Železniční tunely. Každý z nás se s nimi setkal a na každého nějak zapůsobily. Vzpomínky většiny z nás jsou spojeny s dětstvím, s nedělními výlety, se starými kodrcajícími vagóny, dýmem parních lokomotiv a létajícími jiskrami v hluboké tmě. Tunely se tehdy jevily delší než jsou dnes, oddělovaly prostor a krajinu před tunelem s očekáváním něčeho nového – tam daleko – na konci tunelu. Trempům a romantikům už takové zůstaly napořád, ale i nás ostatní, staneme-li dnes náhodou před ústím tunelu, ovane z temného portálu závan romantiky a dálek…
Ještě dnes voní většina tunelů sazemi z lokomotiv a dehtovým olejem pražců. Snad je to tím, že z celkového počtu 149 tunelů v Česku jich bylo plných 103 postaveno mezi lety 1850–1900. Celková délka všech našich tunelů přesahuje 36 kilometrů. V naprosté většině jsou provozovány nepřetržitě od svého vybudování až dodnes. Jen na některých tratích zažily krátkou přestávku – to v dobách druhé světové války, kdy se v nich budovaly zbrojní továrny. Po válce už doba výstavbě tunelů moc nepřála, dokončilo se několik rozpracovaných a nových se postavilo necelých 20. V současné době ovšem tunely zažívají nebývalý rozkvět, může se stát, že během několika let se celková délka tunelů u nás zdvojnásobí. Otázkou je, zda ty supermoderní a technikou vybavené tunely v nás budou vzbuzovat stejné pocity jako ty původní…
Pokud byste si chtěli dopřát romantickou procházku železničním tunelem, je potřeba varovat – nedělejte to. Nejen, že se to nesmí (viz jakési předpisy drah), také je to značně nebezpečné. Vlaky dnes jezdí mnohem rychleji než dříve, a ač by měly být bezpečnostní výklenky v tunelech od sebe vzdálené jen 25 metrů, nemuseli byste to stihnout. (Jednou nám jeden starý nádražák vyprávěl, že pokud je v tunelu nečekaně zastihl vlak, museli si rychle lehnout podél kolejí a to bezpodmínečně nutně hlavou k přijíždějícímu vlaku, jinak jim totiž vzdušný vír mohl nafouknout kabát a ten by se zachytil o stupačky vagónů.) Jsou sice tratě, kde se zákaz vstupu do tunelů až tak nedodržuje – třeba Posázavský Pacifik – ale tam alespoň vlaky kvůli špatnému stavu trati jezdí pomalu.
Existují však naštěstí tunely opuštěné – neprovozované. U nás jich mnoho nenajdete, ale na Slovensku si jich můžete užít do sytosti. Je tu množství tunelů opuštěných po poválečné modernizaci tratí a dokonce i několik tunelů, jimiž vlak nikdy neprojel a nikdy už také neprojede. A mnohé z těch tunelů mají co vyprávět…
Okruh po nejzajímavějších tunelech je nejlépe absolvovat autem, a protože vede nejkrásnějšími místy Slovenska, podél význačných chráněných oblastí a bezpočtu turisticky zajímavých míst, může se protáhnout klidně na týden. První tunel si můžeme prohlédnout dokonce ještě před přejezdem hranic, nedaleko Lipníka nad Bečvou.
Tunel u Slavíče
Opuštěný tunel z roku 1842 vede mělko přímo pod domky vesnice Slavíč u Hranic na Moravě. Původně byl součástí Severní dráhy císaře Ferdinanda, která měla spojovat Vídeň s Haličí. Vlaky tu jezdily jen do roku 1895 a potom byla trať přeložena o 150 m jižněji, na okraj obce. Prázdný, 255 m dlouhý tunel byl v roce 1963 prohlášen technickou památkou a většinu času sloužil jako sklad brambor. Dnes se dá také využívat jako sklad – dřevěná vrata na obou stranách lze kdykoli uzamknout, častěji však slouží jako zkratka pro průjezd traktorů na pole za vesnicí a je volně přístupný. V roce 2005 proběhla rekonstrukce obou portálů. Vnitřek tunelu je vyzděn z kamenných kvádrů a je v pozoruhodně dobrém stavu, ačkoli poslední vlak tu projel už před více než 110 lety.
Přímo přes Slavíč vede silnice č.35, po které pojedeme dál přes Rožnov pod Radhoštěm a Bumbálku vlastně až do Žiliny. A odtud nás neomylně povede silnice E50, kolem Strečna a Starého hradu, údolím Váhu po jižním okraji Malé Fatry až do Šůtova. Mezi Šůtovem a další vesničkou – Kraĺovany, je za ostrou zatáčkou silnice vjezd na nepoužívanou slepou cestu u které leží ústí starého Kraĺovanského tunelu.
Starý Kraĺovanský tunel
Úsek původní Košicko-bohumínské železnice v údolí Váhu mezi Žilinou a Popradem byl v roce 1950 nahrazen současnou dvoukolejnou tratí a nevyhovující jednokolejné tunely byly opuštěny. Portál starého Kraľovanského tunelu zůstal přístupný dodnes. Tunel z roku 1871 podchází masiv Sokola v Malé Fatře v celkové délce 401 m. Hornina je zde tvořena celkem pevnými dolomity, tunel byl tedy původně vyzděn asi jen z jedné třetiny. Dnes je ovšem v horším stavu – k prvnímu poškození tunelu došlo 24.8.1944, kdy zde příslušníci odboje vykolejili nákladní vlak s rudou a v dubnu 1945 byl tunel pro změnu poškozen ustupujícími německými vojáky. Po válce byl tunel sice opraven, vyzdívka byla dodatečně zpevněna oblouky z použitých kolejnic, ale místy byla výztuž provedena jen ze dřeva. Po opuštění tunelu v 50-tých letech zde býval sklad Stredoslovenských mliekární, po němž tu zůstaly zbytky dřevěné podlahy a torza elektrických lamp. V té době byla také v obou portálech a uprostřed tunelu zasazena dřevěná vrata. Při pozdější modernizaci státní silnice E50 byl jejím náspem zcela zasypán jeden z portálů a sklad v tunelu se přestal používat. Zbývající portál k větrání tunelu nestačí, uvnitř je prakticky stále mlha a značná vlhkost dál narušuje dřevěné výztuže. Tunel má ještě jednu zajímavost – ve stěně za uvolněnou výztuží se nachází otvor – průchod do spleti úzkých chodbiček celkem 168 m dlouhé jeskyně, zasahující až 26 m nad podlahu tunelu. Sazemi z lokomotiv začazené chodby jeskyně byly důkladně zmapovány místními jeskyňáři až v roce 2006.
Od Kraĺovan si můžeme udělat krátkou zajížďku asi 25 kilometrů na severovýchod k Oravskému hradu a odtud se vrátit na E50 v Ružomberoku a kolem přehrady Liptovská Mara dojet až do Vysokých Tater. Řekli byste, že ve Vysokých Tatrách je opuštěný tunel? Na trati Tatranské elektrické železnice (TEŽ) mezi Štrbským Plesem a Starým Smokovcem? Neřekli? Ale je…
Tunel ve Vyšných Hágoch
V roce 1941 bylo ve Vyšných Hágoch slavnostně otevřeno sanatorium pro plicní choroby. Jeho výstavba začala už v roce 1934 a od dnešní zastávky Vyšné Hágy vedla ke staveništi 500 m dlouhá vlečka, která měla po dokončení stavby sloužit k zavážení uhlí do kotelny. Někdy před rokem 1938 byla u kotelny vybudována odbočka, která vedla 170 m dlouhým tunelem do hlavních sklepů sanatoria. Pomocí akumulátorové lokomotivy a posléze navijáku se tudy měly dopravovat vagóny s potravinami a materiálem potřebným pro provoz celé léčebny. Jenže zanedlouho byla nákladní doprava na TEŽ zrušena a vlečka ztratila význam. Tunel tu zůstal dodnes, je ve velmi dobrém stavu, dokonce s kolejemi a bezpečnostními výklenky, ale většinou se používá jen k vyvážení kontejnerů s odpadky.
Ve Vysokých Tatrách stojí za to se nějaký čas zdržet a potom se můžeme vydat dál po E50 přes Poprad a Levoču ke známému Spišskému hradu. A odtud je to už jen kousek okresní silnicí do Margecan. Hned u nádraží mizí současná dvoukolejná trať v 3410m dlouhém Bujanovském tunelu, svého času nejdelším dvoukolejném tunelu Československa.
Margecanský tunel
Původní trať Košicko-bohumínské dráhy vedla od roku 1872 hned vedle ležícím Margecanským tunelem. Ten byl pod dobudování „Tratě Družby“ v roce 1955 vyňat ze správy drah a patří nyní obci. Slouží jako unikátní příjezdová cesta k chatovým osadám na břehu vodní nádrže Ružín v údolí Hornádu. Na místě vytrhaných kolejí je hrubá asfaltová vozovka. Celkem 431 m dlouhý tunel je od roku 1985 veden jako technická památka a je dosud ve velmi dobrém stavu, skoro polovina jeho délky vůbec není vyzděna.
Projedeme tunelem a pokračujem rozbitou silničkou po náspu bývalé trati, překrásnou krajinou, po břehu Ružínské přehrady až k druhému portálu Bujanovského tunelu. A úzkou silničkou přes Kysak už je to jen pár kilometrů na severní předměstí Košic – Ťahanovce.
Starý Ťahanovský tunel
Byl postaven také pro Košicko-bohumínskou dráhu v roce 1870. V době druhé světové války byl značně poškozen výbuchem a následným obrovským závalem, který se projevil až na povrchu. Opravy trvaly velmi dlouho, ale protože trať byla tehdy velmi důležitá, musely být koleje dočasně vedeny jinudy, po provizorním náspu po břehu Hornádu. Další osudy 277 m dlouhého tunelu byly podobné tomu Margecanskému. Stejně tak byl vyřazen z provozu v roce 1955 a nahrazen souběžně vedoucím dvoukolejným tunelem. Nadále sice zůstal v majetku drah, ale sloužil jako sklady zeleniny. I v současné době je používán jako sklad a většinu času je uzamčen.
V Košicích se naše cesta stočí k jihu a podél maďarské hranice na západ – na Rožňavu. Cestou nemůžeme přehlédnout monumentální ústí Zádielského kaňonu a navštívit hrad Krásna Horka je téměř povinností. Z Rožňavy můžeme jet přes Štítnik okolo Ochtinské aragonitové jeskyně do Jelšavy a zde odbočit do Magnezitovců. Silnička končí za rázovitou obci Kopráš v údolí překlenutém obrovským železobetonovým viaduktem. Po 120 m dlouhém Koprášském nebo také Mníšanském viaduktu na trati Slavošovce-Lubeník však nikdy žádný vlak neprojel…
Po tzv. Vídeňské arbitráži v listopadu 1938 připadlo Maďarsku přes 10.000 km2 území Slovenska. Přetnutím stávajících železničních tratí se mnoho oblastí na jihu Slovenska ocitlo bez spojení se zbytkem státu. Slavošovská trať byla budována Slovenským státem jako jedna z tzv. Gemerských spojek pro náhradní dopravu do uvedených oblastí. Práce byly zahájeny v květnu roku 1941 na úseku dlouhém téměř 15 km. Trať ztratila na významu po kapitulaci Maďarska, kdy byly jižní části Slovenska opět připojeny k Československu. Celkem bylo do roku 1945 dokončeno asi 60% trati včetně dvanácti mostů a dvou tunelů. Koleje zde nikdy položeny nebyly.
Koprášský tunel
Leží jen pár desítek metrů od nedokončeného viaduktu. Stavba tunelu začala v březnu 1941 a hrubá štola byla proražena už za 5 měsíců. Tunel byl kompletně stavebně dokončen včetně obou portálů a bezpečnostních výklenků a jeho délka je 245 m. Krátce po válce byl Slavošovský portál zazděn a Revúcký portál uzavřen vraty. Tunel se potom několik let používal jako sklad ovoce. V současné době je otevřený a nevyužitý. Jeho vlastníkem je obec Magnezitovce a od roku 2006 je nabízen k odprodeji nebo k využití jako sklad…
Slavošovský tunel
Pokud se prodereme po zarostlém náspu za Koprášským tunelem, o několik set metrů dále narazíme na zamokřený kamenitý zářez, který nás dovede až k nedokončenému portálu Slavošovského tunelu. Tunel podchází vrch Homolka v délce 2401 m až do Slavošovců a je (kromě krátkého vstupního úseku se 150 cm bahna) v celé délce zcela čistý a suchý. Jen odvodňovací stružkou na podlaze protéká voda, která se hromadí právě před Revůckým portálem. Před lety tudy chodívali někteří obyvatelé ze Slavošovců až sem, do Koprášské doliny za příbuznými. Nedostavěná trať stále patří ŽSR. V současné době uvažuje místní obecní úřad o vyčištění bahna z portálu a o zpřístupnění tunelu formou cyklostezky nebo cesty pro pěší turisty. Mohlo by to být unikátní podzemní spojení mezi jinak vzdáleným Slavošovským a Revúckým turistickým regionem, využité zároveň jako naučná stezka o historii trati. Práce na odvodnění a vyčištění portálů však už nějaký čas stagnují, a tak v současnosti je přístup do tunelu celkem dobrodružný. Z Revůckej strany je, jak už bylo řečeno, bahno a voda. Při troše štěstí se dá projít v rybářských holínkách, musíte však být proklatě rychlí – pokud zastavíte, začnete se bořit stále více do lepivého bahna a při jeho hloubce i přes 1 metr Vám asi veselo nebude. Dá se to zkusit i na člunu, ale je to ještě horší, bahno dosahuje až těsně k hladině a člun se k němu za chvíli beznadějně přilepí. O urputné snaze navštívit tunel suchou nohou svědčí i na místě pohozené dřevěné napodobeniny jakýchsi sněžnic. O něco lépe se dá do tunelu dostat z druhé strany, od Slavošovců. V místě nedostavěného portálu, který se ovšem dost těžko hledá, vede do tunelu nízký propad, kudy zároveň vtéká i voda. Cesta tunelem je pak celkem pohodlná, tam i zpět však zabere více než hodinu, tak nezapomeňte na dobré svítilny. Cyklisté to stihnou mnohem rychleji, jen musejí dávat pozor na odvodňovací žlábek uprostřed tunelu.
Ať už dopadne procházka tunelem jakkoli, vrátíme se autem zpět do Magnezitovců, kde odbočíme doprava do Revůcej a odtud už je to jenom skok do Muráně. Napravo kus cesty od nás je známý spirálový Telgártský tunel, my se však vydáme podél Muránské planiny nalevo, do Tisovce. Silnice se tu šplhá přes sedlo Dielik a kousek před vrcholem stoupání odbočuje doprava lesní cesta – bývalý násep další nedostavěné trati – druhé Gemerské spojky mezi Revúcou a Tisovcem
Tunel pod Dielikom
Tunel dlouhý 2002 m vznikl v nejvyšším bodě plánované trati ve výšce 503 m n.m. V roce 1944 byl skoro dokončen a krátce se zde pracovalo ještě v roce 1949, kdy se uvažovalo o dostavbě tohoto úseku trati. Krátce poté se provalil strop u nedokončeného Tisoveckého portálu a část tunelu zatopila voda. Na opuštěný a polozapomenutý tunel si v roce 1987 vzpomněla armáda a plánovala ho využít jako úkryt pro rakety s jadernými hlavicemi. Z toho však naštěstí sešlo a tunel, který se mezitím stal významným zimovištěm netopýrů, byl v roce 1997 vyhlášen Chráněným areálem. Každoročně zde zimuje od dvou do deseti tisíc netopýrů. Portál z Muránskej strany je uzavřen mříží a veřejnost se sem může podívat jen výjimečně, v doprovodu ochranářů z Národního parku Muránska planina. V dobách, kdy byl tunel volně přístupný, stalo se v něm kuriózní neštěstí. Kdysi někdo do zatopené části tunelu nasadil ryby a občas se našel rybář, který se je snažil ulovit. Jeden z nich si na „lov“ přinesl trhavinu, která však vybuchla předčasně a v tunelu ho zabila.
Zde naše cesta po opuštěných tunelech pomalu končí. Zbývají už jen dva menší tunely. První z nich najdeme jižně od Tisovce, nedaleko Rimavské Soboty. Na trati z Rimavské Soboty do Poltára byl v roce 2000 „dočasně“ zastaven provoz z důvodu nevyhovujícího stavu trati. Nedaleko zastávky Ožďany tak zůstal opuštěný 160 m dlouhý Ožďanský tunel. Dá se k němu dojít po rezavých kolejích zvolna zarůstajících křovím a malými stromky. Prohnilé dřevěné pražce dávají tušit, že po této trati se už asi jezdit nebude. To pochopili i někteří místní občané a začali zvolna rozebírat koleje…
A poslední tunel na naší cestě – Pílianský, můžeme najít u silnice z Lučence do Zvolena, za Lovinobaňou poblíž zrekonstruované zastávky Píla. Dnešní dvoukolejná trať těsně obchází skalisko s tunelem postaveným v letech 1870–72 pro tehdejší Uherskou severní železnici. Dobře zachovalý 121 m dlouhý tunel je stále ve správě ŽSR a dnes jím prochází polní cesta vedoucí z nástupiště Pílianské zastávky podél trati na sever. A pak už nám zbývá jen návrat domů, po celkem pěkných silnicích do Zvolena a dál přes Trenčín na hraniční přechod Starý Hrozenkov.
