V areálu Pražského hradu v údolí potoka Brusnice se vine Jelení příkop.Dolní Jelení příkop a Horní Jelení příkop leží v nadmořské výšce 200–250 metrů a jeho rozloha je 8,15 ha.
S dcerou jsme se sem vydaly rovnou z Královské zahrady. Rozdíl mezi nimi je nebetyčný. Zatímco Královská zahrada je cíleně zkrášlována, anglický trávník, květinové plochy, giardinetto s krásnou dekorativní úpravou, v Jelením příkopě se ocitnete v polodivoké krajině, která je takto též záměrně udržována. Rostlinstvo zde roste volně a nespoutaně, je zde jediná relativně úzká cesta v nejnižším místě příkopu vedená podél regulovaného potoka Brusnice a po procházce tady nezůstanete na pochybách, že Jelení příkop měl původně ochranný charakter na severní straně. Horní část údolí je protkána porosty stromů a keřů a množstvím stezek a cest. Na cestách najdete lavičky k odpočinku. Milovníci umění ocení sochu Ponocného od F. Úprky a grottu se studánkou. Pod Prašným mostem je plastika F. Stupecké Krakonoš. Na severním okraji Horního Jeleního příkopu roste staletá lípa, pod níž sedával prezident Masaryk. Architekt Plečnik tuto lípu obkroužil tzv. Masarykovou vyhlídkou, ze které je krásný a ojedinělý pohled na areál Hradu, hradčanské paláce i na Petřín.
Jak z Královské zahrady tak z Jeleního příkopu je dobrý výhled na hradní věže. My šly odzadu, takže naše oči nejprve spočinuly na Daliborce a Černé věži. Daliborka byla kdysi vězením a byla pojmenována podle svého prvního vězně rytíře Dalibora z Kozojed, který byl po potlačení vzpoury poddaných, v době husitství, proti robotním povinnostem od roku 1497 vězněn v této věži. Neměl prý co dělat a tak se učil hrát na housle. Dokázal prý hrát tak krásně, že se jeho fanynky srocovaly pod věží a naslouchaly tónům houslí loupeživého rytíře do nočních hodin. Netrvalo to dlouho, v březnu 1498 byl odsouzen ke ztrátě majetku a titulu a 13.3. 1498 pod Starými zámeckými schody sťat. Tento příběh se také stal předlohou pro Bedřicha Smetanu k opeře Dalibor. Věž byla zbudována za Vladislava Jagellonského v letech 1492 – 1494 architektem Benediktem Riedlem. Nad ní se nacházela skrytá chodba, která spojovala vězení v dalších hradních věžích. Za ní je Černá věž z 12. století, v dnešním stavu je ale z roku 1538.
S Daliborkou a Jelením příkopem je spojena jedna hrůzostrašná pověst. Podle ní měli ve Zlaté uličce své dílny alchymisté. Rudolf II. je přísně střežil a nedovolil jim vycházet ven. Alchymisté se vzbouřili a vyházeli své přístroje okny ven do Jeleního příkopu. Císaře tato událost rozběsnila, zavřel je do Daliborky, nechal ukovat obří železné mříže, alchymisty do nich nechal zakovat a mříže pověsil na nejvyšší stromy v Jelením příkopě. Tam nechal alchymisty zemřít hlady. To pro výstrahu každému, kdo by chtěl opustit své dílo během jeho zrání, v procesu tvorby. Potrestal je za nedokončení díla.
Další z hradních věží je tzv. Bílá věž z konce 15. století. Jméno zdědila po původní románské stavbě v západní hradbě, která v roce 1541 vyhořela. Původně obranná Bílá věž sloužila od roku 1586 také jako vězení. Svůj trest si zde odpykávali především provinilci ze šlechtického stavu ale i dlužníci a výtržníci. Střelci ze Zlaté uličky tady vykonávali službu nejen jako strážní, ale i jako sluhové, kuchaři, topiči či ošetřovatelé. Známým vězněm v té původní Bílé věži byl Záviš. Jeho rožmberští příbuzní zůstali zarytými odpůrci krále Václava II. a rozhodně odmítli jakékoli vydání majetku. Záviš tak strávil dva roky žaláře v bílé věži nade branou Pražského hradu. Záviš byl také duše tklivé a umělecké jako o 2 století později Dalibor a umělecky se vyžíval ve vězení tím, že psal překrásné písně. Skončil stejně jako později Dalibor. Byla mu roku 1290 pod hradem Hluboká sťata hlava. Poslední vězeň opustil Bílou věž v roce 1743.
Třetí z hradních věží a zároveň vězení v severní části Hradu, postavená jako součást nového opevnění roku 1492 hutí Benedikta Rieda, je dobře viditelná Prašná věž Mihulka. Její jméno pochází zřejmě až z 19. století. Dříve se věž nazývala mnoha různými jmény, vypadá to, že skoro každé století mělo svůj název. Pro zajímavost se historicky dochovala jména: Nová, Kulatá bašta, Laboratorium nebo Švédské laboratorium a Prašná věž. Tato věž byla nejmohutnější z dělových věží, jejíž obrané kvality však nebyly nikdy vyzkoušeny. V 16. století v ní bydlel zvonař kovolijec Tomáš Jaroš (autor Zpívající fontány z Královské zahrady). V době Rudolfa II. zde byla alchymistická dílna a později sklad střelného prachu. Až do 20. století byly v Mihulce byty kostelníků katedrály sv. Víta.
Ještě trochu historie Jeleního příkopu. Ve 14. století se zde na jižních svazích nacházely vinice, v 16. století byl přes příkop vybudován Prašný most. Spojoval nově založenou Královskou zahradu s rezidencí vladaře. V té době se místy Jeleního příkopu proháněla vysoká zvěř, která sem byla zavezena. Jeleny zde žijící panstvo lovilo mnohdy přímo z oken rezidence. Nevydrželi zde ale dlouho. Za francouzské okupace v letech 1741 až 1742 byli během dvou let všichni do jednoho vystříleni. Zůstalo po nich jen jméno příkopu. Za Marie Terezie nahradila Prašný most hráz, která dělila příkop na Horní a Dolní. Odtud název, který přetrval až do dnešních let. Právě tady si dcera vzpomněla na text písně: „Na tom Prašným mostě rozmarýna roste….“ Faktem je, že Jelení příkop nebyl veřejnosti přístupný téměř 200 let.
Za 2. světové války byla zbudována vyhlídková cesta nad dolní částí příkopu a v 80. až 90. letech 20. století zde došlo k rozsáhlé rekonstrukci, hlavně cest v horní části příkopu. Pročistilo se stromoví od uschlých dřevin, byl dosázen nový keřový porost. Příkop je ale plný nespoutané divoké romantiky díky volně rostlým a velmi vzrostlým javorům, jírovcům, jasanům. Punc lesní vůně dodávají duby, modříny, smrky a borovice. A právě v tuto dobu (červen 2007) místo svou typickou sladkou vůní prosytí právě kvetoucí lípy. V roce 2002 byl slavnostně otevřen tunel, který dokázal obě části příkopu, Dolní a Horní Jelení příkop zase propojit. Dnes jsme tedy s dcerou prošly celým Jelením příkopem.
Z Klárova se podél Chotkovy ulice dá dostat do dolního Jeleního příkopu, dále trasa vede podél potoku Brusnice až k valu Prašného mostu a po průchodu více než osmdesát metrů dlouhým tunelem se dostanete do horní části Jeleního příkopu až k takzvané bažantnici a k severní bráně Pražského hradu.
Zkuste vstoupit a ucítit vůni lip, nechat se ukolébat šuměním listů ve větru a opájet se paletou barev všech odstínů zelené co si jen dokážete představit. V tichu tady uslyšíte zpěv ptáků z ptačích domovů v korunách stromů a ve svém nitru můžete porovnat mnohotvárnost hradních zahrad a naslouchat jim až k oněmění.
Ještě jedno malé tajemství.Jelení příkop je propojen starou brankou se zahradou Na Opyši. Tato zahrada patří k domu Na Opyši číslo 5, nachází se v areálu Pražského hradu na jihovýchodě ( pod Černou věží a Daliborkou), má výměru 4184 metrů čtverečních, nadmořskou výšku 245–250 metrů, slouží k soukromým účelům obyvatel nemovitosti a je tedy veřejně nepřístupná. Dům v zahradě pochází z roku 1848, po vzniku Československé republiky byl v užívání Kanceláře prezidenta republiky. V zahradě je možno zahlédnout jabloně, hrušně a ořešáky, ale i smrky a borovice.
