Pátek 2.7.
Ráno nás probudil v sedm Jirkův budík, nikomu se nechtělo vstávat a Jirka ho jen posunul o půl hodiny později. O půl osmé jsme doopravdy vstali a začali se rychle balit. V osum přijel majitel chaty a odvezl Jirku k nim domů, kde jsme včera nechali Jirkovo kolo. Než jsme se na místo přepravili my na kolech, Jirka dostal instrukce, kde má v Jelgavě nakupovat, kde vyměnit peníze a nevylučuji, že možná i instrukce, koho zdravit a s kým se nebavit.
Vyrazili jsme tedy vyměnit peníze. Po další úspěšné transakci, při které jsme za 50 DEM získali 12,30 místních zlaťáků (LVL – Latvijas lat), jsme vyrazili do místního obchodu s velocipedy. Jirka se rozhodl, že přezuje z pláště 25×622 na plášť 32×622 (to znamená z velmi tenkého pláště na tenký – je podivuhodné, že se mu s tím povedlo dojet až do Jelgavy. Taky se tomu s odstupem času dost divíme).
V obchodě opravdu měli právě jeden plášť 32×622. Duše už ne. A neměli ani duše do současného pláště. Tak jsem to vzdali, Jirku poslali napřed a dojeli na nádraží (v 9:45 místního času). Po chvíli bádání se nám podařilo pochopit tabule na kterých bylo napsáno, kdy nám jede vlak. (10:10) Jirka si stoupl k okénku a požádal o čtyři lístky do Rigy pro lidi a pro čtyři kola. Paní nám po dvaceti minutách bušení do počítače za asistence dvou dalších pokladních vydala lístky za dva a něco LVL, kde 2 osoby byly za 1,04 a kolo 0,10. Neseděl nám ani součet, natož vrácené peníze (bylo jich víc :-), ale už jsme paní nechtěli trápit a šli jsme na peron. Lístky nám paní vydávala tak dlouho nejspíš proto, abychom se nenudili. Po chvilce přijel „sibiřský plašič medvědů“ a čtyři vagony.
Paní v pokladně nám výslovně řekla vagón číslo 4, dokonce to několikrát napsala na papír, abychom si byli jisti, a tak jsme vyrazili na konec vlaku. Na konci vlaku byl vagon číslo 3, vagón číslo 4 byl před ním, tedy předposlední. Když jsme se přesunuli ke dveřím vagonu č.4, dveře sice byly označeny, ale nešly otevřít. Po chvilce lomcování dveřmi jsme pochopili o co jde. Každý cestující měl konkrétní vagon, do kterého měl nastoupit. Každý vagon měl svou průvodčí, která trhala lístky u jedněch dveří vagonu a druhý byly zamčený. Nechali jsme všechny nastoupit a začali nakládat kola do vysokých a úzkých dveří. Naštěstí původní sovětské vagony jsou o dost širší než naše, a tak jsme to jakžtakž zvládli. Vlak nikde nestavěl, až v Rize. Naštěstí. V Rize jsme se vykutáleli za nádraží, kde jsme obědo-snídali. A vyrazili jsme do víru metropole. Hodní domorodci z Jelgavy nám poradili jednu trafiku, kde prodávali místo novin kola. Na jeho kolo tam stejně nic neměli, ale aspoň nás poslali na tržiště. Vydal jsem se s Jirkou na tržiště. O tom, že tam ten stánek s koly stojí, nepochybuji, ale najít se nám ho nepodařilo. Koupili jsme akorát kvass (už ne giru) a kilo jahod. Sežrali jsme jahody a Jirka, tentokrát s Adamem, se vydal na další lov do džungle lidí, tramvají, aut a ulic. Po hodině se vrátili, pořídili tři duše a Věrošovi lepení. Jirka si ještě v trafice s kolama koupil krásný nový zelený plášť, po přezutí s předním červeným a zadním zeleným pláštěm vypadal jako semafor a vyrazili jsme na prohlídku města.
Prohlédli jsme si starobylý střed s dómem, zkonrolovali WC u McDonalda a Jirka ještě vyměnil přední duši. Vyrazili jsme z Rigy ven. Na první pokus jsme sice našli místní Park Kultury a oddechu, ale uspokojil nás až druhý pokus, když jsme vyjeli směrem na Carnikavu.
Už bylo odpoledne, tak jsme v Carnikavě začali shánět spaní. Za čtyř domů nás vyhodili, v páté chatě nám dovolili postavit si stan na trávníku téměř anglickém. Postavili jsme tedy stan, uvařili polívku, a zalezli spát. Za zmínku ještě stojí, že Jirka hned vedle našeho stanu objevil několik rostlinek konopí. 🙂 Snad ho nikdo v noci nepřijde sklidit.
— Damon
Sobota 3.7.
Na anglickém trávníčku u pána v Carnikavě se pěkně spalo. Probudilo mě, když pán říkal klukům, že až budeme odcházet, tak máme zavřít branku. Já jsem spal dál. Když jsem se probudil, tak jsme šli uklohnit polívku od Blitany. Jirka nechtěl, s tím, že je mu blbě a má průjem. Když jsme se nasnídali, tak nám Jirka oznámil, že jede dom. Nelíbilo se nám to, ale když si postavil hlavu, tak se nedalo nic dělat. Po vzoru české armády jsme použitelné součástky z Jirkova kola a výbavy rozebrali a vyměnili s našimi – zejména Damon dostal po letech pořádný hliníkový nosič výměnou za ten vyztužený ruským prkýnkem (snad ho Jirka nevyhodí), Věroš dostal plnou bombu a já jsem čočku. Na oplátku jsme Jirkovi věnovali pytel smetí, rozloučili v vyrazili směrem na Tallin.
Jirkova poznámka: Cesta domů byla rychlá a snadná. Přes noc z Rigy do Vilniusu, přes den Vilnius – Šeštokai – Warszawa, noc ve Warszawie, ráno pak Warszawa – Wroclaw – Klodzko, na kole do Lichkova a courákama přes Letohrad do Brna. Přijel jsem 5.7. asi v deset večer)
V prvním menším městečku (větší vesnici) jsme se zastavili na oběd. Začalo pršet, a tak jsme zaujali výhodná místa v přístřešku od lékárny. S Damonem jsme šli za 0,34 peněz místní měny (víc nám Jirka nenechal) koupit chleba. Koupili jsme dva bochníky po 0,17 penězích. Damon někde vykouzlil paštiku ještě od března, a tak jsme chleba neměli suchý. Přestalo pršet a my osedlali bicykly a s prázdnou kapsou a plnými žaludky jsme vyrazili dále. Do večera už nezapršelo. K večeru jsme dorazili do Salačgriva, malého městečka u moře. Zde jsme se jali hledat ubytování. Probíhala tady zrovna místní obdoba olympijských her, ale přesněji to nevíme, bylo tam moc lidí a nedalo se tam projet. Raději jsme jeli kousek dál. Hodná paní nás nechala spát na seně a dala nám mléko. Ještě dlouho do noci byl slyšet řev z nedaleké slavnosti k těm „jako“ olympijským hrám.
P.S.: K večeři byla rýže a rajská omáčka a česnek a pepř (který jsem „jen“ trochu vysypal)
Adam
