Středa 30.6. – děti doma dostaly vysvědčení (a v Litvě možná taky)
Ráno nás vzbudil zvuk, jako když někdo mlátí železným kladivem do kovové helmy. To jenom pán s kosou zrovna přeparkovával krávu.
Než jsem se vzbudil do vzhůru, Adam s Jirkou už byli pryč. Než se vrátili, Damonovi bylo špatně, a to tak, že hodně. Posnídali jsme, Jirka s Adamem vlezli do rybníčka a Damon mezitím spolkl prášek a něco jídla. Odpočívali jsme, já jsem se zatím rozhodl, že vyměním šlapátka (trošku se sypala) za nová, která jsem si vezl z Brna a propašoval je přes troje hranice. Problémové levé šlapátko nešlo povolit ani po použití menšího množství magie, takže jsme vyměnili jenom pravé. Pravé šlapátko bylo sice v pořádku, ale když už jsem se na tom kole rozhodl něco opravit, tak se alespoň něco opravit musí.
Zabalili jsme nepořádek a vydali se nakoupit a sníst oběd.
Před obchodem jsme zastavili, domluvili se, že půjdeme do jiného obchodu, zvedli se a jeli do jiného obchodu. Tam jsme nakoupili makový chleba, zjistili, že je to spíš vánočka a Jirka prohásil něco v tom smyslu, že od příště nakupujeme v samoobsluze, tam že prý ze sebe neděláme blbce.
Jirkova myšlenka: Samoobsluhu jsem po dlouhém hledání nenašel ani ve Vilniusu, asi v Litvě nejsou a nejlepší bude naučit se litevsky.)
Zlikvidovali jsme zbytek turisty a dostali chuť na něco k pití. Do obchodu jsme teď vyrazili já s Adamem a koupili jsme limonádu v pohodě, paní ukazovala na láhve a stačilo jen kývnout a zaplatit a láhev byla naše. Obsah pochopitelně taky. Venku jsme láhev prozkoumali zvenku a zevnitř a zjistili jsme že:
- na etiketě je dřevěný panáček (asi jako Pinochio)
- ze dřeva se limonáda dělá špatně
- etiketě nerozumíme
- limonáda je asi bonbónková, kdyby se ve vodě rozpustily bonbóny, chutnalo by to stejně.
- ze složení jsme moc chytří nebyli, co je to angliarügšte to teda nevím. Pravděpodobně anglický angrešt.
Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli až jsme dojeli do Këlmë. Tam jsme koupili limonádu s obrázkemi nějakého ovoce, abychom věděli z čeho je. A pak jsme zase vyrazili a jeli dál. Cestou jsme přibrzdili, abychom se naučili nějaká slovíčka: autoservices, agroservices, plomykva (myčka). Bylo to i s obrázkem.
Pak jsme zase jeli a po zastavení udělali veliký objev. V Litvě mají kvas, ale píše se Gira a čte se to gira. Chutná stejně dobře jako v Rusku – zažehnali jsme tedy největší problém výpravy. Na další cestě jsme potkali cyklostezku, začala asi 10 km před Šiauliai a vedla až tam. Po cyklostezce jsme jechali skoro až k městu a k jezeru, kde jsme chtěli původně přenocovat. Bylo tam nepočítaně komárů a tak jsme nakonec rozbili stan u jednoho dobrého pána.
Ještě večer nám donesl mléko, my si uvařili rýžovou pochoutku s rýží a šli spát.
Ještě předtími jsme se naučili dvě nová slova: pienas – mléko, cašenai – špek. Jak zpívá Pavel Dobeš, když není špeku – nejsou ani výkony.
— Věroš
Čtvrtek 1.7.
Vstali jsme celkem rozumně. Hodný starý pán nám přinesl pienas, zeleninu do polífky, chleba, cašenai a vodu na umytí. Takže jsme snědli všechno kromě chleba a špeku, umyli se a vyrazili do Šiauliai.
Tam jsme našli hlavní třídu, projeli ji tam, postáli zamyšleně na jejím konci, projeli ji zpátky, vyměnili si dalších 20 DEM za 42 LTL (lietuvas lit), dali si kvas, zmrzlinu a vyrazili dál. Ještě jsme si prohlídli kostel a sehnali mapu města a dali si meloun. Nějaká paní se nám litevsko-polsko- rusky snažila vysvětlit, že za městem je křížová hora, a tu že musíme vidět. Asi tam fakt je, je napsaná v katalogu Kudrny. Pak jsme pokračovali po úplně rovné silnici. Na jednom přejezdu na mě někdo volal: „Ahój“. Byli to stěhováci z Brna, jeli do Tallinnu jak my. Ještě se pak vpředu bavili s Věrošem a Damonem, ve stylu:“Šlapej, je to ještě daleko.“
Poznámka: Minout Křížovou horu byla kravina. Ale to jsme tehdy nevěděli. –Věroš
Takže jsme dojeli až do Joniškisu, dali si opět kvas a omylem baltik kolu a vyrazili na hranici. Kontrola byla klasická, dostali jsme bumážky, razítko do pasu, několikrát prohásili, že nevezem nic, co by stálo za řeč, posunuli si hodinky, neb co hranice, to posun času a vjeli do Lotyšska.
V první vesnici jsme zjistili, že jsme minuli poslední banku. Pak se jedlo jako vždycky dál, chtěli jsme dojet za Jelgavu a tam někde přenocovat. Ale já jsem píchl, takže jsme do Jelgavy třikrát lepili, já byl nervozní jak sáňky v létě.
Rozhodlo se, že ráno tam zkusíme sehnat duši a teď večer spaní. Obešli jsme tři lidi. První nás poslal, ať si lehneme na louku. Další by nás vzal, ale ukecali ho příbuzní či co, aby se s náma nebavil. Tak nás aspoň poslal k sousedům. Tam se s námi bavili anglicky a nabídli nám zahradní domek. Kluci tam dojeli na kole, já autem. Zahradní domek byl I.A třídy, vykoupali jsme se v řece, vařili jsme brrr-kaši s česnekem a špekem, pak přijel Ervin (ten hodný človíček) a přivezl buřtíky a pivo a byla „international party“, pilo se pivo, mluvilo o všem možném, dokud neodjeli a my nešli spát. Ještě jsem se chvíli oháněl proti komárům, bzučeli mi do ucha, několik (set) jsem jich pobil a usnul.
— Jirka
