Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.
Gullfoss
Zlatý vodopád, v originále Gullfoss, je nejznámějším vodopádem Islandu, a to na ostrově, kde je jeden vodopád krásnější než druhý, co říci. Také je, samozřejmě především díky blízkosti hlavního města, nejnavštěvovanější. Trošku se k němu projdeme, a jelikož je cestička úzká, budeme trochu jako ve frontě na chleba. Vodopád je slyšet již z dálky, mohutné vlny vodní tříště hrozí promočit fotoaparát, ale konečně jsme až u vody. Voda padá dolů ve dvou skocích a dnes si jen těžko můžeme představit, že tady měla stát vodní elektrárna. Sigridur Tomasdottir, dcera místního farmáře, šla na protest pěšky až do Reykjavíku a hrozila, že pokud se se stavbou opravdu začne, spáchá ve vodopádu sebevraždu. Následovaly masivní protesty, vláda ustoupila a dokonce vykoupila okolní pozemky a z vodopádu udělala národní park. Hrdá Sigridur má dnes nad vodopádem pomník.
Reykjanesfolkvangur
Uprostřed poloostrova je chráněná oblast s nevyslovitelným jménem Reykjanesfolkvangur. Většinu tvoří lávové pole. Na jihu je další geotermální oblast Krýsuvík, kde si naposledy můžeme prohlédnout bahenní krátery, sírové potůčky a místa, odkud s větším či menším syčením vychází horká pára. Zapomenout nelze ani na jezero Kleifavatn. Pokud máme štěstí na správný směr slunce, voda překvapí modrou barvou. V některých místech je údajně hluboké až 100 metrů, což zřejmě dalo vznik pověstem o místní příšeře.
Modrá laguna
No a už toho moc nezbylo, takže jak jinak zakončit 14 dnů na Islandu nežli oddychovkou v atrakci největší, v Modré laguně. Vstupenka není z nejlevnějších, 23 euro pocítíme, zvlášť když si k tomu pronajmeme ručník nebo župan. Na druhou stranu není pobyt časově omezen, takže se můžeme cáchat jak dlouho chceme. Vše je propracováno do dokonalosti – na ruku dostaneme náramek s čipem, který nás nejen pustí dovnitř, ale otevře a zavře skříňku v šatně. Vybrat si přitom můžeme, kterou chceme (teda na začátku, potom musíme otevřít tu svoji).
Neuvěřitelně modrá voda je ve skutečnosti odpad z blízké geotermální elektrárny, díky příměsím sinic, minerálů a bahna, které jinak ucpává filtry, má navíc léčivé účinky. Bahýnko na sebe můžeme do sytosti plácat. Teplota vody je 39 stupňů, což se během běžného islandského dne může proklatě hodit. Umělá laguna je mělká, moc si nezaplaveme, takže podle toho, jak zrovna fouká vítr, se více či méně noříme z vln. Obsluha baru je ve větrovce, záchranáři (i když nevím, kdo se ve vodě maximálně po prsa může topit) v oteplovačkách. Černá láva okolo, modrá voda s bělostnými okraji a v dálce sloupce páry z geotermální stanice dělají z celého zážitku poněkud surrealistický moment.
Domů
Potom už toho moc nezbývalo. Poslední noc v Reykjavíku, ještě honem vyřešit problém s benzínem, protože na cestě na letiště je jen jedna pumpa, navíc jako na vztek automatická, čili nutno předem platit benzín a doufat, že se trefím. A tím si v šest ráno nejsem zrovna jistý. Mé nadšení z Islandu pak ještě zvýšila krásná pumpařka, jejíž oxfordská angličtina a olivová pleť rodiště někde v lávovém poli nenaznačovala. Když uslyšela, že je to poslední ze 14 dnů, se závistí v hlase konstatovala, že nepřetržitých 14 dnů slunce a ani kapku deště lze na Islandu zažít tak jednou za padesát let. Asi jsem měl kliku jak od lanovky.
