Černínská zahrada patří k Černínskému paláci čp. 101/ IV na Loretánském náměstí č.5, Praha 1 Hradčany. Zahrada má výměru 1,72 ha a leží ve výšce 231 až 233 m.n.m. Vzhledem k tomu, že je objekt využíván Ministerstvem zahraničních věcí ČR zahrada není veřejnosti přístupná. Dnes lze do ni nahlédnout mřížovím naproti od Lorety a veřejnosti je známo několik jejích dobových fotografií.
Protože mě oslovily její dějinné osudy i mimořádné architektonické řešení, zažádala jsem ministerstvo o povolení ke vstupu do paláce i zahrady abych je mohla nafotit. Zahrady prý nebyly nafoceny po mnoho let a tak jsem povolení přece jen dostala. Tímto článkem a fotografiemi bych moc ráda poděkovala za vstřícnost. Pojďte se tedy se mnou projít virtuálně palácem i zahradami…
Hrabě Humprecht Jan Černín (paradoxně) z Chudenic, jehož jméno palác i zahrada dosud nesou, byl jeden z nejbohatších šlechticů té doby. Procestoval celou Evropu, byl vzdělaný v architektuře a proslul především coby diplomat ve službách Habsburků, když sloužil jako vyslanec v Benátkách. Po třicetileté válce, roku 1669 začal v Praze na Pohořelci se stavbou paláce, a následně (roku 1693) se stavbou zahrady. Za architekta si zvolil jednoho z nejvýznamnějších, a to Francesca Carattiho. Vzniklo tak monumentální barokní dílo nadčasové jak prostorovým pojetím, tak urbanistickým řešením.
Hlavní průčelí má délku 140 metrů a skládá se z 29 okenních os. Palác má tři podlaží a jedno horní polopatro. V prvním patře byl zbudován velký sál, který měl neskutečnou výšku dvou a půl podlaží a pět slavnostních salónů. Nechyběla ani jídelna, byt pro hraběte a kaple. Ve druhém patře bývaly obytné místnosti pro všechny ostatní členy rodiny. První etapa stavby byla dokončena roku 1673 a teprve poté byly do paláce instalovány dlažby, dřevěné podlahy, dveře, krby i kamna, štukovalo se a zdobilo. Na stavbě se podíleli také architekti G. B. Maderna a G. B. Alliprandi a malíři D. E. Rossi a Santini Aichl. Giovanni de Capauli, Abraham Leuthner jako stavitel, kameníci Giovanni Battista Pozro, Domenico Semprice a štukatéři Giovanni Maderna, Giovanni Bartolomeo Cometa, Francesco Perri a Antonio Travelli.
Roku 1682 ale hrabě Jan Černín zemřel a dokončení veledíla nezažil. Další etapu budování překrásného paláce podle plánů F.M. Kaňky zrealizovali dědici, Heřman Jakub hrabě Černín a dokončil ji roku 1723 vnuk zakladatele, František Josef hrabě Černín. Stavba započala v českém ranném baroku a byla dokončena v době vrcholného baroka za přispění nejvýznamnějších umělců té doby, V. V. Reinera, P .J. Brandla, M. B. Brauna a F. O. Quittainera.
Sestava prostorů paláce a zahrady byla vybudována na dvou navzájem na sebe kolmých osách. Cardo (sever jih) a decumanno (východ západ). Terén zahrady klesal postupně k severu a měl dvouúrovňové dělení. Na prostorách ve vyšší úrovni byly koncipovány dvě kašny rozložené symetricky na hlavní osu, dále se zde nalézaly květinové části zahrady. Na nižší stinné části zahrady byly vytvořeny boskety ze sestříhaných stěn stromů. Na podobě zahrady a paláce se vystřídalo několik vlivných architektů své doby. Byli to Domenico E. Rossi, František M. Kaňka, s nímž na výzdobě spolupracovali mimo jiné malíři V. V. Reiner a P. J. Brandl, sochaři M. B. Braun, K. J. Hiernle či F. O. Quittainer, kameník D. A. Rappa či štukatér T. Soldati. Také Anselmo Lurago, který roku 1744 nejen že upravoval zdi ke Šlikovské zahradě ale stavěl i nový letohrádek. Na obnově spolupracoval se sochařem I. F. Platzerem, malířem S. Noseckým a štukatérem B. Spinettim.
V letech 1741 až 42 byla zahrada během války silně poničena a následně ještě znovu roku 1757 za obléhání Prusy. Její renovaci provedli sochař Jan Antonín Quitainer, malíř Josef Bartoloměj Kramer a zahradník Jan Paul. Po roce 1777 již nebyl palác dlouhodobě obýván. Roku 1791 zde ještě byly pořádány hostiny, koncerty i plesy u příležitosti korunovace Leopolda II. Na konci 18. století ale Černínové odešli do Vídně a palác zůstal prázdný. Ne nadlouho. V letech 1796 – 1819 se v Černínském paláci nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. V následujících letech se zde vystřídal špitál, továrna na karty i skladiště chmele.
K zásadní změně ale došlo roku 1851, kdy Černínové palác i zahradu prodali ženijnímu ředitelství v Praze a vznikla zde kasárna a ze zahrady se stal dvůr plný stájí. Část palácové zahrady byla úplně zničena, další část zastavěna vojenskými budovami. Zahradní pavilon sloužil jako kovárna. Až roku 1928 převzal palácový komplex a zahradu stát a došlo k úplné rehabilitaci zahrady, kterou provedl roku 1929 architekt Pavel Janák pro novější část zahrad a architekt Otto Fierlinger pro část staré zahrady. Černínský palác prošel rekonstrukcí v letech 1928 až 1934 a poté k němu byla zbudována ještě samostatná přístavba další budovy pro administrativu také pod vedením architekta Pavla Janáka.
V letech 1939 – 1945 bylo v Černínském paláci sídlo říšského protektora pro Čechy a Moravu. Pamětní busta ve vestibulu připomíná, že zde 10. 3. 1948 za nejasných okolností zemřel ministr zahraničních věcí ČSR Jan Masaryk pádem z okna svého služebního bytu umístěného v paláci. 1. 7. 1991 byla ve velkém sále Černínského paláce zrušena Varšavská smlouva podepsáním protokolu o ukončení její platnosti představiteli tehdejšího Československa, Bulharska, Maďarska, Polska, Rumunska a Sovětského Svazu. Zásadní rozhodnutí zde vznikají dodnes.
Současná podoba zahrad je výsledkem generální rehabilitace z let 1994 až 1997 podle architektů Zdenka Kuny, Jaroslava Zdražila a zahradní inženýrky Vítězslavy Ondřejové. Obnovu provedla firma Lesoškolky s.r.o. z Řečan a vyšla na 2,2 milionu korun. Stará zahrada má tvar rovnoramenného trojúhelníka se čtyřmi terasami. Je lemována omítnutými vysokými zdmi, které jsou i kolem nové zahrady. Předěl mezi starou a novou zahradou tvoří opuková terasní zídka. Travnaté plochy se střídají se stříhanými buxusy, kvetoucí květinová výzdoba je střídána se stálezeleným zimostrázem. Nová zahrada má volnější kompozici a kromě keřové výsadby je zde množství stromů jako buky, liliovníky, javory, jinany. Mezi zahradami je nepřehlédnutelná lípa.
Černínský palác, který je uznán za největší barokní stavbu palácového typu v Praze, hledal svůj architektonický vzor ještě v manýristických palácových budovách severní Itálie, když se Caratti nechal výrazně ovlivnit především díly architekta A. Palladia. Palác je uzavřené dispozice a zaujímá obdélnou parcelu. Má čtyři obvodová křídla a na dvě části dvůr rozdělující příčné křídlo, přičemž východní a severní křídlo dosahují výšky tří pater, ostatní pouze patra jednoho. Fasády jsou zdobeny arkádami. Zahradnímu průčelí dominují v přízemí střední části dvě saly terreny s výraznými oblouky a dva třípatrové risality. Patra risalitů prostupují pilastry, ve zvýšeném přízemí se uplatňuje kvadratická a diamantová bosáž. Hlavní průčelí paláce směřuje na Loretánské náměstí.
Černínský palác jsem navštívila po dvanácti letech uzavření loni 8.5. 2006, kdy byl v rámci dne otevřených dveří znovu přístupný veřejnosti. Kdo se chtěl dostat do vnitřních prostor, musel vystát skoro hodinovou frontu, ale prohlídka rozhodně stála za to. Návštěvníci mohli nahlédnou do soukromé části bytu někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Tento ministerský byt byl zbudován při přestavbě ve 30. letech 20. století, úplně využíván byl ale právě až prvním poválečným ministrem zahraničních věcí, synem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, Janem Masarykem. Společenská část Masarykova bytu má dvě jídelny, Velkou a Malou, obě se využívají k obědům při oficiálních návštěvách. Bylo možno spatřit i pracovnu ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody (ve funkci 15. července 2002 – 16. srpna 2006. Mohli jsme shlédnout konferenční velký sál, ve kterém byla v červnu 1991 oficiálně rozpuštěna Varšavská smlouva.
Proto jsem ani nedýchala, když jsem se v září 2007za doprovodu opět procházela patry paláce, nahlížela do salónků a zastavila se opět v předsálí Masarykova bytu s dřevěným stropem, který je celý zdobený malovaným ovocem. Málo kdo ví, že se neopakují kombinace ovoce, ale na každé větvičce se nacházejí čtyři různé kousky. Krásná byla zimní zahrada plná skel a slunce a samozřejmě květin. Vedle ní jsou hodovní síně a pořádají se zde rauty. Celý interiér budovy prochází všemi fázemi barokního slohu. Už při vstupu do budovy vás zaujme vstupní sloupový vestibul, prostor o třech lodích, klenutých raně barokně. Oblouk nad vyústěním schodiště mezi sallami zdobí sousoší Herkula se saní od I. F. Platzera. Socha znázorňuje Herkula, který zabíjí lernskou hydru. Tato socha byla ale původně vytvořena pro palácovou zahradu. Monumentální je i schodišťová hala s freskou Pádu Titánů od V. V. Reinera na její klenbě z roku 1718 kompletně zrestaurovaná v roce 2005 a sochami M. B. Brauna na schodišti. Současné Královské schodiště bylo nově vybudováno na místě původního P. Janákem ve 30. letech. Navštívíte –li Velký sál zaujme Vás svou mimořádnou rozlohou 472 metrů čtverečních a impozantní výškou. Po slavnostním sále Valdštejnského paláce je druhým největším pražským sálem. Tady kdysi proběhla korunovace Leopolda II. českým králem, tady byla rozpuštěna Varšavská smlouva, sem zavítala madam Madeleine Albrightová, tehdejší ministryně zahraničí USA, česká rodačka, nebo prezident George Bush, který letos v červnu přednesl projev na konferenci o demokracii a bezpečnosti, zde se konají různé přednášky a mezinárodní konference atp. Zde například letos 19. června předal ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg Ceny Gratis agit za šíření dobrého jména ČR v zahraničí. Jedním z obdarovaných byl i Miloš Forman (USA) – významný světový filmový režisér českého původu. Také nahoře nepřehlédnete tři okénka pro tlumočníky. Místnosti v přízemí a arkádová chodba si zachovaly raně barokní klenby. Jak jsem se dozvěděla od své průvodkyně palácem, z některých byla nedávno odstraněna lešení a byla dobově zrenovována.
Budova je zkrátka impozantní, dýchá z ní historie a nádhera architektonické harmonie a preciznosti, dokonale sladěné zařízení, dobové koberce, gobelíny, obrazy, komody, stolky a křesla, překrásné křišťálové lustry z českého broušeného skla. Velmi cenná je tady sbírka pozdně renesančních a barokních tapisérií ze 17. a 18. století. Ani zahrada nemůže zůstat na pokraji zájmu, je krásně upravená, svěží, plná stromů i květin, dokonce i fontána chrlí vodu, jen růže touto dobou odkvétají… Použitá literatura: Božena Pacáková – Hošťálková, Pražské zahrady a parky Vilém Lorenz, Karel Tříska, Černínský palác v Praze Internet
