Na konci května 2005 jsem navštívil venezuelský atol Los Roques v Karibském moři za účelem potápění. Při zpětném pohledu se to jeví jako zajímavá expedice, o kterou bych se rád podělil se ctěnými čtenáři.
1. Jak se tam dostat
Většina návštěvníků přilétá na jeden/dva dny jako fakultativní výlet z Isla Margarita. Já jsem si zakoupil týdenní pobyt pres internetového prostředníka, který zahrnoval let z Caracasu a zpět, ubytování, a dva ponory denně. Po shlédnutí místních cen jsem konstatoval, ze si prostředník přivlastnil asi $200. Nicméně bez znalosti telefonních čísel vhodné ubytovny (posada), potápěčského klubu a letecké společnosti to lze stěží jinak zařídit.
Let byl zajímavý. Můj výpis z počítače ukazoval, ze letím s aerolinkou Blue Star. O té děvčata v informačním kiosku caracaského letiště nic nevěděla, v telefonním seznamu, ani na internetu neexistuje. Po několika chvílích úzkosti (zase si gringo naběhnul, hahaha) mě odkázali na pomocný terminál, toho času rozestavěný. Tam se poflakovalo pár pomocných dělníků, prodavaček a bodyguardů, z okna byl vidět speciál pana Chavéze a hlavně tam byl skromný přenosný pultík s nápisem Blue Star. Kolem nikde žádný cestující, žádná letuška, nic. Posléze se ukázalo, že aerolinie Blue Star vlastní jednu pětisedadlovou Cessnu, která pendluje na Los Roques a zpět, typicky s dvěma pasažéry. GPS navigaci měl pilot izolačkou přilepenou na kniplu, zrovna jako v Čechách, po doletu byla otevřená dvířka od zavazadlového prostoru, což odbyl tím, že stejně vypadnout nic nemohlo z důvodu protivětru. Letiště v Los Roques bylo plné muzeálních letadel, mj. jedna Dakota DC-3. Jestli si chcete vzít svoje potápěčské vybavení se všemi možnými udělátky, do téhle Cessny by se vešla tak jedna souprava.
2. Místní civilizace
Los Roques je atol. Skládá se z jednoho hlavního ostrova a kruhu mnoha menších ostrůvků a mělčin, průměr kruhu je tak dvě hodiny cesty potápěčskou lodí. Kdysi tam obyvatelstvo těžilo fosfáty, pak přešli na rybolov, dnes je to národní park s omezeným rybolovem, turistickým ruchem, a armadní základnou. Diky malým rozměrům hlavního ostrova tam all-inclusive hotely nejsou a nikdy nebudou. V miste se nachází letiště, asi tři potápěčské kluby a množství rodinných hotýlku, pár restaurací a tančíren, kostel, dva doktoři (žádná hyperbaric chamber), škola, pár krámů s nevábnými potravinami, internetová kavárna s obstojným spojením. Místní mluví španělsky a pak nějakým místním jazykem promíšeným s holandštinou. Civilní auta jezdí na ostrově dvě, jedno rozváží vodu a druhé stavebniny. Ulice jsou nedlážděné, s písečným povrchem.
Místní budovy poslouží jako dobrý příklad karibské architektury, s otevřeným dvorem a verandami, nejvýše jedno patro, pastelové barvy, otevřené místnímu stálému větru z východu. Sklo v oknech nenajdete. Místní nepoužívají klimatizaci, jestli nejste na tropy zvyklí, buď si najdete posadu s klimatizací, ty dražší ji mají, nebo si přineste houpací síť a spěte venku na průvanu. Střechy budují zásadně z vlnitého plechu a večer se pokoj mění v pec. S vodou je problém, každý dům má na střeše nádrž, jednou za čas přiveze auto ze společné strategické nádrže další dávku, pít se to nedá, ze sprchy teče voda velmi zvolna. Každý dům stojí na vlastním septiku, po deštích tam přichází pravidelně sanitární katastrofa. Dodávka elektřiny blízkým armádním generátorem nevykazovala výkyvy.
Kolem na ostrůvcích žijí rybáři jako robinsoni, k jednomu jsem diky poruše motoru lodi zašel domů, měl tři boudy z vlnitého plechu a naplaveného dřeva, v jedné loď a klece na langusty, v druhé kuchyň s hořákem a nadrží vody, ve třetí obývák s houpací sítí, tři hnusné a zlé psy a pár kuřat, na písečném jazyku tátův hrob skládající se z pneumatiky zalité betonem, s křížem a kapličkou. Ten ostrůvek měl tak sto metrů napříč, písek, mangrovy a všude hromady velkých mušlí (conchitas), co by mu v Mexiku vynesly spoustu peněz, ale z parku se odvážet nesmí.
Podnebí je horké, s krátkou deštivou sezónou v létě. Atol leží těsně na jih od hurikánového pasu, což znamená velkou bouři tak jednou za deset let. Tihle rybáři za takové velké bouře údajně ztratí všechno, co mají.
3. Potápění
Na atolu najdete asi tři potápěčské kluby. Ti lidi se chovali mile, ale v zásadě to byla typická karibská pakáž, co nemá žádný smysl pro byznys a nejradši leží někde ve stínu. Během toho týdne se jim rozbily motory na dvou lodích, teda podle mého jenom potřebovali nové svíčky, na ostrově neexistuje mechanik, všechno si musí udělat sami. Potápěčské vybavení staleté, bubliny se rojily odevšad, ukazatele mrtvé nebo všelijak nestabilní, mávali nad tím rukou, já jsem si pro sebe vrtěl hlavou.
Potkala mě jedna velká klika v podobě neskutečně zazobané rodinné ruské potápěčské výpravy v počtu asi osmi lidí. Jen jejich vybavení muselo stát víc než můj roční plat, jejich desetiletý synek trousil v restauraci z kapsy stodolarovky, Rusové jak vystřižení. Totiž ukázalo se, ze konec května je z nějakého nejasného důvodu na Los Roques zcela mimo sezónu, následkem toho chybí zákazníci, a s jedním – dvěma nikdo nikam daleko jezdit nebude. Rusové ale zjevně platili dobře a navíc chtěli přivést další moskevské potápěče příští rok, tak se majitel klubu mohl strhnout a jezdili jsme, kam se dalo.
Místní mořská příroda se dá popsat jako spousta fantastického úplně zdravého korálu a hub, jak v Jiříkově vidění. Na druhé straně neuvidíte větší ryby než murény a občasnou barakudu, taky neočekávejte nějaký příliš rozeklaný terén. Viditelnost byla vesměs velmi dobrá, ale to jistě záleží na sezóně. Kolem hlavního ostrova naleznete asi dva ponory které stojí za to, zbytek se nachází na druhé straně atolu, všechno v hloubce do 20m, bez nějakých zrádných proudů. Pět dní potápění úplně postačí ke shlédnutí všeho důležitého.
U atolu kdysi kotvila luxusní potápěčská jachta Antares III, kterou i dnes ještě můžete vygooglovat, nicméně asi před rokem odplula do jiných končin.
4. Jiná moudra
Návštěvníci atolu se dělí do třech základních skupin. A) Evropané na dovolence, typicky pár, co přiletí na jeden den z Isla Margarita, ona ho donutí koupit výlet malou lodí na nějakou „neobjevenou“ pláž, tam se strašně spalí, pak s tou bolestivou červenou barvou dělají ostudu v restauraci a za všeobecného opovržení místního obyvatelstva odtáhnou zpět do svého all-inclusive hotelu na Margarite. B) Venezuelani na výletě, to hned místní pookřejí a štěbetají jak o závod, tohle se údajně hlavně děje kolem Vánoc a Velikonoc. C) Zatoulaní baťůžkáři, nemalá skupina, která ale brzy s nelibostí zjistí, že na atolu vládne drahota a jejich záchranné laciné hotely a restaurace neexistují. Za ten týden jsem tam potkal asi pět zcela šílených postav typu C. Klíčem k příjemnému pobytu je dobrá španělština a snaha místním ukázat, že vám na nich záleží. Během pouze dvoudenního pobytu se od místních dočkáte jen otrávených ksichtů.
Dana cast Karibu je mezi windsurfaři světoznámá svým stálým větrem. Tohle není můj koníček, ale nepamatuji se, že bych tam někde viděl půjčovnu prken.
Všechny posady nabízejí k pobytu i snídani a večeři, kterou vám udělají z toho co mají, což jsou většinou ryby. Restaurace jsou drahé a nepříliš zajímavé, jídlo v nich se opět omezuje na ryby.
Na atolu to nepoznáte, ale pevninská Venezuela se nám mění na stát husákovského typu s latinskoamerickými specifiky. Zejména ti starší z nás si mohou zopakovat takové věci, jako armády veksláků, nešťastníky, co chtějí za každou cenu emigrovat, taxikáře, co vydělávají více než soudci, billboardy „Co je proti Chavézovi, to je proti lidu“ atd.. Pokud by to ve vás vyvolávalo nutkaní bít hlavou do zdi, pamatujte, ze to ničemu nepomůže, a radši se na vaše venezuelské přátele příjemně usmívejte. Budou to potřebovat.
Konečně jsem měl také příležitost vyzkoušet potápěčské hodinky. Přestože jsem z toho měl trochu nepříjemný pocit, fungovaly jako na drátkách.