Město Duchcov najdeme v Severních Čechách na úpatí Krušných hor. Leží v okrese Teplice a je od nich vzdáleno 8 km. První písemná zpráva pochází z roku 1207. Město se nachází v nadmořské výšce 201 metrů. Na území žije 9002 obyvatel. Jeho dominantou je zámek, který nechal postavit Jan Bedřich z Valdštejna během deseti let. V letech 1675 až 1685 tak vznikl na místě staršího renesančního lobkovického sídla z konce 16. století podle plánů J.B. Matheye zámek nový a skvostný. Netrvalo dlouho a roku 1 707 byl rozšířen o dvě křídla a okolo něj byla založena barokní zahrada, práce na níž trvaly až do roku 1720.
Původně žili v Duchcově pánové ze Sulevic, kteří jej získali roku 1473. Později byl na tomto místě hrad pánů z Oseka a po roce 1570 zde vznikal zámek pro Václava Popela v Lobkowicz, který budoval Filip Vlach podle plánů Ulrica Aostaliho. Roku 1731 došlo po úpravě terénu k rozšíření zahrad a tyto plochy byly zajištěny opěrnými zdmi. Tím byly vytvořeny dobré podmínky k založení tzv. Knížecí zahrady. V letech 1967–68 se dočkala rekonstrukce v duchu baroka. V nižší části zahrady je květinový parter, při opěrných zdech byly vysazeny popínavé růže. Lomená osa zahrady vychází z bočního vstupu a je zakončena plastikou. Stromky jsou stříhané do jehlanů. Výškový rozdíl vyrovnává dvouramenné schodiště s drobnou kašnou s maskaronem. Dolní rozšířená část je oddělena od přírodního parku okrasnými jabloněmi. V letech 1812 až 1818 byly rozsáhlé zahrady upraveny na klasicistní přírodní park a klacisistně byly předělány i fasády zámku.
Barokní období v zámku vyvrcholilo stavbou hospitálu s kaplí Nanebevzetí P. Marie umístěnou na středu stavby s freskou V. V. Reinera. Hospitál byl nejspíš dílem litoměřického stavitele Octavia Broggia. Jeho maketu můžete dodnes spatřit při prohlídce interiérů zámku. Umělcem, který završil výzdobu špitálu, byl Václav Vavřinec Reiner. Již před rokem 1720 namaloval pro Jana Josefa Valdštejna rozsáhlý cyklus obrazů valdštejnských předků. Je možno je shlédnout na stěnách hlavního sálu zámku. Výzdobu tohoto sálu dokončil rozsáhlou nástropní freskou. Roku 1728 přišel do města znova, aby na žádost vyzdobil kapli špitálu. Reiner byl v té době umělcem známým a velmi žádaným. Ve své tvorbě rozvíjel dědictví Karla Škréty a říká se, že v mnohém navazoval na Petra Brandla. Co se týká fresek, byl jeho vzorem přítel Jan Kryštof Liška, který ho zřejmě zasvětil do této malířské techniky.
V roce 1956 a v dalších letech byla téměř třetina parku zasažena těžbou hnědého uhlí. Již zchátralý barokní hospitál mu padl za zbytečnou oběť. Byly zachráněny jen Reinerovy fresky, pro něž byla speciálně v zahradě parku vybudována stavba, kam byly stropní i další freskys ložitě umístěny. Nyní je opět z technických důvodů stavba dlouhodobě nepřístupná veřejnosti.
Pavilón speciálně pro tuto Reinerovu fresku projektoval v roce 1972 Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze podle návrhu prof. ing. arch. Jana Sokola. Koncepci pavilónu určovaly rozměry a tvar původní kopule, zachována musela být i výška fresky nad podlahou a osvětlení čtyřmi oválnými okny v kopuli. Stavba pavilónu byla zahájena zároveň s rekultivací zámecké zahrady. Stavbu prováděly Doly Julia Fučíka v Bílině a Inženýrské a průmyslové stavby v Praze. Mezi prvním výkopem 11. 5. 1973 a závěrečnou kolaudací počátkem roku 1976 bylo možno vidět celou řadu unikátních stavebních postupů, které byly nezbytné, protože životnost stavby v našich podmínkách má překročit 300 let. K nejtěžším pracím patřila přesná konstrukce kopule. Oprava a instalace fresky trvala až do 5. července 1982, kdy proběhla kolaudace hotového díla. Slavnostní zpřístupnění pavilónu s Reinerovou freskou se uskutečnilo 19. května 1983. Představy o uchování fresky pro veřejnost na 300 let byly sice krásné, ale realita je zcela jiná.
V srpnu jsem se tedy alespoň zúčastnila prohlídky zámku a zahrady s vodní plochou . Úžasným zážitkem je prohlídka hlavního sálu s Valdštejnskou rodovou galerií, kde na vás dýchne historie. Jinak uvidíte v interiérech historický nábytek od gotiky až do poloviny 19. století a tři místnosti (knihovnu, ložnici a pracovnu), kde žil známý a doslova věhlasný Benátčan Giacomo Casanova jako správce knihovny (bibliotékář) majitele zámku. Byla to spíše úloha čestná, ale finančně odměňovaná. V zámku je možné shlédnout i křeslo, ve kterém umělec života a lásky zesnul. Je na něm položena rudá růže. Roztomilé je, že se říká, když si na křeslo nějaký muž sedne a spočine, nasaje jeho energii a stane se stejně dobrým milovníkem jako mistr sám. Háček je jen v tom, že je křeslo nepřístupné a za provazem. Docela to chápu, protože by v něm byl jistě dávno vyseděn ďůlek.
Překrásná je v zámku výzdoba chodeb, kde si můžete prohlédnout grafiku ze 17. a 18. století, na většině z nich je motiv slavných Benátek. Zajímavá je i vojenská zbrojnice. V zámku bezesporu zaujme také biliárový pokoj, který je pojmenován podle zdařile rekonstruovaného monstrózního, čtyři metry dlouhého biliárového stolu z masivu. V pokoji jsou ale i jiné stolky pro hry, kombinované a patrové nebo sklopný stolek karetní. Celá místnost byla určena pro hry a zábavu a biliárový stůl má navíc nevídané osvětlení. Jedná se o soustavu ploch po obou stranách nad stolem, na každé z nich je umístěna svíce a za ní zrcadlo. Tím, že se plamen v zrcadle odrážel a tyto bloky jsou umístěné v řadách proti sobě byl celý čtyřmetrový stůl při hře dokonale osvětlen. Zatím jsem nikde nic obdobného neviděla. V rohu místnosti jsou vysoká a krásná kachlová kamna, do kterých se nakládalo zvenčí z chodby, aby panstvo nebylo při hře rušeno. Bývá to často na mnoha zámcích.
Při prohlídce knihovny (kde knihy nejsou původní a jsou dovezené z jiného zámku) na vás paní průvodkyně klikne a ve stěně za vámi s knihami odjedou do pozadí maskované dveře a světe div se, v komůrce za knihovnou sedí v celé své kráse maketa Casanovy píšícího za stolem…). Můžete si jej vyfotit podobně, jak to dělá i většina cizinců, kteří zámek navštíví. Je to výjimka. Projela jsem během letošního (2008) srpna sérii zámků a úplně ve všech je focení během prohlídky buď úplně zakázané, nebo se musí koupit povolenka zvlášť mimo vstupné.
Pokud vás zajímá bohatý život dobrodruha Casanovy, přijďte na prohlídku zámku nebo si jeho životopis přečtěte třeba na stránkách http://www.pruvodce.com/duchcov/ . Dočtete se o něm, že byl nejen dobrodruh a svůdce žen, ale i to, že v noci na 25. července 1755 byl zatčen agenty benátské inkvizice a uvězněn v dóžecím paláci v lepším vězení, podstřešních Olověných komorách. Původně tam měl pobýt celých pět let, ale po patnácti měsících se mu podařilo utéct. Prokázal při tom mnoho důvtipu i odvahy. Nejen jeho život sám, ale i jeho spisovatelské dílo je hodno zastavení. Říká se, že nebýt na sklonku svého života právě tady v klidu na Duchcově, kde prožil posledních 13 let svého života, nestal by se proslulým spisovatelem, ale vzpomínalo by se na něj hlavně jako na cestovatele, dobrodruha a sukničkáře. Zemřel 4. června 1798 . Byl pohřben na hřbitově u sv. Barbory. Když byl „Starý hřbitov“ proměněn na park, zmizel i jeho hrob. Duchcovský „casanovista“ B. Marr se domníval, že roku 1822 v zámeckém parku nalezený, hrubě zpracovaný kámen je náhrobní kámen Casanovův, ale později se zjistilo, že to byl žertík duchcovských kameníků.
Když prodali Waldstein-Wartenbergové svůj duchcovský zámek státu, přestěhovali svoji knihovnu do Mnichova Hradiště včetně archivu a památek na Casanovu. Další část do Prahy a Doks. Až po roce 1945 se Casanovova pozůstalost z archivu a knihovny zase sešla v zámku v Mnichově Hradišti.
Na náměstí proti zámku nepřehlédnete druhou duchcovskou dominantu a to sloup Nejsvětější trojice, který vznikl v letech 1750 až 1760. Nechal ho vybudovat František Josef Jiří z Valdštejna. Barokní sousoší vytvořil v letech 1750–1760 duchcovský sochař Matyáš Kühnel. Při příjezdu do města mě nadchla úžasná budova gymnazia, kde se dalo nakouknout i do zahrady. Budova byla postavena v letech 1923–1926 podle projektu architekta Ladislava Skřivánka. Pokud budete ve městě nenechte si pohled na ni ujít.
Určitě pojedete i kolem obrovského rybníka se jménem Barbora a před vchodem do zámeckého nádvoří budete po levé straně obdivovat kostel Zvěstování Panny Marie, který byl prý dokončen v roce 1721 F. M. Kaňkou. Plány na výstavbu tohoto barokního skvostu však nechal vytvořit Arnošt Josef z Valdštejna již v roce 1696 stavitelem Marcem Antoniem Canevalou. Koncem 2. světové války a to 10. května 1945 byl kostel vypálen a při tomto zničujícím a rozsáhlém požáru byly nenávratně zničeny oltářní obrazy od V. V. Reinera a dřevěné nadživotní plastiky od Matyáše Brauna.
V Duchcově se dá prožít příjemný den. Můžete se zastavit i u kašny sv. Floriána, prohlédnout si Kapli sv. Barbory nebo sochu – pomník Karla Havlíčka Borovského. Pokud je dobré počasí, můžete skončit na duchcovském koupališti. Když prší je nejlépe navštívit místní muzeum, které sídlí v barokním domě s renesančním jádrem. Je jedním z nejstarších domů ve městě. Mají tady výstavní síň Jana Ignáce Poppela, kde se konají příležitostné výstavy. V badatelně je možné nahlédnout do písemností B. Marra o životě G. Casanovy. V atriu muzea je zachovaná část jinak téměř zaniklých hradeb a galerie historických kamenných reálií.
