Přestože sem vede dobrá silnice a vzdálenost činí zhruba sto padesát kilometrů, autobus z Kyjeva do Korostenu jede něco kolem tří hodin. Část času ale zabere čekání na další zastávce ještě v Kyjevu nedaleko autobusového nádraží, kde jsme s kamarádem Mikem do autobusu nastoupili. Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov. Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti Žitomirské, na historické území Volyně.
V Korostenu nakupujeme jídlo a stavíme se v kavárně na pozdním obědě. Potom najdeme maršrutku, které nás doveze na křižovatku k hlavní silnici, po které jsme přijeli. Zde stopujeme auto, které nás sveze až na kraj vesnice Malá Zubovština.
Ještě před dvaceti čtyřmi lety zde žili převážně volyňští Češi, dnes tu bydlí hlavně Ukrajinci a Čechů zde zůstala jen hrstka. A právě tuto hrstku jsme se sem vypravili najít. Na první pohled je zde patrná chudoba, cesty jsou prašné nebo poctivě vydlážděné, ale již před mnoha desetiletími. Na některých místech na ulici potkáváme slepice, husy či krůty. Po pár minutách potkáváme první lidi, snažíme se zeptat, jestli zde žijí nějací Češi, ale paní nám nerozumí. Teprve na druhý pokus se dozvídáme, že zde opravdu několik Čechů je, jedna babička bydlí kousek odtud. Paní pohotově zavolá na asi desetiletého kluka, který se zrovna okolo nás projíždí na kole, aby nás k ní dovedl. Ukrajinské děti mají tři měsíce prázdnin, ale málo možností, čím je naplnit. Chlapec má spoustu času, nijak ho nezdržujeme a jdeme s ním.
„Přijeli Češi!“ křičí kluk na paní sedící před svojí chalupou. Babička se nejprve diví, co se to děje, jezdí za ní jen příbuzní a ti tu už nedávno byli a dnes nikoho nečekala. Představujeme se a mluvíme o tom, proč jsme do vesnice přijeli. Babička nám říká, že se jmenuje Nováková, což mezi volyňskými Čechy bylo příjmení rozšířené podobně jako v Čechách. Vypráví nám o své rodině žijící v České republice a pak se zvedne, aby nás zavedla na hřbitov. Tam nacházíme starší nápisy v češtině a novější většinou již v ukrajinštině. Paní Nováková ukazuje hroby své rodiny a několika ve vesnici vážených lidí, jako byl třeba oblíbený lékař, který zde mnoho let působil. Paní Nováková nás vede do domu nedaleko za hřbitovem, kde žije další Česka, paní Ema.
Kdo zůstal po Černobylu
Ema nás ochotně vítá u sebe doma a ukazuje, že si máme jít do obýváku, kde nás usazuje na gauč. Chvíli si povídáme a seznamuje se jejím manželem, Ukrajincem Olegem. Oleg nám daruje svou sbírku básní, kterou bohužel kvůli ukrajinskému jazyku nejsme schopni docenit, a chlubí se svými povídkami otisknutými v lokálním tisku. Ema s námi příliš dlouho neposedí, míří do kuchyně podívat se, čím by nás mohla pohostit. Dostáváme bůček s hořčicí, rýži, kousek sladkého červeného vína, vyrobeného někým ze sousedství, i čaj se sušenkami. Zatímco si pochutnáváme na neplánované hostině, ohřívá naše hostitelka vodu, abychom mohli na závěr parného dne ze sebe smýt pot. Do domu není zaveden vodovod, voda se musí tahat vědrem ze studny a ohřát elektřinou. Po večeři se na předzahrádce teplou vodou z lavoru a houbičkou s mýdlem umyjeme a potom nás Ema bere na krátkou procházku vesnicí.
Jdeme se ještě jednou podívat na hřbitov, kde nám Ema ukazuje hroby svých rodinných příslušníků a vypráví staré vzpomínky. Postupně se také dozvídáme i něco o slavné historii Čechů na Volyni. Na jejich příchod z vesnic okolo Hradecka v roce 1870 ani na období první poloviny dvacátého století si paní Ema nevzpomíná, narodila se až v době druhé světové války, ale dosti dobře si pamatuje na klíčovou událost v dějinách volyňských Čechů. Přibližně sto kilometrů od Malé Zubovštiny stála černobylská elektrárna. Poté, co v roce 1986 došlo k její havárii, stala se vlivem povětrnostních podmínek právě oblast, kde se vesnice nachází, jednou z nejvíce postižených radioaktivním zamořením. V prvních dnech oficiální místa informaci o katastrofě tajila, pak najednou přišel zákaz otevírání oken, pobytu venku a příkaz k utěsnění studen. Až za další dva týdny havárii Gorbačov oficiálně oznámil a o čtyři dny později byly v poškozené oblasti vyhlášeny prázdniny. Sovětská vláda byla pod mezinárodním tlakem nucena obětem pomoci a nabídla jim, že se mohou zadarmo přestěhovat. Rodina Emy tedy odešla do Poltavské oblasti. Syn tam již zůstal, ale manželé se vrátili zpět. V roce 1991 bylo českým obyvatelům Malé Zubovštiny nabídnuto další stěhování. Místní krajanský spolek jej složitě vyjednal se sovětskými respektive ukrajinskými úřady a československou vládou. Hlavním důvodem odchodu volyňských Čechů a finanční pomoci ze strany naší vlády bylo přetrvávající zamoření. Ema mohla odejít také, ale zůstala kvůli nemocné matce. Od té doby se žádná podobná nabídka bezplatného přestěhování nenaskytla.
V průběhu vyprávění nám Ema ukazuje úřad, školu, klub (něco na způsob kulturního domu), březový háj nazývaný Březina a školku, kterou sama pamatuje z dětských let. Po návratu do chalupy manželé rozloží pohovku v obýváku, potáhnou povlečením a dají nám polštáře a přikrývku, abychom zde mohli přespat.
Ema odkudsi vytahuje štos papírů, na kterých je vytisknutá historie vesnice sepsaná někdejším ředitelem místní školy panem Jaroslavem Ornstem. Paní Ema ještě na chvíli zapíná televizi a my si čteme poutavě napsaný text, kde jsou pospány dějiny Malé Zubovštiny od příchodu prvních Čechů po začátek dvacátého prvního století. Dozvídáme se tak, že komunitu založilo 15 až 20 rodin z vesnic Nechanice, Předměřice, Neděliště u Hradce Králové, kde byl na zvyšující se počet obyvatel nedostatek zemědělské půdy. Častá příjmení volyňských Čechů byly Novák, Černý, Dvořák, Erps nebo Ornst. Češi na Ukrajinu přinesli moderní technologie, především uměli dobře používat hnojiva, takže se jim zde vedlo lépe než starousedlíkům.
V průběhu stodvacetileté historie zde fungovaly různé spolky, kulturní iniciativy, česká škola atp. o nichž text přináší obsáhlé informace. Stejně podrobně mapuje události po již zmíněné černobylské katastrofě a vyjednávání o přesunu do Čech. V roce 1991 se naprostá většina obyvatel rozptýlila do třiceti čtyř lokalit ve dvaceti českých okresech. Mnoho lidí odešlo třeba do Krupky, Milovic, Kuřivod nebo Rokytnice v Orlických horách. V některých z těchto městeček dnes dost možná žije více volyňských Čechů než v celé Volyni.
Sušenky od paní Anežky
Kolem šesté hodiny ranní slyším z vedlejší místnosti šum, Ema a Oleg vstávají. Já s Mikem ležíme až do osmé. Když vstaneme, popřeje nám paní Ema dobré ráno a přináší ke snídani párky a prejt. Dopoledne se jdeme s Emou podívat do školy. Jdeme kolem nového pravoslavného kostelíku postaveného z peněz ze sbírky místních obyvatel. Žádný starší „český“ kostel, zde není. Kromě školy navštěvujeme také budovu úřadu. Ani jedna z místních institucí již nenese známky české kultury, všechny nápisy a vývěsky jsou jen v ukrajinštině. Když si všechno doprohlédneme, vrací se Ema domů uvařit oběd a posílá s námi manžela.
Oleg nám ukáže, kde ve vesnici sídlí doktor a kde jsou obchody a pak slíbí, že nás zavede ještě k dalším Čechům. V domě na kraji staré poctivě vydlážděné silnice je prázdno, zkoušíme tedy o něco vzdálenější stavení. Druhý pokus je úspěšný, paní Anežka je doma a naše návštěva ji těší. V devadesátých letech do vesnice prý občas nějací Češi na návštěvu přijeli, v posledních letech sem kromě rodin zbylých Čechů přijeli údajně jen nějaké dvě holky (pravděpodobně dělat výzkum do školy) a jistý profesor z Brna. Jinak o vesnici ze strany českých turistů zájem není, na rozdíl například od českých vesnic v rumunském Banátu. Anežka nás zve do kuchyně, postaví na stůl maso a každému nalije štamprli vodky. Pohoštění završuje výbornými sušenkami, které dopéká až po našem příchodu. Když se ptáme, pro koho sušenky pekla, říká, že pro návštěvy. Vždycky prý někdo ze sousedů přijde, i když se třeba neohlásí předem. Chvíli si povídáme o životě ve vesnici dříve a nyní i o Anežčiných přátelích, kteří se přestěhovali do Čech. Před odchodem nám ještě ukazuje svůj dům, nechá se vyfotit a dává nám na cestu celý pytlík křupavých sušenek.
S Olegem se vracíme k Emě na oběd, který po návštěvě Anežky téměř již nejsme schopní zkonzumovat. Po obědě ještě chvíli posedíme v obýváku. Ema přinese odpolední kávu a Oleg nám říká několik vtipných říkanek zesměšňujících Putina. Bohužel jim moc nerozumíme, ale věříme, že jsou vtipné a v době války na východě Ukrajiny i velmi aktuální. Ema nám na cestu dává nedojedené maso od oběda a my předáváme dárek, láhev Becherovky. S Mikem se shodujeme na tom, že na Malou Zubovštinu a pohostinnost lidí, které jsme zde potkali, budeme vzpomínat velmi dlouho. Zároveň se stydíme, že jsme přinesli jenom Becherovku, protože od manželů Emy a Olega se nám dostalo tak veliké a zcela neočekávané pohoštění, že jej není možné jednoduše vykompenzovat jen touto jednou lahví. O to více si vřelého přijetí vážíme, když bereme v potaz, že senioři na Ukrajině dostávají výrazně nižší důchody než senioři u nás, přičemž ceny základních potravin jsou zde sice také o něco nižší, ale rozdíl již není zdaleka tak veliký.
Paní Ema z ledničky vytahuje lahve s vodou, které pro nás během horkého dne vychladila. Bereme na záda batohy a jdeme ven na ulici před úřad, kde za chvíli zastavuje maršrutka. Loučíme se s českoukrajinským párem a nastupujeme do vozu. Když se mikrobus rozjede, platíme řidiči každý po osmi hřivnách za cestu do Korostenu, odkud nás čeká cesta zpátky do Kyjeva.
