Po švédské diagonále: Helsingborg – Stockholm

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.

Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.

V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.

V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.

Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.

Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.

Naposledy jsme dojeli na severozápadní hranici Švédska s Norskem. Norsku necháme prostor v pozdějších kapitolách a budeme se ještě nějakou chvíli věnovat Švédsku. Převážně části jeho vnitrozemí a severovýchodnímu pobřeží.

Cestu na východ napříč Švédskem začneme v Hesilgborku a napojíme se na silnici E4 směrem k druhému největšímu jezeru ve Švédsku – Vätternu, s 15km dlouhým ostrovem Visingsö.

Nejdřív bych ale každému doporučil zastávku v losím safari v Markarydu, vzdáleném cca hodinu jízdy (80 km) od Helsingborgu.

Losí safari neboli švédsky „Älgsafari“ v Markarydu

Snadno dostupná oblast, kde žijí losi ve svém přirozeném prostředí. Vlastním vozem se můžete projet 13 hektarovou losí oborou. Podél tříkilometrové lesní cesty se Vám určitě naskytne příležitost spatřit krále zdejšího lesa z bezprostřední blízkosti. Můžete jej zastihnout při hašení žízně v jiskřivém potoce, nebo když se koupe v jezeře. Hlavně si nezapomeňte předem připravit a správně nastavit fotoaparát! Pozdější, dodatečné nastavování WB, času a clony by vás mohlo připravit o pár zajímavých záběrů. Já jsem si pro návštěvu tohoto místa vybral jaro, což není nejideálnější doba pro jejich pozorování a focení, ale jindy jsem, bohužel, neměl příležitost.

V této době čekají losice mláďata a dospělí losi ještě nemají po podzimním shazování narostlou tu správnou korunu paroží. Pár zajímavých snímků jsem tu však i přes nepřízeň období i počasí pořídil, dokonce i jeden nezapomenutelný zážitek.

Byl jsem dohodnut s průvodcem, že mě nechá projít za účelem reklamy v našich časopisech oborou pěšky s podmínkou, že mě bude sledovat v nevelké vzdálenosti autem. Jinak se tu pěšky chodit nesmí. Vše je možné sledovat pouze z bezpečí kabiny auta.

V jednom místě jsem opustil cestu a zašel trochu hlouběji do hustého porostu obory. Představte si krásné, ničím nerušené ticho, fotoaparát na krku připravený k akci. Napjatě poslouchám, co se kde šustne a nejednou vidím cca sedm metrů před sebou v houští ležet losici. Ale rozhodně ne nějakého drobečka. Úlek člověku vždy všecko trochu zveličí, ale mě v té chvilce překvapení připadala její hlava jako malý osobní automobil. Ležela však v klidu dál a tak jsem začal fotit. V tom slyším praskot a otočím hlavu doleva. Nějakých pět metrů ode mne vylézal z houštiny samec. Byl sice ještě bez paroží, ale to mě zrovna moc neuklidnilo. Uši sklopené dozadu (to nevěští u koní ani u vysoké zvěře nic dobrého) a upřeně mě pozoroval. Když tam tak přede mnou stál, vztyčený jako stodola, funěl a shlížel na mě ze své výšky, měl jsem okamžitě chuť vzít nohy na ramena. Jenomže ono vám to nedá. Fotograf s fotoaparátem je stejně jako každý lovec tak trochu blázen a touha po úlovku předčí i strachem rozklepané končetiny. Zaostřil jsem tedy mezi oči a snažil se co nejvíce uklidnit ruce. Tiskl jsem je k tělu, jak nejvíc to šlo, ale poměrně dlouhý čas, který si vynutilo šero v houštině, mi mnoho nadějí na slušný snímek nedával. Nakonec jsem to přece jen jakž takž ustál a mohu vám zde toho obra prezentovat. O kus dál jsem měl ten den ještě příležitost pozorovat zubry a bizony. Bylo už ale veliké šero a jejich fotografie nejsou natolik kvalitní, abych si je dovolil ukazovat. Snad se sem ještě někdy vrátím a nafotím vše trochu lépe.

Hororové probuzení

V mém vyprávění o Balkáně jsem slíbil, že budu přidávat také příběhy lidí a řidičů kamionů posbírané na cestách.

Dvě následující příhody, které mi vyprávěli šoféři při plavbě přes Baltské moře, sem rozhodně patří.

Hlavním aktérům se tímto zároveň omlouvám, jejich jména jsem už zapomněl. Prožité příhody mě ale tak pobavily, že se zapomenout nedají.

Autor první příhody se tehdy vracel ze severnějších oblastí na Örebem. V těch místech se projíždí dlouhými úseky, kde jedete často mnoho kilometrů lesem, bez známky civilizace. Proto jsou zde u silnice po cca pěti kilometrech umístěna odpočívadla, aby měli řidiči kamionů kde zastavit a udělat povinné pauzy. I to je jeden z důvodů, proč jsou švédské silnice považovány za nejbezpečnější a nejoblíbenější v Evropě.

Na takovéto silnici kolegu zastihl večer a rozhodl se na jednom z odpočívadel přenocovat. Záclonky ani nezatahoval. Jednak jsou tato odpočívadla mnohdy malá a vejde se na ně stejně jen jeden kamion a potom – proč také zatahovat uprostřed lesů. Moc aut tady nejezdí a v noci už skoro vůbec nic. Krásný, voňavý lesní vzduch ho brzy uspal a usnul „jako mimino“.

Ráno ho probudilo cosi neobvyklého, sám ještě nevěděl co. Otevřel jedno oko a… zase ho rychle zavřel. Zdálo se mu totiž, že ho skrz přední okno pozoruje obrovská nestvůra s rozevřenou tlamou a chystá se ho spolknout i s kamionem. Blbost, říká si a pomalu otevírá oči. Ještě jeden úlek, pak pozvolné poznávání a to už s ním začal na lůžku pomalu vibrovat smích.

Před kamionem stál totiž obrovský los, hlavu natočenou na stranu, aby mu nepřekáželo rozvětvené paroží a jazykem jako lopata olizoval z předního skla nalepené mouchy a rozpláclé medové skvrny od včel. Když si uvědomíte výšku, v jaké je umístěno přední sklo kamionu, dokážete si snadno představit, jakých rozměrů tito králové švédských lesů dorůstají.

Příhoda druhého řidiče je podobná. Projížděl také oblastí severovýchodního Švédska a měl domluveno se dvěma dalšími kolegy, že se sejdou na oblíbeném parkovišti u jednoho ze zdejších, nádherných jezer. Na smluveném místě byl první a tak se natáhl na lůžko a dal se do čtení knížky. Zatím se pomalu setmělo a unaven čtyřhodinovou jízdou pomalu usnul. Spal jako dudek, když ho probudilo lomcování autem. Pomalu otevíral oči, snažil se probudit a říkal si v duchu: „ Nojo, srandičky hoši. Snažíte se mě rozhoupat a vystrašit“ Potom si ale uvědomil, že má naložené auto a dva chlapi, byť sebesilnější, by neměli šanci rozhoupat takovou váhu. Pomalu tedy vstal a nakoukl do bočního zrcátka. Vedle kamionu stál obrovský los a drbal si boky o přezky na plachtě. Také krásný a nezapomenutelný zážitek.

Tím dnešní vyprávění zakončím a příště se posuneme dál, přes Ljungby, zastavíme se u Laganu, projedeme mezi jezery Flären a Vidöstern, kolem Vaggeridu, kde jsou velké dřevařské společnosti až k Jönköpingu (čti Jenčeping). Tam se zastavíme u druhého největšího jezera ve Švédsku jezera Vättern a u pozůstatků hradu a zámku „Brahehus“.