Není to nic neznámého. Obrázek muže, postava ve volném šatě s širokými rukávy. Tvář pohublá, s řídkými, dlouhými vousy na bradě. V ruce tenký, dlouhý štěteček, kterým muž kreslí znaky čínského písma, ony podivuhodné symboly, mně zcela nesrozumitelné.
Neuvěřitelně lehce se štětečkem dotýká špičkou papíru, vykresluje křivky znaků, kterým i šířka tahu štětečkem dává smysl. Mohu se nadlouho zahledět do těchto znaků, bez naděje, že jim kdy porozumím. Pozoroval jsem na zemi sedícího muže a obdivoval s jakou lehkostí se zpod špičky jeho štětečku, namáčeného do černé tuže, rodily znaky čínského písma, vznikaly jako malá umělecká díla, kterými skutečně jsou.
Mnohé zdobily obrazy krajiny s kuželovitými vršky, s pavilony, s loďkami v zátoce, s letícími ptáky a postavou v pavilonu. Ale i zcela samotné znaky na pruhu papíru mohou býti obrazem na stěně.
Nic na tom, že ničemu z těchto znaků nerozumím. Každý s těchto znaků je vskutku malým uměleckým dílem. Mohly vzniknout štětcem muže znalého, muže, který zná smysl znaků a zvládl umění vésti rukou štěteček s ostrou špičkou, podvolující se ruce kouzlící obrázky, kaligrafii znaků.
Tak psali již před staletími básníci LiPo a TuFu, jejichž básně nesmrtelně přežívají čas. Básně, které obdarovaly mysl a duší čtenářů mnoha staletí, básně nesmrtelné svoji srozumitelnou, vytříbenou prostotou těchto velkých mistrů slova.
Neodlučitelně spojeni, slova básně se znaky písma, jedno podmiňuje druhé, obojí teprve pospolu je dokonalé a hodné mistra znaku a slova, přežívající staletí. Verše, kterého si byl vědom básník sám, když poslal do světa slova: „Čas prchá. Hovoří se sem a tam, historky rodí se a zmírají, tu a tam někdo šoupne do týla kulatou čapku, rukáv vysouká a namaluje verš“.
Na verše psát, to by byla jen polovina toho, co LiPo před tisícem let daroval nám, čtenářům s mnoha staletí, ochuzených o „obrázky“ jeho veršů a přece obdarovaných mistrem.
Nepsal, maloval verše s vědomím, že jeho umění přežije, když nám, pokorným čtenářům, věnoval verše: –„Lupínek květů švestkových za lupínkem na sníh – tak padají má písmena na papír. Oranží vůně vyprchá, jínění v slunci pohasne – jen písmena, jež tady maluji, jsou věčná. To vím já – LiPo.“
Zatoulal jsem se mezi rýžová pole, pozdravil muže orajícího za černým buvolem bahnitou půdu, prošel vesnicemi, kde úroda se mlátila cepy. Projel jsem po řece mezi homolovitými vršky. Obdivoval jsem čínské pavilony s prohnutými střechami s barevnými prejzy a květinovými záhony kolem. Navštívil jsem císařské paláce, taoistický chrám Cami nesmrtelných a jiné svatyně. Potuloval jsem se po bazarech a tržištích, na kterých nabízeli neznámá koření. Tato a mnohá jiná místa a všude mne provázel obraz veršů básníka LiPo – Pavilon z porculánu. Básníka, na jehož dům před staletími namaloval neznámý: „Když, poutníče, v ten domek přijdeš sem, pít můžeš, ¨co se hrdlu uráčí – verše však nepiš – mistr bydlí tu!“
Dne 10. října 1999