Strávil jsem v roce 2014 více než půl roku v Indii. Nejdelší část pobytu – zhruba 4 měsíce – jsem věnoval výuce malých mnichů v klášteře Key v údolí Spiti. Dostal jsem se do tohoto odlehlého místa díky spolupráci s obecně prospěšnou společností MOST.
MOST pomáhá při studiu tibetským dětem a ladackým mníškům formou adopce na dálku. Projektů má více a mnoho informací lze najít na jejich stránkách www.protibet.cz. Můžete je podpořit třeba drobností – zasláním darovací esemesky za 30 korun ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777.
Pokud bych měl určit nejsilnější moment mého pobytu v Indii, tak bych rozhodně musel říct “loučení s mnichy”. Nedovedete si představit, jakou lásku a úctu mi prokázali a jak hluboce se mě to dotklo. Myslím, že tibetský buddhismus je něco nesmírně cenného a já jej vidím jako ohromnou sílu dobra, která dokáže svým jemným působením zbavit člověka utrpení a přinést mu…no, co myslíte?
Ale nepředbíhejme. Rád bych popsal i pár posledních dní před mým odjezdem, které byly rovněž velice zajímavé. Bylo to v polovině září a už začínala být pořádná zima. Možná na zahřátí mi mniši tajně nosili piva, které vozili s Kazy – blízkého městečka, kde je široko daleko jediný Internet. Tajně proto, aby to neviděl hlavní láma kláštera, který byl na tyto věci velice přísný. Samozřejmě, že mniši nemohou alkohol pít a ani jej nepijí, ale věděli, že já mám pivo rád a tak mi tím chtěli udělat radost. Ovšemže se jim to povedlo 
.
Další vtipnou příhodou bylo natáčení bolywoodského filmu, které se v klášteře v mých posledních dnech uskutečnilo. Neměl jsem vůbec tušení, že se něco takového chystá, a tak mě velice překvapilo, když jsem na hlavním nádvoří kláštera našel kamery a produkční tým s vysílačkami, pomocí kterých komunikovali i na poměrně malé vzdálenosti. Role mnichů v tomto filmu spočívala v předvedení tradičního tance s názvem “Cham”, který slouží jako forma meditace a kterým se rovněž prokazuje úcta bohům. Zatímco mniši tančili svůj tradiční tanec, proplétala se mezi nimi svůdná, západně vypadající Indka, beze slov zpívající tak, aby se přes celou scénu mohla později dát nějaká jímavá indická melodie.
Nakonec se točilo až do pozdního večera a natáčení se dokonce zúčastnilo i pár západních turistů, kteří zrovna v Key byli (dokonce dva z nich byli Češi). Já jsem se bohužel zúčastnit nemohl, jelikož jsem měl výuku. Škoda, třeba jsem se mohl stát slavným . I tak jsem měl ale fajn večer, jelikož když se tito západní komparzisti konečně z natáčení vrátili, strávil jsem s nimi super čas na standardním potkávacím místě – v klášterní kuchyni. Po dlouhé době jsem slyšel češtinu a po dlouhé době jsem měl možnost zahrát si šachy s Izraelcem jménem Lior.
No ale teď už k poslednímu dni, kdy proběhlo samotné rozloučení. Byl to hezký den hned od rána. Od devíti do desíti jsem si mohl užít svou poslední hodinu s malými mníšky. Vyprávěl jsem jim příběh s obrázky o málem africkém chlapci, který rád bubnuje a tím zachrání svou rodinu před podivnou příšerou z temných jeskyní. Příšeře se totiž chlapcovo bubnování zalíbí natolik, že místo sežrání jeho rodičů a tety začne tančit, až je nakonec tak unavená, že se sotva odplazí zpátky do své jeskyně. Mimo jiné tímto skutkem přesvědčí svou tetu, že je opravdu dobrým chlapcem a ta už na něj od té chvíle nikdy nehubuje. Sklidil jsem za toto vyprávění od malých mníšků potlesk, tak hádám, že to nebylo nejhorší.
Čas do oběda jsem strávil v kuchyni vyhříváním se u kamen, což byla v těchto dnech jedna z mých nejoblíbenějších činností. No a pak to začalo. Nejdřív jsem měl společně oběd s hlavním lámou kláštera a dalšími mnichy, které jsem už teď mohl s čistým svědomím nazývat opravdovými přáteli. Po obědě následovalo tradiční focení na tisíc způsobů snad s každým s mnichem v dosahu 1km. Měl jsem na sobě super skoro-mnišskou róbu, kterou jsem od mnichů dostal darem, takže mě to vlastně i docela bavilo.
No a po focení se odehrál asi nejemotivnější moment v mém životě – rozloučení se studenty. Bylo jich několik desítek a představte si, každý jeden z nich měl připravenou bílou šálu tzv. katak – symbol čistoty a soucítění. Tu mi posléze každý jeden z nich dal na krk a já cítil slzy hrnoucí se mi do očí z té nesmírně čisté energie, která mě obklopovala. Přál bych to zažít každé bytosti na této planetě, jelikož některé věci jsou nepopsatelné a přesto jsou tak ohromně cenné. Od té doby, co jsem zpátky doma, svádím každodenní souboj se svým egem. Je to velký pokrok, protože před Indií jsem byl sám sebou hluboce utlačovaný, bez šance postavit se na odpor. Teď jsem schopen aspoň na krátké chvíle otevřít svou duši a splynout se všudypřítomnou energií tekoucí ve vztazích s lidmi, stromy, zvířaty, i věcmi. A věřte mi, je to mocný pocit, mocný a poddajný zároveň.
Možná, že je jen iluzí, ale pak kdo ví, co je pravda. Pro mě je pravdou to, co člověku prospívá. Takže děkuju mnichům z kláštera Key v údolí Spiti za to, že jsem teď tím, čím jsem – sám o sobě nikým.
