NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků malajského státu Sarawak na Borneu. Nachází se 20 km západně od města Kuching a veřejnosti byl poprvé otevřen v roce 1995. Na tomto relativně malém území o rozloze 22,3 km2 (2 230 ha) pokrytém hlavně smíšeným dipterocarpovým lesem objevíte křišťálově čisté potoky a říčky, malé vodopády a několik míst vhodných ke koupání. Na šesti turistických stezkách, které procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace těchto rostlin na světě. Co se týče pozorování zvířat, mnoho jich při své cestě nepotkáte, protože jsou velmi plachá a žijí hluboko v džungli.
Vyrážíme na cestu
Návštěvu parku jsme měli v plánu v rámci jednodenního výletu z Kuchingu. Na autobusové nádraží v centru jsme se dostali po 8. hodině ranní, ale nevěděli jsme, odkud nám spoj jede a než jsme se stačili rozkoukat, ujel nám – měl totiž zastávku někde za rohem. Holt smůla, takže nám nezbývalo nic jiného, než si jako dopravní prostředek zvolit dražší minibus za 10 ringgitů na osobu. Do NP Kubah totiž mnoho spojů nejezdí a my jsme se tam potřebovali dostat co nejdříve.
U hlavní brány jsme zaplatili vstupné, od správce parku dostali malý plánek s vyznačenými trasami a nechali si poradit, kudy bychom měli jít. Náš původní plán projít napříč džunglí do Matang Wildlife Centre, kde prý měli mít i některé druhy zvířat včetně vzácných orangutanů vzal za své, protože dle tvrzení správce byla cesta zbytečně dlouhá, nikterak zajímavá a navíc zvířata bychom viděli pouze v klecích. Jako časově výhodnější a zajímavější alternativu nám správce doporučil jakousi okružní trasu a až se odpoledne vrátíme zpět, zavolá našemu řidiči, aby si nás vyzvedl.
První úsek vedl po asfaltové silnici hned za vstupní branou a podle „rangera“ neměl být nikterak namáhavý, ačkoli jsme museli do kopce. Celkově bylo stoupání 1,5 km dlouhé, místy poměrně prudké a navíc jsme se již od prvních metrů pochodu museli potýkat s tradičním šíleným vedrem a vysokou vlhkostí vzduchu, takže jsme se po pár minutách začali pěkně potit. Po 1,2 km výstupu jsme si udělali malou přestávku u žabího jezírka nacházejícího se po levé straně silnice. V celém NP Kubah žije prý 34 druhů žab, z toho 3 velmi vzácné. Jenomže žáby jsou aktivní hlavně po soumraku a v noci, tudíž jsme neviděli ani jednu.
Džungle, včely a pijavice
Za dalších 0,3 km jsme narazili na rozcestí, kde jsme odbočili doprava na trasu Waterfall Trail, zatímco silnice pokračovala rovně až na vrchol hory Gunung Serapi (911 m). Úzká pěšinka klikatící se hustou džunglí nás po 200 metrech klesání dovedla k první zdejší zajímavosti, k tzv. „včelám bez žihadel“. Jediný včelí druh, který zaručeně nikoho nebodne. Dospělí jedinci jsou přibližně dvakrát menší než naše včela medonosná, mají černou barvu a staví si bizarní hnízda, která mají podobu dutých bílých trubiček přichycených ke kmeni či kořenům stromu.
Šli jsme po stezce dál a všude kolem nás rostly ohromné stromy se zvláštními „nadzemními“ kořeny, jejichž výška byla místy i 1,5 metru. Viděli jsme i liány neskutečných tvarů, jedna například připomínala zakroucený telefonní drát. Atmosféru pralesa kromě všudypřítomného vedra dokreslovaly neznámé a neuvěřitelně hlasité zvuky, které byste u nás slyšeli spíše v dílně než v přírodě.
Druhá polovina trasy vedla po dřevěných chodnících přes potoky, mokřady a dále po cestičce, na které se nacházelo velké množství vlhkých a tlejících listů z okolních stromů, což bylo ideální prostředí pro výskyt pijavic. Člověk by neřekl, jak jsou tito tencí, zhruba pěticentimetroví tvorové mrštní. Aniž si jich všimnete, už je máte na noze – jednu z nich jsme odcvrnkli na poslední chvíli.
Pijavice se přemisťují pomocí přísavek, které mají na obou koncích těla. Při svém pohybu se občas zastaví, napřímí a „čichají“ člověčinu a poté zamíří přímo k vašim botám. V nadsázce by se dalo říci, že tato roztomilá stvoření cítí krev snad na kilometry daleko. Prý proti nim nejlépe zabírá sůl, kterou jsme si s sebou na výlet bohužel nepřibalili. Místo toho jsme vyzkoušeli zapalovač a přesvědčili se o jejich odolnosti. Při působení plamene se pijavice jakoby stáhne do sebe, čímž zmenší svou velikost, ale když nebezpečí pomine, opět se vrátí ke své tradiční podobě a vesele pokračuje dál v hledání potravy.
Odpočinek u vodopádů
Po 250 metrech jsme opustili přítmí pralesa a uviděli nádherný vodopád obklopený džunglí. Nikde nikdo, zkrátka paráda. Než jsme se však k němu dostali, museli jsme úspěšně zdolat úsek s velmi kluzkými kameny a na závěr přebrodit či obejít potůček tekoucí z menšího vodopádu po levé straně.
Veškerá námaha rozhodně stála za to, vodopád byl přibližně 7 metrů vysoký a tvořil ho skalní zlom, přes který proudila křišťálově čistá voda. Sedli jsme si na kameny a vybalili jídlo, byl totiž čas oběda. Udělali jsme si pár záběrů a snímků nádherné přírodní scenérie a odpočívali. Vodopád byl rovněž ideálním místem k osvěžení v parném dni. Stačilo si stoupnout do blízkosti hlavního proudu padající vody a člověk byl za pár okamžiků totálně mokrý. Každopádně to bylo velmi osvěžující.
Když jsme se dostatečně zregenerovali, museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět, protože z Waterfall Trail se zkrátka jinam jít nedalo. Po 1,2 km jsme se dostali na rozcestí a ocitli se v sušší části pralesa, kde již nebezpečí pijavic nadobro pominulo. Mohli jsme obdivovat palmy s nádhernými obrovitými listy, např. endemický druh Licuala Orbicularis, jehož mladé listy se používají na balení potravin.
Vyhlídka Bukit Selang
Než jsme se dostali k začátku trasy Selang Trail, museli jsme absolvovat kratší stoupání, po jehož zdolání jsme doslova mohli ždímat trika. Ta vlhkost vzduchu byla neuvěřitelná, stačilo pár kroků a lilo z nás jako z konve. Takhle jsme se nepotili ani v NP Taman Negara!
Odpočinuli jsme si, doplnili zásoby tekutin a ubírali se pralesem dál směrem k vyhlídce Bukit Selang. Vylezli jsme si na čtyřmetrový dřevěný posed s lavičkou, kde jsme půl hodiny relaxovali, stihli posvačit a kochali se výhledem na nádherné okolní panorama. Sice nebyla stoprocentní viditelnost, ale přesto jsme mohli snadno rozpoznat malé vesnice, řeky klikatící se skrz mangrovové lesy na pobřeží, v dáli ostrov Satang a horu Santubong.
Zbývající část trasy byla ve znamení nepříjemného sestupu k ředitelství parku. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme dali na doporučení správce a nešli tuto trasu v opačném směru. Cesta byla šíleně prudká, člověk se sice mohl přidržovat lanových zábradlí, ale v případě pádu by mu to stejně nepomohlo. Nicméně přežili jsme bez úhony a v pořádku dorazili do cíle.
Palmetum a reflexologický chodníček
V areálu ředitelství parku jsme si v rychlosti stihli prohlédnout místo zvané Palmetum, kde byly vysázeny desítky druhů palem rostoucích v NP Kubah. Zahlédli jsme zde i několik „létajících ještěrek“. Tito drobní plazi se neslyšně pohybovali mezi stromy tak, že roztáhli své končetiny, mezi kterými měli jakousi blánu, která jim umožňovala několikametrový klouzavý let. Kromě několika velkých motýlů a obřích mravenců jsme na jiná zvířata nenarazili, ale i tak jsme si výlet velmi užili.
Správce parku nám ještě před odjezdem doporučil, abychom si vyzkoušeli zdejší reflexologický chodníček. Prý si budeme připadat jako v Hongkongu, a že jde o vynikající věc na masáž chodidel. Nelenili jsme, sundali si boty i ponožky a bosky se vydali na strastiplnou cestu. Postupovali jsme velmi pomalu a opatrně našlapovali na oblázky zalité do betonu, jako kdyby byly rozžhavené. Samozřejmě nás napadlo, že bychom se mohli vrátit, ale v rámci masochistického kroužku jsme se rozhodli zatnout zuby a dát trasu celou. Z krátkého úseku, jak jsme si původně mysleli, se sice vyklubal asi dvousetmetrový okruh s různými zatáčkami, schody a zákrutami, ale postupem času jsme vychytali styl chůze a šlo se nám lépe a rychleji. Na konci jsme si zhluboka oddychli a byli jsme spokojeni, že už to máme zdárně za sebou. Každopádně tento očistec splnil svůj účel, protože naše chodidla byla neskutečně dobře promasírovaná.
Zhodnocení
NP Kubah je perfektním místem na jednodenní výlet, a ačkoli nepatří mezi největší přírodní zajímavosti Sarawaku, určitě by byla velká škoda ho vynechat. Jelikož tato lokalita není turisty příliš navštěvovaná, budete mít zdejší nádherný a nedotčený kus přírody de facto jen pro sebe. Můžete se nerušeně procházet džunglí, vstřebávat všechny její zvuky, v klidu rozjímat a každý krok si náležitě vychutnat. Tento národní park má bezpochyby své obrovské kouzlo a podle mého názoru patřil k tomu nejlepšímu, co jsme v Malajsii poznali a zažili.
