Probouzím se na lehátku v nočním vlaku ze Lvova. Je už světlo, odhrnuji tenkou přikrývku a slézám na červený koberec a pokračuji z kupé ven do úzké uličky k okénku. Venku se střídají rozlehlé travnaté pláně s lesy, malými políčky a chudými vesničkami. Po chvíli kupuji pro sebe i pro kamaráda Mika v posledním kupé našeho vagonu za pět hřiven čaj, posnídám nakoupené pečivo a potom dál sleduji krajinu. Ve vagonu je klid a čisto. Dvanáctihodinová cesta přes půlku Ukrajiny v lehátkovém kupé stála v přepočtu méně než tři stovky.
Do Oděsy přijíždíme podle jízdního řádu okolo půl desáté. Na nádraží je rušno, většina cestujících vystupuje právě zde, na konečné stanici. Kvůli délce vlaku je to z našeho vagónu k nádražní budově ještě pár minut chůze. Cestou na nástupišti potkáváme bábušky s cedulemi „kvartýra“. Nabízejí 100 hřiven, tedy zhruba 170 korun, na jednu noc, při větším počtu nocí jde cena dolů. Jedna paní nabízí nocleh za padesát hřiven, načež se kolem ní nahrne dav dalších bábušek, které ji překřikují, že takhle nízkou cenu si přece nemůže dovolit. Když se dotyčná paní dozvídá, že chceme přespat jen jednu noc, cenu odvolává a přestává o nás, coby potencionální zákazníky, jevit zájem. Bere jen ty, kdo zůstávají déle.
Nakonec se domlouváme s bábuškou Ludmilou. Po cestě přes park na tramvaj Ludmila komentuje současnou situaci na Ukrajině slovy: „Krym – vojna, Doněck – vojna, Oděsa – mir.“ Prý se tedy není čeho bát. Na zastávce chvíli čekáme a pak jedeme přibližně půl hodiny do jedné z okrajových částí města blízko pláže, kde čeká slibovaná „kvartýra“. K malému domku se jde skrz zahradu. Na šňůře zde visí prádlo a trubky s vodou vedou do umyvadla a do barelu, ze kterého pokračuje další trubka do sprchy. Uvnitř domu je malá ložnice a vedle ní dokonce kuchyňka. Není to luxusní apartmá, ale nám to na jednu noc stačí. Platíme každý po sto hřivnách a necháme si na papírek napsat všechny důležité informace, jako je adresa, čísla tramvají a maršrutek atp.
Nádherná Oděsa, ošklivá Oděsa
Po vybalení, vyprání a sprše se s Mikem vydáváme maršrutkou do centra města. Zhruba půlhodinová cesta končí v parku na konci slavného bulváru Deribasovskaja. Projdeme přilehlou obchodní pasáž z devatenáctého století a potom i onu hlavní výstavní ulici plnou dražších restaurací, obchodů i atrakcí pro turisty. Na konci nás boční ulice svedou k mostu vedoucímu nad ulicí, která ukazuje pravý opak nádhery bulváru Deribasovskaja vzdálené jen pár minut chůze.
Pod sebou vidíme silnici plnou výmolů a kolem zanedbané domy s oprýskanými zdmi počmáranými sgrafity. Ani park Ševčenko, do kterého vcházíme branou kousek za mostem, neoplývá krásou, spíš než upravené trávníky tu nacházíme vyprahlou trávu a odpadky za nízkou zídkou. Mezi stromy prosvítá moře a obrovské jeřáby oděského přístavu. Po rychlém obědě se vracíme do centra a scházíme kolem rušné silnice k výletní části přístavu. Za nádražní budovou Mořského nádraží stojí vysoká budova hotelu Odessa a za ním kotví luxusní jachty a plachetnice. Navzdory tomu, že jsme ve slavném turistickém letovisku, kupujeme si přímo na nábřeží se skvělým výhledem na přístav i vzdálenější části pobřeží kelímek kvasu za pár hřiven, tedy za celkem běžnou cenu bez turistické přirážky.
Nahoru od přístavu vedou slavné Potěmkinovy schody. Jsem jimi trochu zklamaný, jsou sice mohutné, velice široké a při pohledu vzhůru vzbuzují dojem nekonečnosti, ale stále jsou to jen obyčejné schody. Čekal jsem od nich něco úžasnějšího. K lepšímu dojmu by snad stačilo aspoň to, kdyby nebyly okolní parky na svahu okolo obou stran Potěmkinových schodů tak zanedbané. Na schodech mi nějaký mladík pokládá na hlavu jakéhosi dravce a anglicky mi říká, že mě s ním za euro vyfotí. Nabídku rázně odmítám, ale zároveň je mi ho trochu líto. Na světoznámé památce bych očekával davy lidí, místo toho zde prochází jen pár malých skupinek a jednotlivců. Tato místa neoplývají turisty v takovém množství, jak by se dalo předpokládat.
Nad schody začíná bulvár Primorskij, druhá krásná ulice ve městě. Tato ulice spolu s ulicí Deribasovskaja ohraničuje malou oblast, kde jsou snad všechny domy opravené, roste tu hodně stromů, stojí tu několik velkolepých soch, fontán, muzeí, příjemný parčík nebo překrásná budova oděské opery. Zbytek města působí zašlým někdy až odpudivým dojmem. Z centra odjíždíme zpět opět maršřutkou. Jízdné je oproti českým cenám zanedbatelné, jízdenka na jednu cestu v MHD stojí okolo dvou hřiven. Platí se přímo řidiči, který platbu i vrácení přebytečných drobných vyřídí za jízdy. Po cestě vidíme i několik tramvají, většinou starších kusů, výjimkou však nejsou ani červené vozy se znakem Prahy, který sem pražský dopravní podnik prodal teprve nedávno.
Navečer se stavujeme ještě na pláži u naší kvartýry, a večer trávíme v blízké restauraci a pak na zahradě kvartýry na besedě, kam nás zvou další nocležníci na červinské pivo a sušené ryby. Kromě nás tu nocuje chlapec z Dněpropetrovské oblasti, který sem přijel se svojí matkou dělat zkoušky na námořnickou školu, manželé s malým dítětem z města Černivci a dva kluci kolem dvacítky z Doněcku, kteří zde přes léto pracují na pláži. Ze zmíněných jen rodina z Černivci mluví rodným jazykem ukrajinsky. Kolegové z Doněcku a Dněpropetrovské oblasti hovoří rusky, což ovšem není ani v době války na východě země problém. Koneckonců i bábuška Ludmila mluvila rusky a v podstatě v celé Oděse je ruština nejběžnějším jazykem. Začíná nám být jasné, že rodná řeč nemusí na Ukrajině nutně předurčovat národnostní cítění. Jak později zjišťujeme, na Ukrajině mluví rusky několik milionů lidí, nutně to ale neznamená, že by se tito lidé sami s ruskou národností identifikovali.
Kolem delty Dněstru
Druhý den ráno vyklízíme ložnici a ještě před naším odchodem přichází bábuška Ludmila s novými zákazníky. Pak jedeme zase do centra města, kde bloudíme po ulicích a hledáme, odkud jede autobus do městečka Bilyaivka. Kolem poledne konečně dostáváme od místních spolehlivé informace a skrz obrovský trh s ovocem a zeleninou se prodíráme na autobusové nádraží a rychle nalézáme příslušný spoj. Cesta do Bilyaivky je dlouhá přibližně padesát kilometrů, přesto jízdenka stojí pouhých dvacet hřiven. Zato jedeme velmi pomalu, zastavujeme v různých vesnicích a do našeho cíle přijíždíme přibližně až za hodinu a půl. Málem bychom město přejeli, naštěstí se sice až za zastávkou, ale stále ještě v obydlené zástavbě dozvídáme, kde jsme a vystupujeme ven. Kdybychom tímto autobusem pokračovali dál, dojeli bychom až do Podněsterské republiky, kde by od nás celníci na hranicích mohli požadovat za přechod hranic pár desítek euro.
V Bilyaivce si kupujeme ve stánku mastné plněné pirohy k obědu a vyrážíme po prašné cestě směrem k Dněstru. Bilyaivka je jedním z výchozích bodů k národnímu parku okolo dněsterské delty. Jedno ze slepých ramen této řeky končí u posledních domů městečka. Kolem vody pobíhá kolem dvaceti dětí, které se sem s několika dospělými přišly vykoupat. S velkými batohy působíme malý rozruch, jeden odvážný chlapec se nás jde zeptat, odkud jsme přišli. Bavit se s cizincem je pro něj velká pocta, do těchto míst jich příliš mnoho nezavítá. Ukazuje nám úzkou pěšinku mezi vodou a rozlehlým rákosovým porostem s občasnými převážně uschlými stromy. Tam kousek dál je prý další místo na koupání. Vyrážíme naznačeným směrem a po pár minutách nacházíme další rameno řeky, tentokrát již jedno z hlavních, a o kus dál i plácek, kde se koupají další lidé. Lezeme do vody taky, ale původní plán přeplavat na druhý břeh, kde roste hustý les, nakonec nerealizujeme. Proud je tak silný, že se člověk stěží udrží na místě a není radno vypravovat se dál od břehu. Po vodě občas projede výletní motorový člun, vidíme ale i malou loďku převážející dřevo. Po koupeli se vracíme do Bilyaivky a po zastávce na sklenici kvasu přejíždíme autobusem do vesnice Majaky.
V Majakách se jdeme podívat na přilehlý most před Dněstr. Na jedné straně vidíme široké říční koryto, na druhé obrovské jezero Dněsterský iman, do kterého řeka ústí. Vracíme se do vesnice, v hospůdce ochutnávám ukrajinské pivo Zlatá Praha a po osvěžujícím posezení vyrážíme pěšky po silnici dál. Cestou kolem silnice potkáváme maskované check pointy, kde ukrajinská armáda střeží příjezdové cesty vedoucí z Podněsterské republiky, která zde kvůli svým spojům na Rusko v době války na východní Ukrajině představuje potenciální nebezpečí. Kousek za vojenskými objekty odbočujeme na křižovatce, odkud pak částečně stopem, částečně autobusem projíždíme kolem Dněsterského imanu, obrovské vodní plochy obklopené rákosím a loukami.
Na jednom místě nás řidič autobusu vysadí s tím, že se vychyluje z naší trasy a my stopujeme u prašné cesty plné výmolů, po které jezdí jen minimum aut. Asi za půl hodiny nás bere parta dvou kluků a dvou holek a za svezení do Ovidiopolu chtějí od každého z nás pět hřiven. Velké šance na jiný stop nemáme, takže nasedáme do nepříliš sympatického vozu plného cigaretového kouře a platíme požadovanou částku. V Ovidiopolu si u stánku kupujeme šaurmu, rychlé jídlo podobné tortille. Mike se dává do řeči s místním městským policistou, který ochotně radí, kde sehnat maršrutku směrem dál. Po večeři se už stmívá, opouštíme stánek a marně hledáme ve městě místo, kde maršrutka zastavuje. Naštěstí opět potkáváme policisty, kteří se s námi ochotně baví, nechají se s námi vyfotit a dokonce se nám i ze své pravomoci snaží zastavit nějaké auto, které by nás vzalo. Nakonec zastavuje autobus, který nás odveze do Zatoky.
Zatoka, jak krátce po příjezdu zjišťujeme na vlastní oči, je oblíbenou turistickou destinací. Kolem několik kilometrů dlouhé pláže stojí pruh hotelů, bungalovů a restaurací, z různých směrů se ozývá hlasitá hudba a ulice jsou i v pozdních hodinách plné lidí. Klidnější místo, které s Mikem prohlašujeme za vhodné na přespání, nacházíme až zhruba po dvou hodinách.
Následující den vstáváme v šest ráno, protože máme obavy z místních hoteliérů a údržbářů pláží, kterým by se naše spacáky položené přímo na písku jedné z pláží nemusely líbit. Protože Zatoka leží na úžině mezi mořem a Dněsterským imanem, jdeme se ještě ráno podívat na nejmenší zúžení, kde pevnina mezi oběma vodními plochami má šířku jen několik desítek metrů. Podobné zúžení po průchodu městem a snídani v jedné z restaurací vidíme na druhé straně za městem z auta, které stopujeme na kraj Oděsy. Silnice přes úžinu vede po vyvýšeném náspu, je tedy možné vidět současně jak jezero, tak moře. Jsou to dvě rozlehlé vodní plochy, jen na jedné jsou vidět veliké vlny a na druhé klidná hladina, rákosí a občas nějaké ptactvo.
Ukrajinská pohostinnost – aneb hostem ve vlaku
Z Oděsy vyrážíme nočním vlakem před desátou hodinou večerní. Kupé sdílíme s postaršími manžely od města Nizhyn na sever od Kyjeva. Dáváme se do řeči a než stačíme vybalit vlastní jídlo, už leží na stolečku hotová hostina. Domácí sádlo, okurky a víno, koupený chléb, salám, sušenky, sušené ryby, pivo a hroznové víno. Manželé nás považují za své hosty a vybízejí, abychom se neostýchali a brali si cokoli, co na stole leží. Hodujeme až do půlnoci a při tom si povídáme. Paní vypráví, že byli pár dní na dovolené v Zatoce, my zase povídáme o naší cestě, včetně návštěvy stejného města a přespání na pláži. Paní na to, že by mladí lidé přespávali jen tam pod širákem, není zvyklá, děsí se a ptá se, jestli jsme o tom informovali své rodiče a co celkově o našem výletu míní. Když slyší, že moji rodiče mě na Ukrajinu pustili bez problému, starostlivě kroutí hlavou.
Kolem půlnoci jdu spát a probouzím se v šest. Manželé už snídají, paní na nádraží, kde se dvacet minut stálo, koupila každému makový závin, takže se k nim přidávám a také snídám. Zbytek cesty z větší části trávím u okénka. A že je na co se dívat! Nejedeme totiž nejpřímější trasou, takže mimo jiné přejíždíme násep uprostřed vodní nádrže Čerkasy postavené na Dněpru jižně od Kyjeva, kam vlak směřuje. Výhled na přehradu připomíná moře – vodní plocha je tak široká, že na některých místech není možné dohlédnout na druhý břeh. Na kyjevské hlavním nádraží jsme zhruba v jedenáct. Společně se zde s našimi hostiteli vyfotografujeme a rozloučíme. Manželé jedou dalším vlakem do Nizhyn, já s Mikem se jdeme ubytovat do hostelu. Čeká nás několik dní v Kyjevě.
