Munţii Şureanu – Opuštěné hory

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů. Geologové by řekli na jurských vápencích. Říčky zde mizí v propastech a vyvěrají za horami, potoky tečou po kaskádách ve skalnatých kaňonech a v bílých skalních stěnách zejí černé chřtány podzemí.

Ke krajině neodmyslitelně patří i její obyvatelé. Šureánské osady často tvoří samoty rozeseté po kopcích, kde k životu patří o mnoho více koně a povozy než auta. Horské vesničky tvoří hlavně pastviny a ohrady. Cesty jimi prochází, jen je potřeba za sebou zavírat brány, jinak krávy půjdou na výlet. Psi pocestným ukáží zuby, zaštěkají, ale projít člověka nechají, mají respekt z poutnické hole.

Nutno ještě zmínit trosky pevnosti Sarmisegetusa, dávné metropole Dácké říše, nacházející se v srdci hor. Ale teď už k naší letošní cestě.

Příjezd do Pui

Ponor, vystupujeme, rychle! Otevři ty dveře! Kopni do nich! Pořádně! Do háje! Jaká je další stanice?

Předchozí autentické výroky snad osvětlují, proč po vystoupení z vlaku v Pui dlouze a trochu nešťastně studujeme mapu. Než se vydáme na cestu, dovolím si nás krátce představit. Je nás osm, každoročně vyrážíme na puťáky do hor a letos to vyhrálo Rumunsko. Právě jsme přešli Retezat a Parâng, Şureanu bude poslední částí našeho putování. Ale zpátky na nádraží. Na obloze se objevují první hvězdy a my vyrážíme ven z města. Nejlepší mapa, kterou je možno pro tuto oblast sehnat, je topografická stovka, takže ve spleti uliček brzy ztrácíme jistotu. Ptáme se místního pána na cestu a dlouze konverzujeme, aniž bychom si cokoliv rozuměli. Ochota místních nás opět příjemně překvapuje – onen dobrodinec se s námi vydává na cestu, vede nás ven z města a loučí se až v místě, kde nemůžeme zabloudit. Vzhledem k pozdní hodině jdeme jen k prvnímu hájku a uléháme, abychom si řádně odpočali na zítřejší náročný den.

První kroky do pohoří Šureanu

Slunečné ráno, modrá obloha. Stoupáme po loukách směrem, kde tušíme Fizeşti. Postupně nabýváme jistoty, že jsme na dobré cestě, a utržená jablíčka nám dodávají dobrou náladu. Najednou stojíme v sedle a otevírá se nám pohled na vesničku, která je naším nejbližším cílem. Vidíme chalupy rozeseté po kraji, hluboké údolí, strmé zalesněné svahy se světlými skalami, louky s barevnými stromy i staříka v černých šatech pasoucího krávy. Začínáme vnímat božský klid i děsivou osamělost. Dál nás vede pěšina, po které chodí lidé i zvířata. Obdivujeme studánky s laťkovými dvířky a hrnečkem na pití i všudypřítomné ploty, plůtky a ohrady.

Hurá, máme značku!

Přicházíme ke spodnímu konci Valea Văratecului, údolí potoka Varatce. Jásejte a radujte se, je tu turistická značka. Jistota v území, jehož solidní mapa neexistuje. Záruka, že cesta neskončí. Kdo jen mohl tušit, že tato značka neoznačuje trasu schůdnou, ale zajímavou? Že je určena nejspíše vyznavačům canoningu a nenapravitelným dobrodruhům? Vesele jdeme podle potůčku a po chvíli vylézáme po první travertinové hrázi. Potom již jdeme více potokem než po břehu a po obou stranách se zdvíhají strmé skály. Divoká krása. Nádherná (ne)cesta. Dokonalý výlet – nebýt toho, že před námi je ještě pěkný kus cesty a někteří vypadají dost unaveně.

Údolí se rozšiřuje a my s lehkým srdcem opouštíme turistickou značku, po chvíli i potok a stoupáme pěšinou přes louky i lesíky. Obdivujeme stohy sena okolo suchých stromů – geniální karpatský vynález. Procházíme osadou. To znamená, že často otvíráme brány v ohradách a občas uzříme střechu mezi stromy. Potkáváme staršího muže nesoucího kládu a ptáme se na cestu k jeskyni, kam dnes chceme dojít. Povídáme dlouho. Slovům rozumíme málo, ale řeči obstojně, alespoň tomu věříme. Podle jeho rady vyrážíme do sedla. Nádherné pastviny královsky vypadajících koní, lemované barevnými stromy, v záři zapadajícího slunce. Scházíme do Valea Morii, s blížícím se cílem zapomínáme na únavu a radostně stavíme stany na loučce u horské říčky. Prý tu žije spousta medvědů, raději proto vaříme na druhém břehu, aby po čichu nepřišli až do tábora. Očividně to funguje, neboť nerušeně spíme až do rána.

Jeskyně Cioclovina

Zatímco si někteří užívají paprsků ranního slunce, čtveřice jeskyňářů má jasný cíl. Je jím Peştera Cioclovina, místo kde ponorná řeka opouští království netopýrů. Vyrážíme proti vodě přes kaskády, jezírka a vodopády. Skáčeme po kamenech, lezeme po mokrých skalách a najednou se proti nám tyčí obrovská bílá skála a v ní temný otvor – úplná brána do Morie. Zapínáme čelovky a postupujeme podél podzemní řeky. Skalní římsa nad temnou vodou. Lezení okolo hlubokých tůní. Postupujeme podle hučící vody dál do nitra hory. Po chvíli nezbývá než zanechat pohorky na kameni a po kolena se brodit ledovou vodou. Při pohledu vzhůru se světlo čelovek rozpouští ve tmě – na strop nedohlédneme. Najednou vcházíme do rozlehlé síně a voda pod nohama se ztrácí. Přitéká z úzké boční chodby, kde voda po pás střídá několik metrů hluboké skalní hrnce, jejich oblezení vyžaduje všechno horolezecké umění. Říčka se klikatí, občas je skalním oknem vidět hučící voda o kus výš či hloub. Zpátky do suché síně. Zkoušíme stvořit nějaké jeskynní fotky a po chvíli, ač je před námi spousta neprozkoumaných chodeb, se rozhodujeme pro návrat. I tak jsme v podzemí strávili dobré dvě hodiny.

Zpátky do civilizace

Po šťastném shledání se zbytkem výpravy obědváme, uklízíme tábořiště a vyrážíme směrem, kde tušíme nížinu. Jdeme barevným údolím po vozové cestě, procházíme vesničkami a s přibývajícími kilometry v nohách vítězí přesvědčení, že bychom nepohrdli nějakým odvozem. Což je poměrně utopistické přání, zatím totiž nejelo jediné auto. Najednou se však myšlenka stává skutečností, a nejen to, vytváříme nový stopařský rekord – pět lidí s batohy berou dva Rumuni do svého Golfa. Skládáme se na zadní sedačky a do kufru, bagáž skáče na vozíku v oblacích prachu za autem. Zanedlouho se loučíme u nádraží v Calanu, potkáváme zbytek výpravy a čekáme na vlak.

Čeká nás už jen závěrečná hostina v restauraci v Subcetate, zjištění, že v maďarských vagónech jde spát jedině na nosičích zavazadel (ale zato velice pohodlně) a návrat ke každodenním povinnostem, kde nám budou chybět nebetyčné hory, hluboké lesy, ledové říčky a čistý vzduch. Prostě všechno to, kvůli čemu má cenu vydat se do Rumunska.

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů. Geologové by řekli na jurských vápencích. Říčky zde mizí v propastech a vyvěrají za horami, potoky tečou po kaskádách ve skalnatých kaňonech a v bílých skalních stěnách zejí černé chřtány podzemí.

Ke krajině neodmyslitelně patří i její obyvatelé. Šureánské osady často tvoří samoty rozeseté po kopcích, kde k životu patří o mnoho více koně a povozy než auta. Horské vesničky tvoří hlavně pastviny a ohrady. Cesty jimi prochází, jen je potřeba za sebou zavírat brány, jinak krávy půjdou na výlet. Psi pocestným ukáží zuby, zaštěkají, ale projít člověka nechají, mají respekt z poutnické hole.

Nutno ještě zmínit trosky pevnosti Sarmisegetusa, dávné metropole Dácké říše, nacházející se v srdci hor. Ale teď už k naší letošní cestě.

Příjezd do Pui

Ponor, vystupujeme, rychle! Otevři ty dveře! Kopni do nich! Pořádně! Do háje! Jaká je další stanice?

Předchozí autentické výroky snad osvětlují, proč po vystoupení z vlaku v Pui dlouze a trochu nešťastně studujeme mapu. Než se vydáme na cestu, dovolím si nás krátce představit. Je nás osm, každoročně vyrážíme na puťáky do hor a letos to vyhrálo Rumunsko. Právě jsme přešli Retezat a Parâng, Şureanu bude poslední částí našeho putování. Ale zpátky na nádraží. Na obloze se objevují první hvězdy a my vyrážíme ven z města. Nejlepší mapa, kterou je možno pro tuto oblast sehnat, je topografická stovka, takže ve spleti uliček brzy ztrácíme jistotu. Ptáme se místního pána na cestu a dlouze konverzujeme, aniž bychom si cokoliv rozuměli. Ochota místních nás opět příjemně překvapuje – onen dobrodinec se s námi vydává na cestu, vede nás ven z města a loučí se až v místě, kde nemůžeme zabloudit. Vzhledem k pozdní hodině jdeme jen k prvnímu hájku a uléháme, abychom si řádně odpočali na zítřejší náročný den.

První kroky do pohoří Šureanu

Slunečné ráno, modrá obloha. Stoupáme po loukách směrem, kde tušíme Fizeşti. Postupně nabýváme jistoty, že jsme na dobré cestě, a utržená jablíčka nám dodávají dobrou náladu. Najednou stojíme v sedle a otevírá se nám pohled na vesničku, která je naším nejbližším cílem. Vidíme chalupy rozeseté po kraji, hluboké údolí, strmé zalesněné svahy se světlými skalami, louky s barevnými stromy i staříka v černých šatech pasoucího krávy. Začínáme vnímat božský klid i děsivou osamělost. Dál nás vede pěšina, po které chodí lidé i zvířata. Obdivujeme studánky s laťkovými dvířky a hrnečkem na pití i všudypřítomné ploty, plůtky a ohrady.

Hurá, máme značku!

Přicházíme ke spodnímu konci Valea Văratecului, údolí potoka Varatce. Jásejte a radujte se, je tu turistická značka. Jistota v území, jehož solidní mapa neexistuje. Záruka, že cesta neskončí. Kdo jen mohl tušit, že tato značka neoznačuje trasu schůdnou, ale zajímavou? Že je určena nejspíše vyznavačům canoningu a nenapravitelným dobrodruhům? Vesele jdeme podle potůčku a po chvíli vylézáme po první travertinové hrázi. Potom již jdeme více potokem než po břehu a po obou stranách se zdvíhají strmé skály. Divoká krása. Nádherná (ne)cesta. Dokonalý výlet – nebýt toho, že před námi je ještě pěkný kus cesty a někteří vypadají dost unaveně.

Údolí se rozšiřuje a my s lehkým srdcem opouštíme turistickou značku, po chvíli i potok a stoupáme pěšinou přes louky i lesíky. Obdivujeme stohy sena okolo suchých stromů – geniální karpatský vynález. Procházíme osadou. To znamená, že často otvíráme brány v ohradách a občas uzříme střechu mezi stromy. Potkáváme staršího muže nesoucího kládu a ptáme se na cestu k jeskyni, kam dnes chceme dojít. Povídáme dlouho. Slovům rozumíme málo, ale řeči obstojně, alespoň tomu věříme. Podle jeho rady vyrážíme do sedla. Nádherné pastviny královsky vypadajících koní, lemované barevnými stromy, v záři zapadajícího slunce. Scházíme do Valea Morii, s blížícím se cílem zapomínáme na únavu a radostně stavíme stany na loučce u horské říčky. Prý tu žije spousta medvědů, raději proto vaříme na druhém břehu, aby po čichu nepřišli až do tábora. Očividně to funguje, neboť nerušeně spíme až do rána.

Jeskyně Cioclovina

Zatímco si někteří užívají paprsků ranního slunce, čtveřice jeskyňářů má jasný cíl. Je jím Peştera Cioclovina, místo kde ponorná řeka opouští království netopýrů. Vyrážíme proti vodě přes kaskády, jezírka a vodopády. Skáčeme po kamenech, lezeme po mokrých skalách a najednou se proti nám tyčí obrovská bílá skála a v ní temný otvor – úplná brána do Morie. Zapínáme čelovky a postupujeme podél podzemní řeky. Skalní římsa nad temnou vodou. Lezení okolo hlubokých tůní. Postupujeme podle hučící vody dál do nitra hory. Po chvíli nezbývá než zanechat pohorky na kameni a po kolena se brodit ledovou vodou. Při pohledu vzhůru se světlo čelovek rozpouští ve tmě – na strop nedohlédneme. Najednou vcházíme do rozlehlé síně a voda pod nohama se ztrácí. Přitéká z úzké boční chodby, kde voda po pás střídá několik metrů hluboké skalní hrnce, jejich oblezení vyžaduje všechno horolezecké umění. Říčka se klikatí, občas je skalním oknem vidět hučící voda o kus výš či hloub. Zpátky do suché síně. Zkoušíme stvořit nějaké jeskynní fotky a po chvíli, ač je před námi spousta neprozkoumaných chodeb, se rozhodujeme pro návrat. I tak jsme v podzemí strávili dobré dvě hodiny.

Zpátky do civilizace

Po šťastném shledání se zbytkem výpravy obědváme, uklízíme tábořiště a vyrážíme směrem, kde tušíme nížinu. Jdeme barevným údolím po vozové cestě, procházíme vesničkami a s přibývajícími kilometry v nohách vítězí přesvědčení, že bychom nepohrdli nějakým odvozem. Což je poměrně utopistické přání, zatím totiž nejelo jediné auto. Najednou se však myšlenka stává skutečností, a nejen to, vytváříme nový stopařský rekord – pět lidí s batohy berou dva Rumuni do svého Golfa. Skládáme se na zadní sedačky a do kufru, bagáž skáče na vozíku v oblacích prachu za autem. Zanedlouho se loučíme u nádraží v Calanu, potkáváme zbytek výpravy a čekáme na vlak.

Čeká nás už jen závěrečná hostina v restauraci v Subcetate, zjištění, že v maďarských vagónech jde spát jedině na nosičích zavazadel (ale zato velice pohodlně) a návrat ke každodenním povinnostem, kde nám budou chybět nebetyčné hory, hluboké lesy, ledové říčky a čistý vzduch. Prostě všechno to, kvůli čemu má cenu vydat se do Rumunska.