Úterý 6.7.
Tak jsme se probudili. Svítilo sluníčko a foukal vichr. Začal jsem vařit polévku – hrachovku a dal do ní tři vejce, co jsme získali večer. Po jídle jsme se začali balit. Stan umí dělat kotrmelce. Udělal jich pět a pak mu to Damon zatrhl. Raději jsme ho spakovali.
Poděkovali jsme pánovi za mléko, jahody a vejce a vyrazili do Tallinnu. Cesta s větrem v zádech ubíhala příjemně. U veliké cedule s nápisem TALLINN se Damon s Věrošem rozhodli, že se necháme vyfotit. Nastal ale problém. Nebyl tam nikdo, kdo by nás vyfotil. Věroš se tedy vydal do blízké benzinky přesvědčit někoho k vytvoření fota. Kupodivu uspěl. Pán při fotografování už méně, ale to jsem zjistili až v Brně.
Pokračovali jsme dál a bez větších problémů jsme dorazili do centra. V národní knihovně Estonska jsme se dostali k Internetu, a rozeslali jsme tak hromadu mailů a SMS-ek.
Neboť jsme hladověli, vybrakovali jsme nejbližší obchod s „pood“em a odnesli si chleba a další věci. Věroš se rozhodl, že koupí 1 kg cukru, aby byla energie. Stalo se. Pak jsme si šli (tedy jeli) prohlížet centrum. Na terénní vložku uličkami dlážděnými kamením Věroš doplatil defektem zadního kola. Poté jsme použili báječnou cyklostezku, kudy je těžké projít i pěšky. Věroš pak jel vyměnit peníze do banky. Zvítězil. Poté jsme se vydali na nádraží.
Tallinn se mi moc líbil. Asi nejhezčí město, které jsme navštívili. Vlakem, který se spíše podobal metru nebo šalině (tramvaji 🙂 – pozn. redakce) jsme vyjeli 40 km za Tallinn. Dál už místo vlaku jezdí autobus, do kterého se s kolem nastoupit nedá.
Tak jsme si koupili zmrzku a pokračovali dál na kolech. Naše pouť vedla po silnici nakreslené v mapě 1:500 000 žlutě. Ta se spíš podobala polní nebo lesní cestě s hromadou kamení. Po 2 km jsme se dostali na normální silnici. Asi po dalších deseti jsme dorazili k železničnímu přejezdu, kde blikala světla. Vlak ale nejel. Možná tam stále ještě blikají… Pak jsme si vybrali stavení, kde bychom mohli přespat, ale měli tam nicht freundlich hund a ukázali nám místo u souseda. Ten ale nebyl doma, tak jsme raději jeli dál. Asi po kilometru jsme se opět zeptali a paní, která uměla anglicky nás pustila na svou „apple garden“ a nechala nás vysprchovat u nich doma. K večeři byla bramborová kaše Blitana se špekem a cibulí. Končím, protože na to přestávám vidět.
— Adam
Věrošův dodatek: Adam zapomněl napsat, že na místě, kde jsme spali bylo hafo komárů. Na síťce stanu jich jenom Damon napočítal šest z jedné a pět z druhé strany. Venku jsme chodili nabalení jako Eskymáci, aby komáři neprokousli několik vrstev.
Středa 7.7.
Ráno jsem se vzbudil a kupodivu jsem neměl hlad. Aby mne náhodou nepřepadl, obrnil jsem se proti komárům a rozhodl se uvařit polévku.
Rozhodl jsem se uvařit polévku začky „Pejsek & Kočička“, dal jsem tam samé dobré věci, což bylo s obsahem mých brašen dost problematické. Nakonec jsem našel hovězí polévku, zeleninovou, kudrnaté nudle a humrovou příchuť. Ačkoliv jsem snědl velký díl kudrnatých nudlí za syrova, zbylo jich ještě dost.
Když jsem začal volat „Polívka“, nikdo se neozýval, zařval jsem tedy na Damona „spite?“, on odpověděl, že spí, ale po chvíli přemlouvání se mi podařilo ho přesvědčit, že je vzhůru a nespí.
Venku by nás sežrali komáři, proto jsme polívku snědli ve stanu, dávajíc tím mládeži špatný příklad. Když už bylo po polívce, náhodou jsem zřel tachometr a zděsil jsem se. Bylo tři čtvrtě na sedm, tedy 6:45. Bylo mi jasné, že takové brzké vstanutí mohlo zanechat stopy na mém zdraví, proto jsem si lehl a usnul. Zdálo se mi o vláčcích a zrovna když na mne měla přijít řada (hrát si s vláčkem), tak mne Damon vzbudil. To je kamarád, co?
Rychle jsme se zabalili a v jedenáct jsme už zase šlapali na silnici. Cesta byla docela zajímavá až na tři úseky ofrézované silnice v souhrnné délce okolo 7 km. To se ale popsat nedá, to se musí zažít a nejlépe projet. Obzvlášť působivé bylo, když proti nám na té štěrkohlíně prohrnul Land Rover úžasnou rychlostí. Koupili jsme si zmrzlinu a jechali dál.
Dnes je velký den. Dosáhli jsme tisícího kilometru. Toto památné místo je přesně někde mezi pátým a šestým sloupem elektrického vedení. V Lihule jsme nakoupili a snědli oběd, potkali místního člověka (dědka) a věnovali mu dvoukorunu (českou) oplátkou za suvenýry, které jsme nechtěli, ale nedal se ukecat.
Z Lihuly jsme uháněli přes benzinovou pumpu přímo do Virtsu, kde jsme se natrajektili a přepluli na ostrov Muhu. Já bych se Muhu jmenovat nechtěl, ale ostrovu to zřejmě nevadí. Na ostrově byla krásná silnice, asi po 4 kilometrech jsme potkali billboard s reklamou na mumzeum větrného mlýna. Stopl jsem si 400 m, pak jsme odbočili. Viděli jsme mlýn, potom vylezla paní, která neuměla anglicky, ani rusky a zavolala si na nás pána, který uměl anglicky stejně jako ona a rusky o něco méně. Ačkoliv anglicky neuměl, řekl si za prohlídku o dolar a 35 centů (30 EEK). Pěkně jsme mu poděkovali a jeli dál. Někde před mostem na Saarema je prý funkční větrný mlýn. Až pojedeme kolem, tak se nakoukáme aspoň za 100 korun (místních), ať má vztek.
Za vesnicí Liiva jsme našli dobré lidi a rozbili stan. Teď Adam s Damonem předstírají práci na večeři – rýži s masem. Zatím tu nejsoou žádní komáři, což je po včerejší noci příjemné. Je tu krásně, ale přece jenom doma je doma.
Útržky: – V průběhu jsme plánovali výpravu k Blatenskému jezeru. – Adam pravděpodobně vyvaří další bombu. Měl jsem jednu, vařil jsem s ní po různých akcích asi rok, pak mu přišla do ruky a úplně ji vyvařil. Právě se chstá něco podobného udělat s Damonovou bombou. – Nevím, jak ostatní, ale já se děsně těším dom. Damon se zase těší, až si dáme v Bohumíně smažák, joj to bude dobrota. Těším se i na kamrády a kamarádky. – dochází nám cukr. V Tallinnu jsme koupili kilo cukru (suhkur) a už jsme skoro na dně. – Má písnička „Už se ten Tálinskej rybník nahání“ něco společného s Tallinnem? Asi ne, dost dobře si nedokážu představit, jak se nahání moře. – Pečlivý čtenář si jistě povšimnul, že u té řvoucí krávy (-týden) jsem vyměnil pravé šlapátko. ještě ten samý den mi v autoservisu vyměnili i levé, ale stál to za to. Když pán vyndal osičku, vytáhl ji i se závitem z kliky a vypadalo to, že už tam nové šlapátko nedá, protože nebude mít za co držet. Nakonec ji tam dostal a díky mu za to. Nic za výměnu nechtěli, což nás samozřejmě potěšilo. Cenu v našem cykloservise si dovoluji odhadnout tak na 70 Kč a ještě by mě přesvědčovali, že bych měl vyměnit středové složení (ne že by to nepotřebovalo) a vůbec. Konec útržků.
Večeře byla dobrá, jdeme spát. Doufám, že jsem na nic nezapomněl.
— Věroš
