Doufám, že vám nebude vadit, když dnešní vyprávění začnu vzpomínkami na první návštěvu Jordánska, neboť ta druhá s ní tak trošku souvisela
Tenkrát jsme cestovaly s kamarádkou Martinou. Bylo to v říjnu 2003. I když jsme neměly dopředu vyřízená víza, přejezd ze Sýrie byl bez problémů. Bohužel nám ujel autobus z Damašku do Ammánu (Amman, عمان), ale hned na nádraží, když jsme se poptávaly po dalším autobuse, k nám přiskočil nějaký chlápek s nabídkou, že zrovna do Ammánu jede a za 500 SYP na osobu nás může do Ammánu dovézt. Jelikož se nám nechtělo čekat až do večera, nabídku jsme přijaly.
Na jordánských hranicích k nám přistoupil voják, který vypadal celkem přísně. Špatnou angličtinou se nás začal vyptávat, kam jedeme, jak dlouho chceme v Jordánsku zůstat, co tam budeme dělat apod. Začala jsem mu odpovídat plynulou spisovnou arabštinou, což muže opravdu zaskočilo. Se zděšeným výrazem se zeptal, kde jsem se tak dobře naučila arabsky. V tu chvíli jsem věděla, že máme vyhráno.
Se smíchem mě blízkým jsem mu odpověděla, že v České republice. Jeho o trošku zděšenější výraz v obličeji poté následoval otázkou, zda je normální, se učit v České republice arabsky. Opět jsem se začala smát a přiznala jsem se mu ke studiu na jazykové škole z důvodu koníčku a zálibě v arabském světě a kultuře. V tu ránu si oddechl a řekl: „Pojďte za mnou.“ Zavedl nás k okýnku pro VIP a víza jsme měly v pase během tří minut.
Myslím, že i bez znalosti arabštiny bychom víza pochopitelně dostali, jako ostatní cestovatelé, jen by to možná trvalo o něco déle a bylo více otázek. Minulý rok jsme již prošli bez těchto otázek. U jednoho okénka zaplatíte poplatek za výzum, u druhého dostanete razítko.
Jelikož jsme se na hranicích trošku zdrželi kvůli dvěma iráckým ženám, které s námi také cestovaly v autě, cesta do Ammánu trvala pět hodin. Dle plánu jsme hned sedly na první autobus do Aqaby (al-Aqaba, العقبة) a pokračovaly v cestě. Do přímořského městečka jsme dojely až v noci.
Hned po pár minutách, kdy jsme si ještě balily věci do baťohů na nádraží, k nám přišel muž v klasickém beduínském oblečení a zeptal se nás, zda nám může nějak pomoci. Řekla jsem mu, že hledáme nějaký levný hotel. A tak nám poradil hotel Green Oasis, který byl od nádraží možná ani ne pět minut cesty.
Cenu jsme usmlouvaly na 7 JD za dvoulůžkový pokoj (tenkrát byl kurz vyšší, ovšem v létě 2007 kurz vycházel po zaokrouhlení na 30 Kč/ 1 JD). Je pravda, že pokoj nebyl nic moc a zrovna čistý taky ne. Když jsem si sedla na postel, hned se pode mnou prolomila a do ruky se mi zabodly dva rezavé hřebíky. Když jsem viděla sprchový kout (pokoj byl i s koupelnou), rovnou jsem prohlásila, že do pokoje vlezu tak maximálně s potápěčskými ploutvemi, které jsem si nesla celý týdny na zádech včetně brýlí a šnorchlu. Ale Rudé moře jsem si natolik oblíbila, že mi to za to stálo.
Raději jsme vyrazily z hotelu něco sníst a po dlouhé době také vypít pár piv.
V hotelu nám bylo nabídnuto, že jestli budeme chtít, ráno kolem deváté objíždí místní mikrobus hotely a za 2 JD nás zaveze za město na nějakou pěknou pláž a večer nás zase přiveze zpět.
Ovšem ráno jsme trošku zaspaly a vzbudily se až po jedenácté. Tak jsme se oblékly, daly ploutve a šnorchl do igelitky a vyrazily do ulic, že si nějakou pláž najdeme samy.
Neušly jsme ani 200 m a při prvním pokusu o přejití silnice na druhou stranu před námi zastavilo auto. Z auta vykoukl usměvavý chlápek, který s překvapeným výrazem na nás koukal a zeptal se, odkud jsme. Rychle jsem odpověděla, že z České republiky a využili toho, že zastavil provoz na silnici a přeběhly na druhou stranu. Po pár minutách nás to stejné auto dojelo a ten stejný chlápek z auta vykoukl a s velkou omluvou a žádostí, že nás opravdu nechce obtěžovat, jen že se chce ubezpečit, že jsme opravdu z České republiky. Říkám, že ano, a on, že měl dlouholetou přítelkyni z Česka, která v Jordánsku studovala, a že od té doby jiné Čechy nepotkal. Poté se zakoukal na igelitku, kterou jsem držela v rukách, a zeptal se, kam že to nyní jdeme…? Říkám, no někam šnorchlovat. Jeho obličej se protáhl a nechápavě se zeptal, jestli jako tímto směrem, že kam? Že tam je jen velký přístav. Začaly jsme se smát a snažily jsme se mu vysvětlit, že jsme do Aqaby dojely teprve včera v noci, a že teprve hledáme nějaká místa. To jej zřejmě uklidnilo a nabídl nám, že o pěkném místě ví, a že nás tam rád doveze. Jelikož jsme byly na cestě již několik dní a neměly jsme doposud žádnou špatnou zkušenost, ani nás nenapadlo nabídku nepřijmout a po krátkém hovoru jsme klidně nasedly do auta k cizímu chlápkovi.
Khalid nás dovezl na vlastní pláž, kde měl postavený minikemp, kde žil se svými bratranci a živili se tím, že se potápěli s turisty nebo je jen vozili čluny s proskleněným dnem po moři. Byl to takový program, kdy jim dovezli skupinku, ta se v kempu naobědvala a poté se vyráželo na moře. Dali jsme si s Khalidem čaj a přijali jeho pozvání stát se jeho hosty a strávit s ním den.
Pláž byla krásná, bez lidí, korály 40 cm od břehu, miliony barevných ryb, malých, velkých, hejn – Rudé moře, prostě nádhera. Odpoledne nás vzal také se skupinkou maďarských turistů (kteří v té době výrazně převyšovali ostatní národnosti turistů) na člun, poté jsme šnorchlovali na širém moři, Khalid mně ukazoval nádherné korálové útesy, pomáhal s podvodním fotoaparátem na jedno použití, byl moc milý.
Když jsme se vrátili zpátky do kempu, Khalid nás seznámil s ostatními bratranci. Když se nás zeptali, kde že to v Aqabě bydlíme, po vyslovení názvu Green Oasis se všichni rozesmáli, včetně nás. Zeptala jsem se Khalida, zda bychom se s Marťou mohly na pár dní přestěhovat a spát na pláži. On hned souhlasil a hned jsme sedli do jeho auta a jeli si sbalit věci z hotelu. Nakonec jsme zůstaly na pláži místo tří naplánovaných dnů pět. Ale bylo to úžasné. Na jeden den jsme si také zajely do Wadi Rum (وادي رم), nádherné pouštní krajiny. Bylo mi hned jasné, že sem se musím jednou vrátit. Znala jsem egyptskou poušť jak na západní straně, tak i Sinai (سيناء), také syrskou poušť, ale tato krajina byla bezkonkurenční.
Nemít v Brně přítele, myslím, že bych tam zůstala. Natolik si mě tenkrát Aqaba a život s kluky získal.
Jelikož jsme ale chtěly vidět ještě Petru, zajet si k Mrtvému moři (البحر الميت) a projít se Ammánem, bylo na čase odjet. Khalid má v Petře (البتراء) dobrého kamaráda, který náhodou přijel do Aqaby, a tak jsme s Ahmadem odjeli k němu do hotelu do Petry – do hotelu Valentine Inn.
Hotel stojí na kopci a z místní terasy, kde se také podává večeře je krásný pohled na celou vesnici a údolí Musa (Wadi Musa). Z hotelu vás před vstup do Petry dovezou, pešky to může být tak 20 – 30 minut. To, že je Petra nádherná snad ani nemusím říkat. Tenkrát tam naštěstí ještě nebylo tolik turistů jako nyní v létě, kdy byla Petra vyhlášená dalším divem světa a kdy také byla turistická sezóna. Ale i tak udělat fotku bez turisty nebylo téměř možné.
Když jsme z Petry odjížděly, přišel Ahmad a říká, že nám může za stejné peníze, které bychom zaplatily za autobus do Ammánu, kdy by se ještě muselo jednou přesedat, zařídit auto, které nás do Ammánu doveze, neboť ještě jeden pár z Nového Zélandu se rozhodl odjet s námi. Jelikož jsme se s řidičem po cestě skamarádili, pomohl nám najít i pěkný hotel v blízkosti starého teatru za 8 JD za dvoulůžkový pokoj.
Prošly jsme si divadlo, vylezly na blízký kopec, kde jsou ještě ruiny a zbytky antických sloupů. A také nás zavezl k Mrtvému moři, kam s námi jel také ten párek, a kde jsme strávili příjemné odpoledne. Pokud vám vyjde čas, určitě návštěva Mrtvého moře stojí za to. Je opravdu legrační, jak tělo leží na vodě, kdy zcela neohrabanými pohyby se přetáčíte a snažíte plavat. A pak ta sametová kůže, když se naplácáte bahnem. Je to báječné.
A tak když jsme ve škole měly po zkouškovém období a poté měly pár dní volna, využily jsme těch dnů pro návštěvu Jordánska. Už dopředu jsme to měly v plánu, proto jsme si rovnou vyřídily vícevstupové vízum.
Kontakt na hotel Valentine Inn jsem si schovala, a tak již týden dopředu jim zkusila napsat, zda si mě pamatují a zda by měli místo pro šest lidí, jelikož ještě přijel přítel Filip od Veroniky. Odpověď přišla hned, že si mě samozřejmě pamatují, že budou moc rádi, když mě opět uvidí, a že místo pro nás zařídí. Cena za postel byla 4 JD. Za další 4 JD jste si mohli objednat i večeři ve formě švédských stolů.
S Ahmadem jsme poté ještě domlouvali detaily, kdy přesně přijedeme, a protože nás bylo poměrně dost, poslal pro nás do Ammánu na autobusové nádraží řidiče s vozem. Když jsme do Ammánu dorazili, řidič nás již čekal, a jelikož neměl autobus žádné zpoždění a bylo pár minut po půl jedné, řidič prohlásil, že do večeře času dost, a že jestli chceme, má pro nás celý den a můžeme si vymyslet
Při cestě v autobusu si Veronika pročítala informace z průvodce od Lonely Planet. Najednou se ptá: „Lindo, jak se jmenuje ten hotel v Petře, kde budeme?“ Odpověděla jsem: „Valentine Inn. Proč?“
Vykulila oči a přečetla nám varování v průvodci, kdy přímo tento hotel nedoporučují z důvodu stížností na obtěžování a snad i znásilnění.
Do Petry jsme dorazili trošku později, ale nějaká večeře na nás ještě zbyla. Po večeři si k nám přisedl správce hotelu, také Ahmad, kterého jsem si sice nepamatovala, ale on tvrdil, že on si mě pamatuje velice dobře a byl velmi přátelský. Myslím, že všichni jsme se chtěli zeptat na to varování v průvodci, ale bylo nám to blbý, nehledě že správce Ahmad se za chvíli prořekl sám, že občas někteří turisti jsou citlivky, když je chce přátelsky poplácat, obejmout.
Večer jsme strávili na terase, popíjeli pivko a těšili se na druhý den do Petry. V ten večer jsem začala ostatní přemlouvat, že jeden den v Petře v tom horku, bude dostatečný, a že by bylo lepší strávit další den v poušti. Chvilku to trvalo, než jsem ostatní přesvědčila. Ahmad nám nabídl, že to může zařídit za 20 JD – celodenní výlet po poušti i s přespáním.
Ráno se vstávalo brzy, Ahmad nás vezl do Petry, po cestě jsme se ještě stavili v obchodě, abychom si koupili nějaké jídlo a pití. Rozhodně množství tekutin sebou nepodceňujte. V Petře se sice voda dá koupit, ovšem, se značnou přirážkou.
Vstupné není také zrovna levné. Jednodenní vstupné je za 20 JD. Dvojdenní si kupovala pouze Pavlínka, která se rozhodla zůstat v Petře a nejet s námi do pouště. Doufám, že si správně pamatuji cenu 25 JD. Natálku nepustili na novinářskou průkazku, což by prý měli, tak jen pro ty, kteří také novinářskou průkazku mají, raději na to nespoléhejte. Nad ceníkem jsme se museli pousmát. Vstup pro místní je pouze za 1 JD.
Postupně jsme procházeli chrámovými komplexy, ale často jsme odpočívali z důvodu velkého horka. Také jsme si po cestě ke Klášteru ad-Dajr (ad-Deir, الدير) na chvilku zdřímli.
Nahoře u Klášteru je ve skále malá čajovna, kde bylo příjemně chladno. Tam jsme se seznámili se skupinkou beduínů ze Saudské Arábie a jedním, Sabáchem z Wadi Rum. Když jsme se zmínili o tom, že zítra do Wadi Rum jedeme, hned se nabídl, že můžeme s ním. Poděkovali jsme, neboť jsme již měli výlet zařízený z hotelu.
Jaké překvapení pro nás pak bylo, když jsme po celém dni stráveném ježděním po poušti dorazili do kempu, ve kterém jsme měli přespat, když se Sabách objevil. Majitel kempu Zedan byl Sabáchův bratranec.
Zdejší pouštní krajina je pro mě opravdu jako balzám na duši. To ticho a krása. I když Damašek opravdu miluji a stal se mým druhým domovem, ten klid a ticho bylo nezpomenutelné.
Po západu slunce se připravovala večeře klasickým způsobem, který jsem již viděla i při první návštěvě. V zemi je velká díra, do které se dá speciální kulatý rošt, na kterém je maso, brambory a zelenina, díra se zasype rozžhaveným uhlím a zavře se. Tak cca za dvě hodiny se díra otevře, vyndá se rošt a je uvařeno.
Po večeři jsme si sedli za kemp k ohni, hrálo se, zpívalo, tančilo. Nakonec jsme s Markétkou přijaly pozvání a zůstaly i další den, kdy se už ostatní museli vrátit do Damašku, neboť Filip musel odletět zpět do ČR.
S Marky jsem se jen tak na moment svezly na velbloudu a pak se Sabáchem odjeli do pouště, ukazoval nám jiná místa, údolí. Také jsme odpočívali, spali, nabírali sil a energii.
Markétce pak přijel další den přítel a já už měla hroznou chuť vrátit se zpět do Damašku. A tak jsem využila toho, že Sabách se nabídnul, že Markétku do Ammánu doveze, aby mohla Michala vyzvednout, jela jsem s nimi a chytla autobus do Damašku.
Jak krásný jsem měla pocit, když jsem z dálky uviděla pohoří Qásijůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون), znáte takový ten vnitřní pocit štěstí – domov…zase jsem doma.
Ve svém vyprávění jsem opomenula některá místa, která jsem také navštívila, ať již dříve nebo nyní. Ať již je to překrásná barevná vesnice Maalula (معلولا), nebo krásné parky se sochami v Aleppu (Halab, حلب), obrovská aleppská citadela (قلعة حلب) či nádherné staré město s tržištěm. Pěkné vesnice v horách v okolí Damašku, jako je Zabadání (Zabadani, الزبداني) či Blůdán (Bludan, بلودان). Nelze opomenout také křižácké kamenné hrady, jako je např. Krak Des Chevaliers (Crac des Chevaliers, قلعة الحصن) .
V Sýrii je spousta míst, které stojí za vidění, za prožití. Měla jsem to štěstí zhlédnout pohřeb, svatbu, oslavu narození dětí.
Ráda bych vám všem poděkovala, že jste vydrželi a četli mé vyprávění až do konce. Chtěla bych vám všem popřát samé hezké zážitky z cest a hlavně mnoho výletů, ať je stále na co vzpomínat, o čem psát a také možnost těšit se na nová putování.
