Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever, ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky. Tato oblast je součástí NP Huascarán, jehož název vznikl podle nejvyšší hory Peru, 6768 m vysokého Huascaránu. Kromě úchvatných hor a vzácné vysokohorské flory a fauny zde spatříte až neskutečně zbarvená ledovcová jezera, která rozhodně stojí za to vidět.
Přes Yungay
Snad každá cestovní agentura v Huarázu vám nabídne jednodenní výlet k jezerům Chinancocha a Orconcocha, kterým se dohromady říká Lagunas Llanganuco. Jelikož se jednalo o jednu z oblíbených a nejsnáze přístupných destinací v okolí , usoudili jsme, že se na místo dopravíme sami – nejlépe colectivem.
První část trasy, padesátikilometrový úsek z Huarázu do Yungay zvládlo námi vybrané colectivo za hodinu a čtvrt. Na rozdíl od ostatních cestujících jsme se nemuseli ve vozidle mačkat, protože jsme seděli v kabince vedle řidiče a měli i dostatek místa na nohy. Kromě okolní krajiny bylo zajímavé sledovat, jaká zavazadla Peruánci převážejí – kromě tašek či pečlivě zavázaných ranců chtěla jedna Indiánka odvézt i se dvěma ovcemi! Colectivo zastavilo, pomocníci řidiče popadli ovce, strčili je do kufru a mohlo se vesele pokračovat dál.
Vystoupili jsme na hlavní křižovatce poblíž rušného tržiště, kde se prodávalo zkrátka všechno: ovoce a zelenina, oblečení, látky, suvenýry či živá zvířata, jako např. vypasená strakatá morčata ve velkých síťovaných pytlích. Škoda, na pořádnou prohlídku bohužel nebyl čas, potřebovali jsme se co nejdříve dostat k jezerům Llanganuco.
Hned jsme se ocitli v zajetí taxikářů, ale jejich ceny byly jako obvykle natažené. Když se nám konečně podařilo usmlouvat částku 15 solů za oba, museli jsme čekat na další dvě osoby – řidiči by se jinak taková jízda nevyplatila, alespoň nám to tvrdil. Čas rychle plynul, žádná dvojice se neukázala a my začínali být s trpělivostí u konce.
Najednou se objevilo další taxi jedoucí k jezerům a zrovna do něj nastupovalo několik místních. Ptali jsme se řidiče na cenu – 20 solů a usmlouvat nešlo nic. Po zvážení možných alternativ jsme si radši připlatili 5 solů, než abychom trávili další dlouhé minuty v nejistotě. Taxikářovi se jízda náramně vyplatila, auto měl slušně zaplněné již od začátku, ale přesto během jízdy dokázal do svého vozu vmáčknout i další pasažéry. V jednu chvíli nás sedělo v autě dvanáct – řidič, dva lidé na sedadle spolujezdce, tři na zadním sedadle a dalších šest v kufru.
Lagunas Llanganuco
Jezera Llanganuco jsou vzdálena 28 km východně od Yungay a nedá se k nim dostat jinak než po prašných a velmi hrbolatých serpentinách, kde musíte občas projet kamenitými strouhami, anebo se vyhnout velkým volně ležícím balvanům. Byla to spíše cesta určená pro off-roady, ale náš taxikář to se svou Toyotou kombi skvěle zvládl, aniž by ho zastihl nějaký defekt.
Po zaplacení jednodenního vstupného (5 solů/os.) u brány NP Huascarán jsme projeli kolem spodního jezera Chinancocha a v 10:30 se nechali vysadit u horního jezera Orconcocha lemovaného vysokými a strmými skalními masívy. Vodní plocha měla zvláštní nazelenalou barvu a poblíž jednoho jejího břehu se nacházela ptačí rezervace, kde jsme mohli pozorovat husy, kachny, racky či jiné vodní ptáky.
Vzhůru do hor
Při pohledu na hodinky nás napadlo, že bychom mohli zkusit trek k jezeru „Laguna 69“ a uvidíme, jak na tom budeme fyzicky i časově. Vyrazili jsme po prašné silnici a zanedlouho potkali jednoho ze správců parku. Ukázali jsme mu vstupenku a on nám na oplátku dal schématickou mapku, kde byla zakreslena i trasa k jezeru.
Prošli jsme kolem stanového tábora a pokračovali dále údolím. Cesta nebyla zpočátku náročná, mírně jsme stoupali mezi malými stromy a keři k úbočí hor. Po třech kilometrech přišel o něco obtížnější úsek, kde jsme museli zdolat několik klikatých serpentin. Při výstupu jsme se kochali šumícími vodopády a vysokými zasněženými velikány, mezi kterými nechyběly oba vrcholy nejvyšší peruánské hory – Huascarán Norte (6654 m) a Huascarán Sur (6768 m).
Následovalo prudší stoupání zakončené průsmykem, za kterým, jak jsme si naivně mysleli, spatříme Lagunu 69. Místo toho nás stezka zavedla k nějakému malinkému jezírku a pokračovala na rozlehlou travnatou planinu rovnou jako stůl. Potkali jsme jednoho osamoceného turistu a zeptali se ho, jak je to k jezeru 69 ještě daleko. Jeho odpověď nezněla příliš optimisticky – prý nás čekají minimálně dvě hodiny chůze a ukázal na vysoký protější svah. Na závěr přišel s alternativou, že se můžeme jít podívat k jinému bližšímu jezeru, které se však kráse jezera 69 rozhodně vyrovná.
Za pár minut jsme došli na rozcestí, kde byly směrovky se vzdálenostmi k oběma jezerům. Tady jsme se střetli s další malou skupinkou turistů, kteří nás naopak velmi potěšili informací, že jezero 69 je odsud „pouhých“ 30 minut chůze do kopce. Zmobilizovali jsme všechny síly a vydali se do posledních nepříjemných serpentin. Na konci náročného stoupání nás uvítal pouze kamenitý val a místo vytouženého jezera jsme spatřili akorát pěšinku kroutící se dále do hor. Nic moc.
Tyrkysová Laguna 69
Když jsme se vyškrábali na vršek valu, ocitli jsme se na kamenité cestě a po několika krocích přišla vytoužená odměna. Před námi se objevila velká, průzračná a neuvěřitelně modrá Laguna 69. Byli jsme velmi šťastní, že jsme to dokázali. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce 4 500 metrů, nikde ani živáčka, klid, kolem dokola zářivě bílé hory a před námi pohádkově modré jezero s vodopádem. Takovou přírodní scenérii člověk mockrát za život neuvidí.
Škoda, že jsme neměli více času – hodinky ukazovaly 14:50, a tak jsme se museli probudit z desetiminutového „snu“ a vrátit se dolů do reality. Zpáteční cesta byla o poznání snazší a hlavně rychlejší. Šlo se nám oběma velmi dobře, mohli jsme si opět prohlédnout Huascarán a další hory ze všech možných úhlů. Za hodinu a půl jsme se dostali zpět do kempu, kde jsme si odpočinuli a dali si pořádnou svačinu (během celého výletu jsme totiž pořádně nejedli).
Dopravo, dopravo, kde jsi?
V 16:40 jsme vyrazili k hlavní silnici v naději, že nebude problém chytit si autobus nebo colectivo do Yungay či Huarázu. Šeredně jsme se spletli, protože poslední colectivo jezdí ve dvě hodiny odpoledne a na taxíky či autobusy se rovněž nedalo spoléhat. Takže jsme šli a šli opuštěnou krajinou a doufali, že se něco objeví. Ušli jsme přibližně 3 km a ocitli se u horního jezera Llanganuco.
Slunce začalo pozvolna zapadat a nám připadalo, že jsme v parku snad sami. Bylo úplné ticho, nikde nikdo. Jediný, kdo nám dělal společnost, byla divoká zvířata – viděli jsme opět husy, racky a zajímavě zbarvené kachny. Pár metrů od nás jsme zahlédli i několik vzácných andských hlodavců, kterým se říká „viskača“. Byla to velmi roztomilá, ale plachá zvířátka, která svým vzezřením připomínala velkého šedohnědého králíka s dlouhým huňatým ocasem.
Po dalších minutách rychlé chůze nás ovládla mírná nervozita, přeci jen se začalo stmívat a my neměli žádné teplé oblečení ani věci na spaní pro případ, že bychom museli nocovat v parku. Veškeré jídlo jsme už dávno snědli, měli jsme jen pár loků Coca Coly. Navíc k hranici parku zbývalo 7 km a dalších 28 km do Yungay. Vymýšleli jsme různé varianty, jako např. dojít k hlavní bráně, odtud si zavolat taxíka nebo přespat v nějaké horské vesničce.
I přes katastrofické vize jsme tajně doufali a modlili se, aby nám peruánské nebe seslalo autobus nebo auto. Naše přání a motlitby byly naštěstí vyslyšeny, okolo 17:50 jsme zahlédli v dálce autobus a tušili jsme, že bychom mohli být zachráněni. Očima jsme neustále sledovali vzdálenou silnici v horách a těšili se na moment, až budeme moci nastoupit. Měli jsme ohromnou radost, že nezůstaneme uvězněni v parku, a nezkazilo nám ji ani jízdné s turistickou přirážkou; průvodčí si řekl nejdříve o 15 solů a vzápětí ještě o dalších 5 – tudíž celková cena byla 20 solů za osobu. Ale co, hlavně že se odsud dostaneme živí a zdraví.
Návrat do Huarázu
Jízdu autobusem jsme si jaksepatří užili. Předpotopní vrzající stroj poskakoval po hrbolaté silnici jak čamrda a občas nás vymrštil několik centimetrů nad sedadlo. Jedinou věcí, kterou jsme na této „vrzající piksle“ ocenili, byly funkční brzdy. Dokodrcali jsme se do Yungay a pokračovali po asfaltové silnici, což byla v porovnání s předchozím úsekem hotová idylka.
Potemnělý Huaráz nás přivítal krátce před 20. hodinou a po výborné večeři nastal čas návratu do hostelu. Konečně jsme si mohli po velmi náročném výletu náležitě odpočinout a vymyslet plán na zbývající dny.
Caraz a taxislužba
Před 7. hodinou ranní jsme se vydali colectivem do 76 km vzdáleného Carazu, kam jsme přibližně po dvou hodinách mačkání úspěšně dorazili. První postupný cíl byl tedy splněn, ale horší část cesty nás ještě čekala – potřebovali jsme se dostat k 32 km vzdálenému a o 2 km výše položenému jezeru s názvem Laguna Parón.
Vytáhli jsme plánek města a vydali se směrem k hlavnímu náměstí. Cestou nás oslovil taxikář, který chtěl za odvoz k jezeru 80 solů, což jsme rezolutně odmítli. Neměli jsme však ponětí o cenách a možnostech místní dopravy, a tak jsme se šli radši zeptat do turistické informační kanceláře sídlící na zmíněném náměstí. Majitel byl velmi ochotný a vysvětlil nám, že colectiva jezdí jen sporadicky a končí ve vesnici vzdálené 9 km od jezera. Jediný dopravní prostředek, který za daných podmínek přicházel v úvahu, byl tedy taxík s pevně stanovenými cenami – 80 solů za 2 osoby, 90 solů za 3 osoby a 100 solů za 4 osoby.
Po deseti minutách pátrání jsme našli místo, odkud prý měly jezdit taxíky k jezeru. Zanedlouho se odněkud jeden vůz skutečně vynořil, a tak jsme ho hned odchytli. Uvnitř seděli dva polští turisté, takže jsme se s nimi mohli podělit o náklady na zpáteční cestu – 100 solů na 4 osoby, ideální řešení.
Laguna Parón, jezero jako malované
Krkolomné serpentiny z Carazu byly věrnou kopií cesty k jezerům Llanganuco – samý prach, díry, hrboly a kameny různých velikostí. Po bezmála dvou hodinách, které jsme si krátili konverzací s našimi polskými spolucestujícími, otřesná silnice skončila, taxikář zastavil na malém parkovišti a my konečně spatřili modrozelenou Lagunu Parón (4170 m) obklopenou nádhernými a sněhem pokrytými vrcholky, mezi kterými dominoval pravidelný jehlan Pyramide (5885 m). Měli jsme dvě hodiny času na to, abychom si udělali malou procházku a pokochali se úchvatnými „panoramaty“.
Jezero se na první pohled zdálo o dost menší, než ve skutečnosti bylo; na délku měřilo přibližně 3 km, což je mnohem více než obě jezera Llanganuco. Hned za parkovištěm jsme narazili na stezku, která vedla pouze po levém břehu jezera, muselo se jít tam i zpátky stejně. Udělali jsme několik desítek fotek, z nichž některé byly až kýčovité – azurově modrá obloha bez jediného mráčku, pod ní třpytící se hory, písčitá pláž a zvláštní modrozelená hladina, která vypadala jak namalovaná. Úchvatné přírodní scenérie jsme si mohli navíc v klidu vychutnat, nebyli zde totiž žádní turisté, jen my a hory.
Na druhou stranu jezera jsme nakonec nedošli, protože dvě hodiny uběhly jako voda a my se museli vrátit na parkoviště k taxíku. Zpáteční dvouhodinová jízda do Carazu byla opět otřesná, ale v žádném případě nám nemohla pokazit nádherný a neopakovatelný zážitek z výletu.
