Dávné světy v mrtvé poušti
Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.
Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.
Země indiánů
Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.
Velké vzdálenosti a malé aglomerace
Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.
V paleontologickém táboře
Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.
Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.
Zvláštnosti montanského „venkova“
Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.
Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blog Dinosaurus.bloguje.cz.
Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.
Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.
Dávné světy v mrtvé poušti
Skláním se nad velkým pískovcovým blokem a po čele mi stékají kapky potu. Slunce intenzivně svítí a na obrovské obloze se jen občas zjeví drobný mráček, který nemůže poskytnout ani ten sebemenší stín. Je přes 100° Fahrenheita, tedy ke 40°Celsia a na rozpálené kapotě nedaleko zaparkovaného terénního Suburbanu by bylo možné smažit vajíčka. Stejně jako další členové našeho paleontologického výzkumného týmu se již několik hodin snažím odpreparovat další část kamene ze zkamenělé kostry obřího býložravého dinosaura, který zde žil před nějakými 66 miliony let. Je to tvrdá práce, ke které nám slouží rozmanité nástroje, od krumpáčů a páčidel až po štětečky a šídla.
Odkrýváme zde dávno zaniklý svět posledních známých dinosaurů, žijících na úplném konci druhohorní éry. Jedním z obyvatel zdejších ekosystémů byl ještě dávno před příchodem předků indiánů například populární dravec Tyrannosaurus rex. Právě zde, v pustině východní Montany s výchozy svrchnokřídové geologické formace Hell Creek se nacházejí jeho četné zkamenělé pozůstatky. Náš paleontologický tábor je umístěn daleko od nejbližších civilizačních center, v pustině na území jistého ranče, známého jako Stubbies nebo také Snap Creek, podle nedaleko tekoucího potoka. Milovníci bujných a žírných krajů, překypujících vegetací a životem obecně by z této krajiny rozhodně nadšení nebyli. V červenci jsou tu na rozpáleném povrchu pouze malé suchomilné keříky a kaktusy, doplňované vyschlou trávou. Traviny na mnoha místech přecházejí v kamenitou poušť, z níž vystupují zajímavé skalní útvary a někdy také výchozy geologické formace Hell Creek. Ty mají vrstevnatou strukturu a v horizontální rovině obvykle šedých až nahnědlých sedimentů můžeme místy pozorovat také tmavou čáru, představující předěl mezi druhohorním a třetihorním obdobím. Jde tedy o hranici mezi 160 milionů let dlouhou dobou dinosaurů a „novověkem“ planety, ovládaným již savci.
Země indiánů
Pláně východní Montany jsou plné zkamenělin dinosaurů a melancholická atmosféra zdejších neúrodné krajiny tento dojem jen podtrhuje. Dříve však Velké pláně takto pusté nebyly. Ještě kolem roku 1870 se zde pásla tisícihlavá stáda prérijních bizonů, sloužících jako potrava i inventář mnoha využitelných surovin pro místní indiánské kmeny. S poslední čtvrtinou devatenáctého století však přišli bílí osadníci z východu a přinesli sebou také výkonné palné zbraně. Osud bizonů i původních obyvatel byl pak těsně propojen – oba „druhy“ byly během několika let téměř vyhlazeny a jejich žalostné populační zbytky umístěny do narychlo zřízených rezervací. Smutná historie tohoto dobývání je dodnes patrná a při různých příležitostech se opět dostává na povrch. I dnes je Montana státem s nejvyšším procentem původních indiánských obyvatel, kteří zde tvoří zhruba desetinu celkové populace.
Velké vzdálenosti a malé aglomerace
Montana je stát s jednou z nejnižších hustotou zalidnění v rámci celých Spojených států, v čemž ji předčí snad jenom nehostinná Aljaška. V místě našeho paleontologického kempu, v okrese Garfield County, žije na rozloze průměrného českého kraje jen 1280 stálých obyvatel. To představuje hustotu asi 0,1 obyvatel na kilometr čtvereční. Je to zhruba stejný počet, jako kdyby na celém Manhattanu žilo pouhých 5 osob! Sídlo správy tohoto okresu leží v rustikálním městečku Jordan, které má jen kolem 360 obyvatel. Zkrátka pravý Divoký Západ, s několika malými městy, spoustou prachu a stovkami mil nyní již převážně asfaltových cest. V Jordanu jsme nakupovali každou neděli v týdnu potraviny pro osazenstvo tábora. Zdejší supermarket je na velikost místní populace poněkud naddimenzovaný, členům paleontologického týmu v táboře to však přichází vhod. Další obchod s potravinami se totiž nachází o nějakých 200 kilometrů dál. Američané pohonnými hmotami značně plýtvají, jak jsme se mohli přesvědčit – ale 120 mil je přece jenom hodně velká zajížďka.
V paleontologickém táboře
Jako dobrovolníci jsme v malém kempu spali ve stanech a naše dočasná alma mater – paleontologicky zaměřené muzeum Museum of the Rockies v Bozemanu nám hradilo jídlo 6 dní v týdnu (kromě zmíněného nedělního „Town Day“). Muzeum je umístěno v areálu univerzitního kampusu Montanské Státní Univerzity, ze kterého je krásný výhled na tmavomodré vrcholky Skalistých hor – Rocky Mountains. Bozeman však leží dobrých 500 kilometrů západně od tábora ve Snap Creek a charakter krajiny i místní podnebí jsou tak zcela odlišné. Průtrž mračen, v červenci poměrně častá, nás však k naší velké radosti zastihla na obou místech.
Na lokalitě jsme byli celkem čtyři Češi a působili jsme mezi americkými a západoevropskými dobrovolníky poměrně exoticky. Několikrát jsme byli ujištěni, že jsme nejen prvními Čechy, ale zároveň také prvními voluntýry ze zemí bývalého Východního bloku. Pochopitelně nás to potěšilo, neustále dotazy místních nám však po čase již přišli poněkud otravné. Do větších měst jsme se však dostali jen sporadicky a tak nám společnost dělaly k naší radosti především svrchnokřídové zkameněliny. Ulice největšího města Montany Billings (s pouhými 100 tisíci obyvatel) však často zely prázdnotou – Američané chodníky příliš nepoužívají, jsou zvyklí jezdit auty i na velmi krátké vzdálenosti. Autobusy společnosti Greyhound zde používají víceméně jen zoufalci, či sociálně slabší obyvatelé – také my jsme se jimi dvakrát projeli.
Zvláštnosti montanského „venkova“
Na lokalitách, kam nás rozvážely masivní terénní automobily, jsme čelili několika vážným nebezpečím – dehydrataci (které jsme předcházeli pitím alespoň jednoho galonu vody denně a pojídáním slaných tyčinek zadržujících v těle vodu), úpalu ze zářícího slunce a také všudypřítomným chřestýšům, kteří mohli být schovaní téměř pod jakýmkoliv keříkem nebo balvanem. Sám jsem jich zahlédl několik, a i přes jistotu pevné obuvi jsem se neodvážil přiblížit na více než několik yardů, jak bylo doporučováno. Stejně jako například naše zmije se hadi střetu raději vyhnou a dáte-li jim příležitost, sami se odplazí opačným směrem. Zajímavostí v terénu byly také prozaičtější objekty – například koňské „koblihy“, vyprodukované miláčky našeho dobrodince – majitele místní půdy. Po poslední době ledové, když odtud odtál ledovec do těchto zeměpisných šířek totiž ještě nedorazili živočišní rozkladači, kteří například ve Střední Evropě trus rychle a s gustem odklízí. Zde trvá celé měsíce, ne-li roky, než jedna taková hromádka zmizí. I to ostatně patřilo k úsměvným hrozbám – dávat pozor na to, kam šlapete. Pravda, pokud přitom více než míli pochodujete s třicetikilovým pytlem sádry, není to už taková legrace.
Pokud vás tématika paleontologie zaujala, zkuste Vladimírův blog Dinosaurus.bloguje.cz.
Zajímavým zážitkem bylo setkání s rozkvetlými kaktusy, které zde působí poněkud podivně a více by odpovídaly prostředí Nového Mexika daleko na jihu. V zimě klesají místní teploty i pod – 40°Celsia a sníh je tu prý suchý a má vlastnosti jemného prášku. Velké výkyvy v teplotě jsme pocítili také v noci, kdy jsme večer usínali v parnech s teplotou nad 20 stupňů a ráno se probouzeli do zimy takřka s několika stupni nad nulou. Tak už to ale v Montaně chodí. Vykopávky tu mohou probíhat jen od května do srpna, protože nevyzpytatelné počasí může již v období vrcholícího léta připravit nezapomenutelný zážitek. O jeden takový se nám postarala radarová rudá bouře, která se přehnala nad táborem s takovou intenzitou, že během pouhých dvaceti minut poničila většinu stanů, převracela těžké boxy s pitím a jídlem a roztrhla plachtovinu hlavního jídelního stanu. Nepříznivou událost jsme přečkali schovaní v trailerech nebo masivních teréňácích a jen se modlili, aby naše elektronika, biometrické pasy a další doklady přečkaly v dobré kondici. Dva z nás tuto zkušenost dokonce zaplatili svými mobilními telefony.
Pro člověka se zálibou v paleontologii a dinosaurech především je však Montana učiněným rájem na zemi. Vždyť zkamenělé části dinosauřích koster, které by u nás byly pokládány za objev desetiletí, jsou pro svou trapnou nezajímavost vyhazovány do odpadků či jen tak stranou na rozpálenou zem. Takové je tedy bohatství státu s obří oblohou, usměvavými rančery s plechovkami piva v rukách a stovkami mil poměrně dobře udržovaných silnic.
