Jako rodilá Pražačka jsem tato místa navštěvovala hojně, jako prcek za ruku s rodiči, jako žačka na vycházkách se základní školou, jako slečna na rande s klukama, pak jako matka se svými ratolestmi a dnes jako zralá žena s fotoaparátem v ruce a vzpomínkami v srdci. Ke každému životnímu období se vážou jiné zážitky a jiné lásky, jen ta místa plná zeleně, romantiky a pohlcené, ztracené historie zůstávají stále. Procházeli se tu kdysi, stejně jako nyní já, králové, prezidenti i prostý lid. I oni tady prožívali své radosti a strasti, meditovali při toulkách cestami a zelení a prostě jen tak žili svůj osud. Stejně tak po mnoho staletí žijí, mění se a přetrvávají všechny pražské hradní zahrady. V každé době mají své kouzlo pro svoji generaci a kvetou, usychají, mění se a znovuožívají, prostě jsou tady v symbióze s námi. Tahle místa, kde čiší energie minulosti, mám opravdu ráda.
Zahrady obklopující Pražský hrad lze rozdělit do několika celků. Na zahrady severní, které se nazývají Královská zahrada, Horní a Dolní Jelení příkop, zahrada Na terase Jízdárny, zahrada Na Baště a Lumbeho zahrada. Zahrady jižní, což jsou Rajská zahrada, zahrada Na Valech, Hartigovská zahrada, a na palácové zahrady pod Pražským hradem, které spojují Pražský hrad s Malou stranou, těch je pět. Ledeburská, Malá a Velká Pálffyovská, Kolowratská a Malá a Velká Fürstenberská zahrada. Součástí objektu je i Galerie Ledeburské zahrady a všechny jižní zahrady jsou mezi sebou průchozí.
Ze severních zahrad Hradu je historicky nejcennější Královská zahrada. A protože právě ta byla úplně nejblíže mému bydlišti z dětství, navštěvovala jsem ji často a více jak 20 let. Do zahrady jsem procházela vchodem u Letohrádku královny Anny a od dětských let přikládala ucho ke Zpívající fontáně. A představte si, ty kapky i proudy vody dopadající z horní mísy do spodní opravdu hrály pokaždé jinou píseň, koncert nebo sonátu. Jako malá holka jsem slýchávala Červený šátečku kolem se toooč, kolem se toooč…. A jako dospělá klavírní koncert B mol, pubertu raději zmiňovat nebudu. Velmi často ale byla období, kdy kašna mlčela. Neměla totiž vodu.
Hlavní vchod do zahrady je branou z ulice U Prašného mostu přibližně naproti Jízdárně Pražského hradu. Zahrada se rozprostírá na ploše 3,6 ha mezi Jelením příkopem a ulicí Mariánské hradby. V zahradě se střídají travnaté plochy s geometricky sázenými květinami, které se rok co rok a někdy i mezi sezónami mění. Rostou tu ale i vzácné stálezelené listnaté dřeviny a jehličnany. Dalších stromů je tady také heurékom. Javory, buky, habry i jírovce pozná každý, dětem dá možná práci poznat platany. Minulost se současností zde spojuje středem procházející překrásná lipová alej tvořící dominantu zahrady. Alej je zakončená barokní nikou s kašnou zdobenou sochou Herkula. Tuto sochu vytvořil Jan Jiří Bendl. Nedaleko od ní , v popředí, je umístěna kamenná váza z roku 1729 od Matyáše Brauna.
Návštěvníci zahrady dnes ale nejvíce využívají prostor před Letohrádkem královny Anny, tzv. giardinetto. Je to nevelká ozdobná zahrada, kterou kdysi upravil architekt Pavel Janák podle vzoru nizozemského architekta de Vriesse v čistém renesančním stylu. Právě v jejím středu stojí už výše zmiňovaná Zpívající fontána. Pousmála jsem se, když ke spodní míse přikládala ucho má dcera a říkala jsem si co asi za melodii slyší dnes ona. Od fontány jsme se spolu vydaly nedlouho zpřístupněnou (od roku 1999) vyhlídkovou cestou kolem Míčovny do dolní části Jeleního příkopu.
Míčovna umístěná v zahradě vznikala v letech 1567 až 1569, architektem byl Bonifác Wolmut a Oldřich Aostalis. Po požáru roku 1945 byla obnovena architektem Pavlem Janákem. Pozoruhodná původní sgrafita, alegorie Věd, Ctností a Živlů byla obnovena v letech 1966 až 1967. Ještě stojí za zmínku tapiserie Antonius a Kleopatra, umístěná uvnitř Míčovny.
A ještě pár slov k historii. Zahradu založil Ferdinand I. Habsburský roku 1534. Kdysi na tomto místě bývaly vinice stejně jako v širokém okolí a na Petříně. Architektem zahrady byl Giovanni Spazio a zahradníkem Francesco. Původní zahrada byla pořízena v italském zahradním slohu. Ve stejné době započala výstavba ohradní zdi a Královského letohrádku, který byl původně budován pro slavnosti královského dvora. V letech 1581–3 vzniknul zvěřinec- Lví či Medvědí dvůr podle návrhu architekta Oldřicha Aostalise. Objekt byl roku 1970 upravený na vinárnu a restauraci. Míčovna, jak jsem se zmínila, byla dostavěna roku 1569, Fíkovna roku 1590 a oranžérie 1601. V letech 1555 až 1558 byla zahrada rozšířena a hned na to upravena roku 1563 Janem Vredemanem de Vries v holandském slohu. Podruhé rozšířena byla v druhé polovině 17. století. V 18. století byla zahrada zbarokizována, na počátku 19. stol. přeměněna na anglický park. V letech 1989 – 99 byl zrekonstruován Letohrádek královny Anny i prezidentská rezidence, ve které bydleli všichni prezidenti od roku 1938 do roku 1989. Na místě staré oranžérie byla koncem 90.let postavena nová se skleníkem podle architektonického návrhu Evy Jiřičné. Skleněná stavba z kovu a skel je dlouhá sto metrů a slouží k regeneraci vysokých rostlin a hrnkových květin. V provozu je od roku 1999.
Ještě se vrátím ke Zpívající fontáně, která je tak nazvána skutečně podle dopadu vodních kapek do bronzové nádrže. Vznikala v letech 1564 až 1568 a je dílem brněnského zvonaře Tomáše Jaroše. Vznikla podle precizního návrhu sochaře Francesca Terbia a sem do zahrady na střed giardinetta před západní průčelí letohrádku byla instalována roku 1573. Letohrádek se nazýval původně Královský letohrádek až v 19. století byl přejmenován na Letohrádek královny Anny, to proto, že mezi dvěmi arkádami na západní straně letohrádku existuje reliéf na kterém Ferdinand I podává královně Anně květ. Reliéf pochází z doby kolem roku 1540 z hutě Paola della Stelly. Ještě po určitou dobu v mezidobí byl letohrádek kolem poloviny 18. století nazýván Belvedér. Některé zdroje uvádějí, že je to prý slohově nejčistší renesanční stavba ve střední Evropě.
Copak změny názvů, ale moci se tak přenést o pár století zpátky a usadit se tiše na některou ze slavností královského dvora, tady pořádanou a velkolepou. Chtěla bych vidět, jak král a jeho dvůr odhazovali okousané kosti rovnou za sebe královským chrtům jako milodary, jak dámy tančily své polonézy v těžkých sametových šatech a při tom se dokázaly usmívat, i když pražilo slunce a bylo třeba 30 stupňů nad nulou. Asi bych si uvědomila krásu a lehkost odívání mé doby existence. Na druhou stranu ráda bych si s nimi připila těžkým vínem z bohatých českých vinic na jižních svazích Prahy.
