Karibské ostrovy lze dělit podle celé řady vlastností, od geografické polohy přes to, komu v průběhu historie patřily až třeba podle toho, kolik mají destiloven rumu. A Martinik zaboduje v každé kategorii.
Pro bělochy jej objevil při své čtvrté plavbě Kryštof Kolumbus a nazval jej na počet svatého Martina. To se psal rok 1502. Původní jméno Martinika se naprostou náhodou docela podobalo názvu Madinina, ostrov květin, který používali místní Indiáni. Kolumbus odjel a na další bělochy si Martinik počkal dalších 100 let. Následovalo období koloniálních válek, ostrov střídal majitele, ale ať jeji vlastnil kdokoliv, dovoz otroků, potřebných pro práci na cukrových plantážích, pokračoval.
Po staletí ostrov a jeho bělošská populace bohatli z vývozu cukru, až se situace otočila. Zrušení otroctví a z toho plynoucí nutnost dovézt jiné dělníky, tentokráte z Indie, a platit jim výplatu a současný rozvoj pěstování cukrové řeoy v Evropě vedly k zhroucení cukrového impéria. Plantážníci se ale rychle orientovali z cukru na rum, ostatně od cukrovaru k lihovaru je jen krok a každá z dnešních destiloven bývala původně cukrovarem.
Ostrov je ale proslulý i něčím jiným než rumem. Milovníci historie budou vědět, že se zde narodila Napoleonova první žena Josefína (pravým jménem narodila Marie-Josephe Rose Tascher de la Pagerie), na níž je na ostrově několik památek. Nicméně vztah ostrovanů k ní je poněkud zvláštní, na jedné straně jí v rodném domku postavili muzeum, na druhé straně její soše v hlavním městě Fort-de-France urazili hlavu a sochu potřísnili rudou barvou. To na prostest nad její urputnoou snahou znovu prosadit otroctví. A tak si bezhlavou Jozefínu můžeme v hlavním městě prohlédnout dodnes.
Znalci si ale nejpíše připomenou rok 1902, kdy se probudila sopka Mount Pelée. Vulkanologie byla ještě v plenkách, a tak se na brumlající sopku jezdili lidé dívat i z okolních ostrovů. Situaci nevylepšily ani právě probíhající volby, takže starosta města vydal prohlášení, že se nic neděje. O dva dny později sopka vybuchla a pyroklastický oblak během tří minut zničil tehdejší hlavní město St. Pierre, o několika vesnicích na druhé straně ostrova ani nemluvě. Počet mrtvých dosáhl 30 000, přežil jediný, kterého před žárem zachránila vězeňská kobka.
Město Saint-Pierre si můžeme prohlédnout, díky vlhkému tropickému podnebí vypadá většina domů, jakoby je ošlehlo lávové vedro, i když z původního města, kdysi nazývaného Malá Paříž Antil, toho příliš nezbylo. I tak ale při procházkách městem, které se z katastrofy nikdy pořádně nevzpamatovalo a zůstalo ospalým provinčním městečkem, mrazí. Koho zajímají detaily o výbuchu, může si nad městem prohlédnout i nejnovější muzeum, odkud jsou navíc nejlepší pohledy na sopku. Tedy pokud nedrží čepici mraků.
O tom, že se s češtinou příliš neuplatníme, není nutno mluvit. Moc platná nám nebude ani angličtina. Vedle francoužštiny kraluje na první pohled nesrozumitelná, ale zároveň sladce opojná kreolština, podivuhodná kombinace francoužštiny, angličtiny, afrických dialektů a jazyka místních Indiánů. Stejně pestrou kombinaci mnoha vlivů najdeme i v jiných součástech života Martiniku – od jeho kosmopolitní gastronomie až po obchody. Hlavním králem je ale rum. A protože jsou na rum všichni patřičně pyšní, v devadesátých letech si destilovny vydobily prestižní označení Appellation d’origine controlée, které bylo dříve vyhraženo výhradně vínům a sýrům. Když už jsme u toho rumu – roční spotřeba přesahuje tři a půl miliónu litrů. Pro milovníky tohoto nápoje je zde ten pravý ráj, všechny destilovny jsou volně přístupné a můžeme se v nich podle libosti procházet, aniž by nás někdo hnal holí. Pokud ale chceme destilovny vidět v plném provozu, musíme si na Martinik zaletět mezi únorem a červnem, doba sklizně cukrové třtiny je totiž krátká.
Jako určitá historická kuriozita poslouží kus neobydlené skály u jižní strany Martiniku. Skála dostala díky svému tvaru název Rocher du Diamant a do historie se zapsala v roce 1804, kdy se na ní opevnila anglická vojska vedená admirálem Samuelem Hoodem, a z nepotopitelné „lodě“ se snažila o blokádu ostrova. Po delší době marných snah o vypuzení urputných Britů zvítězila galská lstivost. Francouzi totiž využili dostatečných zásob rumu (a jsme u rumu zase) a tajně převezli na skálu několik soudků tohoto výtečného nápoje. Druhý den pak nebylo nijak obtížné Angličany porazit. Historikové však verzi popírají a tvrdí, že Angličany vypudila až asistence spojené francouzsko-španělské flotily pod vedením admirála Villeneuvea. Je to škoda, rumová historka je bezesporu krásnější. V každém případě najdeme místa, odkud skálu nejlépě fotografovat, v každém turistickém průvodci.
Jak již bylo řečeno, Martinik je francouzský ostrov, a pověstná láska Francouzů k dobrému jídlu je vidět na každém kroku. Většina obchodů a podniků má mezi polednem a půl třetí zavřeno jen proto, aby si lidé mohli dopřát poklidný a neuspěchaný oběd. Večeře se potom často stává gastronomickým svátkem, který trvá dlouho do noci. Občas máme pocit, že se místním šéfům daří opravdová kouzla – vezmou relativně obyčejné ingredience, jako mořské ježovky, chvilku s nimi v kuchyni čarují a z trouby vyndají souffle, které omámí již svojí vůní.
Králem jídelníčku jsou samozřejmě místní ryby, a jelikož ostrov omývají jak studené vlny Atlantiku, tak i teplé vlny Karibského moře, můžeme si vybrat skutečně z bohaté nabídky. Navíc i ty nejmenší restaurace kupují ryby přímo od rybářů, kteří nabízejí své úlovky hned dvakrát, ráno pro oběd a odpoledne pro večeři.
Stejně jako je tomu ve Francii, i zde najdeme řadu kulinářských skvostů ukrytých hluboko ve vnitrozemí, pro pravé jedlíky totiž není žádný problém vydat se za skutečnou pochoutkou o trochu dále nežli je nejbližší restaurace. Pokud budeme umět alespoň základy francoužštiny, bude návštěva restaurace výrazně jednodušší, na jídelní lístek v angličtině jsem během pobytu narazil jen dvakrát a může se tedy stát, že domluva nad černou tabulí, na které jsou podle francouzského zvyku napsaná jídla, může být poněkud dobrodružná. Můžeme se ale rozhodnout žít na divoké noze a objednat doslova naslepo, chybu neuděláme a jistě si pochutnáme. Pokud se nám nebudou líbit ceny restaurací, na každém rohu či větší křižovatce najdeme pojízdné stánky, kde se najíme levně a přesto velmi dobře.
A pokud má někdo zájem o recept na místní specialitu, tady je: ve směsi kokosového mléka, vývaru, másla, cibule, tymiánu, papriky, česneku, pažitky, petržele a nasekaných banánů podusíme naporcované kuře. Po třiceti minutách přidáme koření Colombo (jeho chuťovým základem je curry a fenugreek) a dusíme další hodinu. Podle některých receptů omáčku propasírujeme, podle některých naopak necháme s kousky zeleniny, někteří zahusťují nakrájeným banánem. Výsledek rozhodně stojí za trochu experimentování.
Z turistického pohledu zde zcela jistě najdeme vše co budeme potřebovat. Více než 90 procent turistů tvoří Francouzi, při ceně letenek z Paříže není ostatně divu. Místní turistický ruch se ale celkem rozumně orientuje na všechny typy turistů a nesnaží se stát dalším karibským rájem pro bohaté. A tak si na své přijdou všichni, od těch bohatých přes průměrné turisty, hledající hotely pod 80 euro, až po ty dobrodružnější, kteří se spokojí se stanem. Díky na Karibik naprosto dokonalé síti silnic si můžeme prohlédnout celý ostrov. Navíc ať se ubytujeme kdekoliv, nebude to k moři dále než 12 kilometrů. Turisté většinou bydlí podle své kapsy, čím v ní mají více peněz, tím blíže bydlí k jižní straně, která má bělostné pláže. Směrem na sever, který je pod vládou Mount Pelee, jsou pláže tmavší a tmavší, až po ty naprosto černé.
A tak pokud někdo o návštěvě Martiniku uvažuje, nebude litovat. Ve své kráse, pohostinnosti a současně rozvinutému rázu prakticky nemá v Karibiku konkurenci. A navíc má rum.
