Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.
Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.
Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).
Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru
Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.
V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.
Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.
Hemoragická horečka – smrtelný virus Marburg/Ebola
Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.
Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.
Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.
Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.
Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.
Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.
Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.
Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).
Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru
Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.
V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.
Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.
Hemoragická horečka – smrtelný virus Marburg/Ebola
Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.
Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.
Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.
Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.
Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.
