Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.
Como el Uruguay no hay
O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.
I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.
V Montevideu to žije
Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.
Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.
Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.
K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.
Pláže, pláže a zase pláže
Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.
Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.
Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.
Na skok v ráji
Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.
Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.
V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.
Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.
Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.
Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.
Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.
Como el Uruguay no hay
O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.
I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.
V Montevideu to žije
Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.
Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.
Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.
K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.
Pláže, pláže a zase pláže
Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.
Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.
Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.
Na skok v ráji
Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.
Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.
V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.
Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.
Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.
Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.
