Nová Kaledonie – Ostrovy věčného jara

Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.

Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.

Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.

Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.

Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.