je krátce před vánocemi, domácnosti povětšinou voní cukrovím a v oknech stojí mnohá hospodyňka, statečně bojující proti špíně. Nemám hospodyňku ani cukroví, zato dobré boty, teplé oblečení a touhu podívat se o kousek dál, než vedou každodenní cesty z domova na vlak a do obchodu.
V roce 1904 zde z několika malých vesnic a přilehlých polností vznikl vojenský výcvikový prostor pro rakousko-uherskou armádu. Obyvatelé byli přesídleni, náležitě vyplaceni a novými usedlíky, se na dlouhá desetiletí stali vojáci. Po armádě císařské zde byli čechoslováci, pak němci, po druhé světové válce opět naše armáda a odsunem vojsk sovětských pobyt vojáků jakýchkoliv nadobro skončil. A protože téměř sto let nikdo do zdejší přírody nezasahoval, vznikla zde jedinečná oblast mnoha endemických živočichů i rostlin. Jsou zde hluboké lesy, krajina připomínající ruské stepi a mnohé další přírodní útvary.
Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.
Procházím okolo nádherně vzrostlých stromů a občas mne napadne zda najdu cestu z té pustiny, o které jsem neměl ani tušení. Když tu najednou zůstanu stát a nemohu věřit vlastním očím. Do kůry jednoho stromu je vyryt v azbuce nápis, který je tu již téměř dvacet let. Tak tady někde pilovali obranu socializmu, tady vzpomínali na domov a snad ani nechápali, jak daleko od něho jsou. O kousek dál se proti mně vyřítí z lesa dvě mladé srny. Nejprve mne nevidí a klidně, nic zlého netušíc jdou přímo ke mně. Když už nás dělilo snad pouhých deset metrů, zvednou své hlavy a upřeně mě pozorují. Nevím, snad si mě skenují a projíždějí databázi lesních zvířátek. A protože jsem se zapomněl zaregistrovat, bleskurychle se na svých hbitých nohách otáčí a tak jak znenadání se objevily, stejně rychle jsou pryč.
Nějak se nemohu nabažit pocitu naprostého uvolnění a klidu. Tak blízko domova a takové nádherné místo. Jak úžasné to tu musí být v létě, když příroda voní a vydává tisíce zvuků. Určitě budu jezdit i tisíce kilometrů za objevováním světa, ale tady mne čeká tolik pokladů, že znovu se sem vydám určitě dříve než zase za rok.
