Povzbuzen výrokem Otta von Habbsburg, že Střední Evropa sahá tam, kde jsou ještě žlutě natřená gymnasia a budovy železničních stanic, sbalil jsem fotoaparát, spacák, opravil kolo a vyrazil z Vyšného Nemeckého přes hraniční přechod do Užgorodu. Ukrajinští celníci prudí vydatně a rádi, je zapotřeby veliké trpělivosti.
Hned za hranicí se cyklista střetne s překvapivou architekturou – Neuschwansteinský hrad křížený s byzantskou bazilikou – ještě nedokončený. Užgorod nepostrádá žádné vymoženosti našich měst – obchody, banky, směnárny, hotely, restaurace, služby vcelku uspokojí, ceny vyšší než ve vesnicích. Silnice směrem na Užocký pereval 889m (Perčin, Berezný) dobře vyasfaltovaná má železniční přechody s ručně ovládanými rampami. Vhodně je zdobí dámy (děžurnyje) sporadicky obsluhující archaické kliky. Vesnice jsou podobné našim, převládají murované domy ze šedesátých let. Po cestě je možnost nakoupit, najít nocleh, najíst se, natankovat. Čerpadla PHM postrádají kompresor na dohuštění vzduchu. Zvlášť dobrá je káva, kterou vaří všude velmi silnou a voňavou.
Pevnost nad vesnicí Kamjanica připomíná uherský středověk. Užovky masově drceny kolama „gruzavikú” dali jméno malebné říčce Užok.Ve vesnici Lug začínají železniční viadukty „Podkarpatoruského Semmeringu” – smělého překonání 900m prúsmyku vybudovaného Uherskými Královskými Státními Drahami (Magyar Királyi Államvasutak – MÁV) v roce 1905. Při kodrcavém výstupu k vesničce Šerbín (Csorbadomb) jsem dal zabrat mým úzkým ráfkúm. Pro vedlejší cesty Karpat je naprosto vhodnější MTB s tlustými pneu. Nejvyšší viadukt (39m) byl střežen vojáky, ti mě pozorovali triedrem a nereagovali na mé přátelské mávání. Fotografovat jsem si troufl jen ze zákrytu vegetace.
Od Šerbínu jsem zhlédl první zasněženou poloninu Ostraja Gora 1405m. Poloniny (Boržava, Runa, Krásná, Stoj, Svidovec, Kobylecká…) jsou nezalesněné travnaté vrcholky osamocených horských masivú, na kterých se pasou ojedinělé koně nebo krávy. Na mnohých jsou instalovány antény komunikačních nebo radiolokačních zařízení. K těmto vedou cesty sjízdné UAZem nebo MTB. Přechod malebných větrných polonin na MTB je výzvou pro budoucí expedici. Kontrola vojákama na silnici za Volosjankou, prohlídka pasu a vyrážím do serpentin Užockého perevalu. Převýšení a sklon je možné porovnat s prúsmykem Čertovica přes Nízké Tatry na Slovensku. Na vrcholu se silnice zase sejde s železnicí a další vojenská kontrola pasu. Za vrcholem se krajina otevře – náhorní mírně zvlněná plošina Ľvivské oblasti má velmi odlišný charakter. Domy jsou vesměs dřevěné a velmi malé. Odbočil jsem s hlavní trasy a kvalita cesty prudce upadla. Kličkování mezi výmolama nepomáhalo, kola notně pozbyla na kruhovitosti a ohlásili se první píchnutí. S dobrým mužíkem Nikolou ve vesnici Vysockoje jsem se dohodl na „kvartýru”. Odňal mi hned kolo a pas, protože jsem u něj nevzbudil dostatečnou dúvěru. Po mém dotazu na mytí v řece mi v pitvoru poručil vstoupit do modré dětské plastikové vaňky a polévavše mě nahého teplou vodou, dotazoval se kde že leží ta Bratislava, ve které óblasti. Když pochopil, že jsem z jiné země, ptal se mě jestli je u nás charašo, jestli máme v Bratislavě krávy, koňe, hezké ženské. Odtušil jsem nečekaně že koní máme už málo. Na to se zamyslel a znovu se tázal jestli opravdu u nás je dobře. Bez koní si to ani nedokázal představit…
Návrat na hlavní trasu směřující k Latorskému perevalu 900m byl spásou pro mé zubožené kolo. Vzhledem k puchýřúm na sedací části, technickému stavu kola a sněhu na Poloninách jsem korigoval púvodní záměr po vedlejších cestách dosáhnout Lazeščinu a odtud pěšky na nejvyšší Hoverlu 2061m. Latorský pereval je novější variantou púvodního přechodu hřebene Vereckým perevalem 839m. Je to nejvýznamnější silniční komunikace mezi Moskvou a Střední Evropou. Řidiči kamionú jsou bezohlední, místo volantu vydatňe užívají klaksonu. Za okrajovou bílou čárou je asfalt méňe hladký – zase lepím duši – zato mnohem bezpečnější. Mířím přes prúsmyk Menčil na Volovec a nahoru přes Skotarskoje na prúsmyk Beskid. Mužík u kterého jsem si doplnil vodu, si posteskl za komunistami, práce prý že byla a už není, tak dojíždí za prací řidiče MHD až do Moskvy 1800km.
Železniční ráj podobně jak na Užockém, dráha však byla v osmdesátých létech zdvojkolejňena, čímž pozbyla na dramatičnosti. Poslední defekt zalepený, nezbytná kontrola pasu vojáky a ustupuji po dobré silnici přes Abranský prúsmyk k Mukačevu (Munkács). Město je velmi hezké, dominuje mu středověká pevnost na dokonale kuželovitém kopci. Postavena Árpádem byla residencí rodiny Koriatovič a tvořila nejvýznamnější fortifikaci v krajině, vybavena 164 kanony rúzných kalibrú a 60 sudy pušného prachu, obehnaná vysokou dřevěnou zdí – Palánkem, po kterém dostala i jméno. Byla centrem Rákóczyho povstání. 130 pevnostních staveb propojených dúmyslným systémem podzemních štol zaujme každého návštěvníka.
Dlouhý rad vozidel na Užgorodském hraničním přechodu a púldnové čekací doby osobních vozidel málem pokazili krásné dojmy z té milé, malebné a chudé země.