Hřebenovka a očekávané výhledy
Den začal obětováním snídaně ve prospěch celodenní túry. Přítel není moc nadšený, ale myslím, že kopečky a dlouho očekávané výhledy ho přesvědčili velice rychle.
Dnes jsme měli dá se říci, štěstí v neštěstí. Túra měla začínat v sedle Encuameda, ale nedojeli jsme! Těsně pod sedlem to v autobuse zapraskalo a místo dopředu se autobus sune dozadu. Řidič autobusu neváhá, šlápne na brzdu a s cestováním v autobuse je konec. Popadli jsme baťohy a ten kousek jsme si to vyšlápli. Tak či tak, nás dneska čeká výstup na pár kopečků, tak se aspoň zahřejeme.
V sedle uděláme malý striptýz, zabalíme oblečení a vyrážíme. Máme nádherné počasí, sluníčko, bezvětří, což na Madeiře nebývá zvykem. Na hřebenu se vyskytuje jedno nádherné místo. Rozpažíte zde ruce a jednou rukou ukazujete na Atlantik na jihu a druhou ukazujete na Atlantik na severu. To nádherné počasí nám vydrželo skoro celou naši trasu. Jenom před koncem bylo sedlo, od kterého se na druhou stranu valila mlha hustá jako mléko. Zde jsme sestupovali do údolí. Na dnešek jsme si vybrali hezkou trasu, i když poněkud krátkou. Koukli jsme do mapy a viděli jsme, že jde jeden kopeček obejít. Druhou stranou se vrátíme do již zmiňovaného sedla. Jeden myslel a vymyslel… kompas. Hory jsou nehorázně členité a bez kompasu a v mlze nebylo možné určit na jakou světovou stranu se díváte. Na chvíli jsem se ztratili. Nakonec jsme zvolili stejnou zpáteční cestou a žádný okruh se nekonal. Vrátili jsme se do sedla Boca dar Torrinhas (1326m) a do města Curral des Freiras.
Funchal a delfíni
Třetí den bývá často označován za krizový. Vzali jsem si z toho příklad a motali jsme se jen po hlavním městě. Ale proč! Další dva dny jsme chtěli udělat túru na těžko a přespat na tábořišti. Není to tak jednoduché jak se zdá. K přespání potřebujete povolení. A než ho dostanete navštívíte tři úřady. Jeden proto, abyste se zeptali, kde to povolení dostanete. Druhý, aby vám řekli, že jste na nesprávném místě a třetí je konečně ten správný. Něco mi to připomíná, jen s tím rozdílem, že jsme byli na dovolené, a běhat po úřadech se nám dvakrát nechtělo. Podstoupili jsme to a za půl dne čekání držíme v ruce povolení, které jsme nakonec ani nepotřebovali. Naštěstí ještě ten den si zpříjemňujeme vyjížďkou za delfíny, naštěstí úspěšnou. Po nějaké hodince se kapitánovi povedlo najít rodinku delfínů a foťáky cvakají a cvakají. Nazpět se vracíme kolem druhého největšího útesu na světě, takže foťáky opět cvak, cvak. Nakonec to nebylo špatně strávené dopoledne. Vydali jsme se na prohlídku hlavního města. Toto malebné městečko se spoustou krásných budov, udržovanou zelení a krásně dlážděnými chodníky. Na každém chodníku najdete jiný vzor. Hlavně je tu čisto. Polorozpadlých a neudržovaných domů bylo pomálu.
Vrátili jsme se na úřad, kde nám velice milá paní předala pro nás důležitý dokument. Prostudovali jsem ho a chechtali se, že byrokracie je všude. Slunce bylo stále ještě hodně vysoko, a my vyrazili na horu Monte tyčící se nad Funchalem. Na Monte je pro turisty připravená atrakce v podobě proutěných saní. Na těch v doprovodu dvou mladých Madeiranů, sjedete dolů. Jelikož máme nohy ještě zdravé a chtěli jsme pokračovat v naši obhlídce, tak jsme jejich služeb nevyužili. Jinak Monte není nijak známá hora. Leží na ní však Nossa Seunova de Monte. Chtěli jsme navštívit ještě botanickou zahradu, ta byla však k naší smůle zavřená a tak se vracíme zpátky do hotelu.
Tři kopečky
A je to tady! Vstáváme v pět hodin ráno, abychom stihli svítání na Pico de Areeiro (1818m). Večer před tím jsme si s taxikářem dohodli za kolik a v kolik nás v pravou chvíli – právě začalo svítat. Nádherná viditelnost, ale ten vítr! Vítr nás skoro srážel z nohou, ale my jsem se nedali. Pěkně ohnutí jsme se vydali fotit. Byla to nádhera. V tento den jsme chtěli začít dvoudenní přechod přes hory. Chtěli jsme zdolat tři nejvyšší vrcholy Madeiry – Pico de Areeiro (1818m), Pico das Torres (1860m) a přes Pico Ruivo de Santana (1880m).
Seděli jsme někde v závětří, dávali si snídani a uvažovali co budeme dělat. Na hřeben v tom větru nemá smysl jít. Nevěděli jsme, jestli udržíme rovnováhu v některých úzkých partiích. Zvědavost byla ale větší než strach. Na dohled byla další vyhlídka a my vyrazili. Ještě chvíli vanul silnější vítr, který ale tichnul se zvedajícím se sluncem. Krátce na to nastalo bezvětří. Cestou jsme potkali jen pár lidí, takže se dala krásně vychutnat atmosféra vysokých hor. Pomalu jsme se blížili k rozcestníku ukazující hodnotu půl kilometru k nejvyššímu vrchu Madeiry. Provoz začal houstnout. Bodejť by ne, na zpáteční cestě na druhou stranu hory jsme zjistili, že se na vrchol dá z druhé strany dojít v lodičkách a sukýnce. Z druhé strany je přibližně půl hodiny cesty velké parkoviště a odtud směrem na vrchol vede vydlážděná cesta s mírním stoupáním. Takže jsme na vrchol dorazili s davem turistů. Snažili jsme se je ignorovat. Na vrcholu jsme si dali oběd. Tak krásný výhled si umíte určitě živě představit. Jen vy a hory obklopené Atlantikem. Když jsme byli nasytili žaludek i zrak vydali jsme se na druhou stranu ostrova.
Jelikož jsme byli velice rychlí tak jsme opět změnili své plány. Rozhodovali jsme se, jestli se vrátit do Funchalu. Je nám líto strávit celé dopoledne na tábořišti. Celou naši túru jsme si udělali těžší a úplně zbytečně. Toto naše rozhodnutí mělo ale jednu závadu. Dole k severnímu Atlantiku bychom se museli dostat po asfaltové cestě a to se nám nechtělo. Takže na tom velkém parkovišti pod horou jsme si ulovili stopa, který nás dovezl do Santany. Tu jsme sice vůbec neměli v plánu navštívit, ale nelitovali jsme toho. V tomto městě je jedinečná klasická architektura. Střechy pokryté slámou, okna orámovaná modrou barvou a celý dům má zpravidla tvar písmene A. Tu naše dnešní putování skončilo. Nasedli jsme na autobus a vracíme se směr Funchal.
