Nejdelší pláž světa v Bangladéši

Prázdninovou destinací ze stránek katalogů cestovních kanceláří bangladéšský Cox’s Bazar asi ještě nějakou chvíli nebude. Ani během koupání není ženám dovoleno odhalit nohy nebo břicho, přilehlý přístav místy připomíná spíše skládku a hotely a restaurace by v očích náročnějšího turisty propadly. Koho ale více než slunění na pláži přitahuje setkání s barmskými emigranty, prohlídka buddhistických památek a procházka mezi sušárnami ryb, neměl by toto městečko na východě země vynechat.

Jestliže ve většině míst Bangladéše je bílý turista zjevením, nečekanou a nepochopitelnou senzací, pak v Cox’s Bazaru je důvod jeho návštěvy jasný – návštěva pláže, koupání, odpočinek. Město Cox‘s Bazar je místem dovolených mnoha Bangladéšanů i cizinců. Spojení „nejdelší pláž světa“ zní přece jen lákavě a její návštěva je téměř povinností všech cizinců, kteří se v Bangladéši ocitnou. Cox‘s Bazar je v očích Bangladéšanů chloubou země, nejkrásnějším místem Bangladéše a pro mnoho z nich i v pro ně dostupném vesmíru.

To, že se k návštěvě Cox’s Bazaru nejlépe hodí zimní období, jsme se dozvěděli až na místě. Srpnové období dešťů se najednou projevilo v celé své kráse, předvedlo, jak dokáže vytrvat několik dní bez přestání, promočit všechno naše oblečení naskrz, lámat deštníky a způsobit menší záplavy v nezpevněných ulicích. „Cox‘s Bazar je nejkrásnější v lednu nebo únoru,“ jakoby omluvně vysvětlovali ti, které jsme potkali při ukrývání se před deštěm pod nejrůznějšími přístřešky a převisy, „venku je sice zima, ale moře je čisté a vůbec neprší.“ Zimní teploty v Bangladéši klesají na deset stupňů, mnoho odvážlivců se ale prý od koupání v moři nenechá odradit. Ti ostatní si prý alespoň užívají pohledu na blankytné moře, krásných západů slunce, krás okolí a atrakcí, které hlavní turistická sezóna nabízí.

Řidiči lodí, rikš ani pouliční prodejci se, na štěstí pro nás, deštěm nechat odradit nemohou. Měli jsme tedy možnost poznat alespoň tu „neplážovou“ stránku města. K největším lákadlům patří především nedaleký ostrov Maheškali, buddhistický chrám a barmský trh. Na ostrov Maheškali jsme vyrazili motorovým člunem z přístavu v západní části města. Místo na hranici mezi dokonalou fotogeničností a vrcholem hnusu bylo v podstatě bažinou plnou odpadků, v níž kotvilo množství starodávných lodí pirátského vzhledu sloužících rybářům a soukromým přepravcům. Naše plavidlo bylo obyčejným motorovým člunem, zážitek z něj byl však umocněný množstvím lidí, kteří se na jeho palubu směstnali, a černou plachtou, pod níž jsme se svorně mačkali ve snaze ochránit se před deštěm. Představovala jsem si lodě převážející ukryté uprchlíky a děsila se při každém šplouchnutí, zatímco spolucestující obyvatelé ostrova prožívali cestu jako každodenní rutinu. Kvůli nulové nadmořské výšce země a zvedající se hladině řek zatápí voda stále nová a nová území. Každoroční stěhování i cesty domů motorovým člunem jsou tedy denním chlebem stále většího počtu Bangladéšanů.

Maheškali je domovem buddhistického i hinduistického chrámu, obyvatel žijících o něco pomaleji a uspořádaněji než na pevnině a mnoha sušíren ryb. Sušené ryby, neboli šutky (či šutky – tutky, protože bangla miluje rýmovaná slovíčka), jsou specialitou oblasti. Sušení je vlastně jen formou konzervace, ryba se opět namáčí a při vaření získá svou původní podobu. Vysušené ryby se však lépe skladují a také převážejí jako suvenýry příbuzným, na něž nesmí žádný Bangladéšan při návštěvě Cox’s Bazaru zapomenout. Z kopce se svatyní nad hinduistickým chrámem je krásný výhled do zeleně okolí, na moře, pevninu i stráně, na nichž se pěstují hořké listy betelu. Spíše než oba chrámy, upoutalo mě právě jejich kopcovité okolí umožňující nadhled, který mi v celé, naprosto placaté Bangladéši, tak chyběl.

I samotné město Cox‘s Bazar se od ostatních měst Bangladéše v něčem liší. Kvůli poloze těsně u hranic s Myanmarem tvoří velkou menšinu Barmánci. Tito buddhističtí obyvatelé dělají město barevnější co do složení obyvatelstva, barvy domů i nabídky zboží. Jedna z hlavních ulic, „barmský trh“, je posetá obchůdky Barmánců, z nichž některé připomínají tržnice s čínským zbožím, jiné ale téměř hraničí s rukodělnou tvorbou. K sehnání je vše od modlitebních pomůcek, přes bělící krémy a dřívka až po ručně tkané tašky od barmských uprchlíků. Za zhlédnutí také rozhodně stojí buddhistický chrám Aggameda Khyang v centru města, respektu hodná dřevěná stavba ve stylu barmského buddhismu s klášterem a přilehlým komplexem budov.

Do posledního okamžiku jsme se nedokázali smířit s představou, že náš výlet k moři ukončíme bez aspoň symbolického okoupání. Na pláž jsme naivně mířili každý den, ale déšť jakoby se stupňoval s tím, jak jsme se k rozbouřené vodě blížili. Útočiště jsme vždy našli v téměř jediné přes den otevřené restauraci na pláži, kde jsme si po několika měsících rýže s čočkou dopřáli přepychu západní kuchyně. Znamenitá kuchyně i celkový vzhled plážové párty restaurace napovídali, že přeci jen existují dny, kdy Cox‘s Bazar praská pod náporem turistů. Začátkem srpna, v období dešťů snoubícího se se závěrem postního měsíce Ramadánu však bylo celé město dost za zenitem. Jako kdysi slavné letovisko vyzařující poslední zbytky zašlé slávy působila ušmudlaná pláž, bahnité moře, opuštěné restaurace a stánky se suvenýry i několik vytrvalých plážových prodavačů šňůrek s mušličkami. „Next time,“ odpovídali jsme domorodcům podivujícím se nad termínem našeho příjezdu do Cox’s Bazaru. Teď už víme, že období dešťů na pobřeží řádí, i když zbytek země zmírá horkem a suchem.