K atraktivitě Prahy přispívají velkou měrou právě městské a přírodní parky, historické zahrady, lesy, stromořadí, zvláště chráněná území i vodní toky, které vytvářejí ojedinělý kolorit města a dotvářejí jeho atmosféru.
Praha je také město typické svými městskými stromořadími. Ta byla vysazována už ve 14. století. Odjakživa se nejvíce používaly lípy a osazovaly se celé ulice. Dnes se na území města Prahy nachází přibližně 26.000 stromů jak v ulicích tak na plochách parků a zahrad. Od roku 1995, kdy hlavní město zahájilo projekt Praha stromům – stromy Praze, v jehož rámci započala systematická obnova uličních stromořadí, se přitom podařilo v ulicích města vysadit více než 2 500 nových stromů. Pravda je, že se také kácelo, zejména stromy přestárlé nebo ty, které braly světlo domácnostem. Na jejich místa byla ale obvykle vysazena nová alej.
V Praze se dnes nachází 88 území, která jsou zvláště chráněna a zaujímají rozlohu více než 2.200 ha, což jsou zhruba 4% z celkové rozlohy města. Je to bohaté spektrum území od geologických lokalit přes botanické, zoologické, entomologické až po lokality čistě lesní. V podmínkách velkoměsta jsou tak vytvářeny systémově propojené územní celky, které dominantně slouží ochraně přírody, krajiny a rekreaci. Jádrem těchto ploch jsou přírodní parky, kterých se na území Prahy nachází v současnosti 11 a zaujímají cca 20% z celkové rozlohy města. Jsou to území natolik specifická a informačně náročná co do flory a fauny, že do seriálu zahrad a parků jich většina zařazena není.
Rozloha lesních pozemků na území hl. m. Prahy je v současné době 4.890 ha, což činí přibližně 10% z celkové rozlohy města a můžeme se zde, v okrajových částech Prahy, setkat i s většími lesními celky s přirozenou skladbou dřevin i bylinného patra. Ale ani na ně není tento seriál zaměřen.
Celková výměra zahrad, parků a parkových ploch v majetku města Prahy činí více než 2.600 ha, z čehož téměř 9 % tvoří parky, které svým významem přesahují rámec města.Např. Královská obora , Letenské sady, zahrada Kinských. Takové naopak v tomto seriálu prostor mají.
Zelené plochy v Praze se ale také s časem mění. Mění nejen svoji podobu a tvář, ale mnohdy za svou historii ustupují jiným realizacím. Jejich plochy se zmenšují zejména díky budování nových komunikací, ustupují magistrálám, silničním obchvatům, železnicím, metru a stavbě mostů a tunelů. Nejednou zeleň nechráněná musela ustoupit stavbě obytných domů a rezidencí. Nikdy se v Praze nestavělo tolik jako dnes.
Podobný osud měly sady na smíchovském nábřeží, kde kdysi bývala velká botanická zahrada. V jejich dějinách se plochy zmenšovaly nejen kvůli novým zástavbám, stavbám silnic a Jiráskova mostu a řadě honosných domů ale dokonce a především působením vodního živlu při záplavách způsobených řekou Vltavou. Jedná se o sady v Praze 5 Smíchov na prostoru, který ohraničují ulice V Botanice, Matoušova a hlavně Janáčkovo nábřeží. Dnes plocha parku zabírá místo pouhých 0,6 hektarů a leží v nadmořské výšce 192 metrů. Dnešní podoba je zhruba stejná od roku 1932, plošně je ještě trochu zredukovaná obvodovými chodníky, které vznikly při rekonstrukci Jiráskova mostu v 80. letech 20. století. Park je veřejnosti přístupný stále, ale je jedním z méně využívaných parků Prahy k relaxaci. Nejspíš proto, že v jeho blízkosti najdeme jednu z dopravně velmi zatížených křižovatek. Kolem celého nevelkého parku jsou navíc silnice se silným provozem aut. Každopádně ale jsou sady dobře udržované a na několika místech je původní stromoví doplněno výsadbou mladých stromků.
Na tomto místě je doloženo první osídlení už od středověku, kdy zde byl dvůr Templa z Hory. Měl svá popluží, sady a vinice. Tento majetek vykoupil sám král Jan Lucemburský roku 1342 a daroval ho řádu Kartuziánů, kteří nově dorazili do Čech. Ti zde postavili klášter a kostel Panny Marie. Už za husitských válek ale stavby zanikly, zbyly jen písemné zmínky. Zajímavé je, že už kolem roku 1600 se tady pěstovaly léčivé byliny a cizokrajné rostliny. Pozemky totiž byly lékaře Rudolfa II. Hořčického, kterého zvali Sinapius. Miloval vůni bylin a cizokrajných rostlin, které pěstoval ze semen i cibulí a těšilo ho mít něco, co nemá v Čechách obdoby. V průběhu 17. století byly v okolí velmi honosné zahrady se skvělou architekturou a se sochami. Toto území darovala v té době Marie Manrique de Lara Perštýnová Jezuitům. I za nich zde byly bylinné zahrady, které se vymykaly honosnosti okolních zahrad. I v 18. století zde hospodařil jezuitský konvikt sv. Bartoloměje.
Když byl jezuitský řád roku 1773 zrušen, zahradu získal studijní fond. Od roku 1775 byla přeměněna na botanickou zahradu pražské univerzity. Byly tady postaveny nové skleníky, skalky, ale hlavně ochranná hráz proti povodním. Směrem k Vltavě byl v 19. století založen anglický park a na zbytku území byly pravidelné plochy sbírek konkrétních rostlin. V Dienzenhoferově pavilonu byl tehdy byt ředitele zahrady.
Ačkoli docházelo na místě k záplavám od řeky Vltavy i přes ochrannou hráz, právě tato botanická zahrada patřila k jedné z nejbohatších v tehdejší Evropě díky svým 12 tisícům druhů domácích i cizokrajných rostlin. Kdyby to tak doktor Sinapius věděl… Místo jakoby odjakživa po květinách a bylinách volalo. Tušili to i Jezuité, kteří v pěstování bylinek pokračovali a mnoho staletí pěstování bylin na tomto místě u Vltavy završila právě unikátní botanická zahrada. Vodní živel byl ale silnější. Z místa zbyly dnešní Dienzenhoferovy sady a ulice V Botanice. Po velké povodni 2. a 3. září 1890, která protrhla i několik oblouků Karlova mostu a zaplavila celé toto území, se zahrada přesunula roku 1898 do nové botanické zahrady Na Slupi. Právě sem byla přemístěna část sbírek ze Smíchova.
Na tomto místě býval také Jezuitský letohrádek, který Kilián Ignác Dienzenhofer, architekt, po němž mají sady jméno, postavil rovněž na Smíchově pro Jezuity roku 1735. Původně sloužil jako ubytovna pro dočasně uvolněné členy řádu. Byla to prý krásná budova. Jednopatrová, obdélníkového půdorysu 25 krát 12 metrů a měla mansardovou střechu. Budova však musela roku 1930 ustoupit vyústění Jiráskova mostu a její existenci dnes připomíná pouze název Dienzenhoferovy sady. Jezuitský barokní pavilon byl před stavbou Jiráskova mostu rozebírán a plánovalo se, že bude znovu postaven jinde. Nikdy však k jeho obnově a znovupostavení nedošlo. Původně se uvažovalo, že letohrádek bude přemístěn o pouhých 150 metrů proti proudu Vltavy. Byly ale jak technické problémy tak neochota pojišťovacích ústavů letohrádek po dobu převozu pojistit. V té době byl také již značně poničený a tak bylo jeho rozebírání přerušeno a nakonec byl doslova zbourán.
Málokdo pamatuje na to, že když byla stavěna nábřežní zeď, letohrádek ležel přímo v její linii. Ve zdi byl vytvořen výklenek aby se letohrádku uhnula. O tom vyprávěla babičce prababička, která se tam s manželem chodila dívat na to jak se staví nová ochranná zeď. Babička mi zase vyprávěla, jak byl 30 let na to kouzelný letohrádek likvidován. Jen výklenek po něm zůstal. Všem Pražanům ho bylo bezesporu líto. Ale brzy na něj zapomněli, když přes Vltavu stál dokonalý a úhledný železobetonový most dlouhý celých 310,6 metru. I jeho šíře 21 metrů byla úctyhodná.
Pět betonových návodních pilířů o šířce 4,6 metrů bylo obloženo žulovými kvádry. Most spojuje šest obloukových polí o rozpětí 45 – 51 m. Povrch vnějších ploch je z omítky z umělého kamene. Betonové zábradlí a osvětlovací stožáry mají terasový hlazený povrch. Na obou předmostích jsou 13,5 m vysoké osvětlovací pylony s dekorativními kašnami a obelisky, díla architekta Vlastislava Hofmana. Pražané pojali stejný obdiv k mostu jako měli dříve k letohrádku, na který se tak rychle zapomnělo. Lidská paměť je vrtkavá.
Dnes stojí na předmostí Jiráskova mostu v Dienzenhoferových sadech moderní fontána, která je situována poblíž rušné dopravní tepny. Dříve, v 80. letech 20. století bývala jiná. Zajímavé na ní bylo, že uprostřed fontány byl umístěn sloup veřejného osvětlení. V 90. letech ji firma Aquafont zrekonstruovala a sloup odstranila. Fontána na dvou čtvercových stupních s kruhovým soklem byla osazena novou konstrukcí. Ta svým tvarem odkazuje k Tančícímu domu na protilehlém břehu Vltavy. Do roku 2007 byla zajímavostí socha dívky z bílého mramoru, která má náruč květin a fontánu jakoby sledovala. Málokdo ale také ví, že socha byla na tomto místě už od roku 1932. Jmenuje se Jaro a vytvořil ji Ladislav Beneš. Málokdo také ví, že k fontáně vůbec nepatřila. Přesto se tyto dva zcela odlišné objekty krásně doplňovaly. A už téměř nikdo neví, že socha byla loni najednou po tolika letech odstraněna a zbyl po ní jen holý podstavec v zemi. Nyní se mramorová dívka s náručí květin nachází v interiéru letohrádku Portheimka .
Koho ještě zajímá historie osudu zaplaveného území, vězte, že roku 1899 začala parcelace pozemků na nábřeží a současně s ní výstavba nábřežních zdí. Hlavně kvůli nutnosti výstavby zdí byla botanická zahrada zrušena a od roku 1902 byla zahájena i její parcelace. Vzniklo tak mnoho hromadných veřejných protestních akcí a vlastně jen díky nim byla malá část zahrady zachována a roku 1905 zde vzniknul městský park. Nejdříve se mu říkalo V botanické zahradě, později V sadech, pak se jmenoval Ferdinandovy sady a lidově V lavoru. Až od roku 1920 má své současné jméno podle autora tehdy zde ještě stojícícho letohrádku.
Se jménem Kilián Ignác Dientzenhofer jste se v mých procházkách pražskými parky a zahradami setkali již mnohokrát. Mnozí z Vás víte, že jde o českého architekta a stavitele německého původu a především představitele vrcholného baroka. Své stavitelské nadání podědil po svém otci staviteli Kryštofu. Přes to, že původně vystudoval na pražské universitě filosofii a matematiku, rodinné dispozice zvítězily. Žil v letech 1689 až 1751 a zanechal po sobě taková díla jako stavbu hlavního průčelí pražské Lorety nebo kostel sv. Mikuláše jak na Staroměstském náměstí tak na Malé Straně (kněžiště a kupole) ale i Invalidovnu v Karlíně. Známá je vila, kterou postavil pro svoji rodinu pod jménem Portheimka a mnoho dalších skvostů církevních i světských.
