I když jsem to neměl v úmyslu, rozhoduji se pro návštěvu nejnavštěvovanějšího místa v Jižní Americe – Machu Picchu. Mám strach, že tam bude příliš turistů a že mne to bude všechno stát příliš peněz, ale být v Peru a nenavštívit Cuzco a Machu Picchu, to si netroufám.
Cuzco
Cuzco je definitivně zajímavým a fotogenickým městem. Možná bych řekl, že je i svým způsobem městem atmosférickým, ale to nevím, protože nemám šanci si někde sednout a atmosféru vychutnat. V několika sekundách někdo přichází a něco chce. Ano, počítám s tím, že když jedu do chudé země, budu přicházet s chudými lidmi do styku. Nekritizuji tedy samotné lidi, ale systém, jakým to v Peru, a obzvláště v Cuzcu a okolí, chodí. Cuzco je velmi, velmi bohaté město. Z turismu mu plynou obrovské příjmy, přesto jen minimum peněz zůstane lidem, co tu žijí. Zvykl jsem si, že turistická města mají pozitivní vliv na své obyvatele. Obvykle je zaveden nějaký systém, který pomáhá přivážené bohatství rozdistribuovat, i když samozřejmě bohatí bohatnou rychleji. V Cuzcu to takhle nefunguje, lidé tam jsou opravdu chudí, a navíc jsou více nešťastní nežli ti, co bydlí někde v horách. Diskuzi na toto téma bych však nechal pod článek.
Cuzco je opravdu hezké město s bohatou historií. Je zajímavé poznat a pochopit co se tu všechno v historii dělo. Cuzco bylo svého času jedno z nejdůležitějších měst Jižní Ameriky. Město má na poměry v Jižní Americe bohatou architekturu související s jeho historií, která se točí okolo původních obyvatel a Španělů.
Sedím na hlavním náměstí a chci si promyslet, jak to tu všechno provedu, ale když odmítnu vyprání svého prádla mužem, který nemá kde bydlet a o svou dcerku se stará tak, že ručně v řece pere turistům oblečení, když odmítnu pozvání do restaurací, klubů, když odmítnu nabídky na Inca Trail a sjezdy na horském kole, vstávám a svoje myšlenky si hodlám utřídit za chůze. Cuzco totiž není jen Machu Picchu, ale v jeho okolí je spousta dalších ruin, některých stejně rozsáhlých, ale asi desetkrát levnějších. V okolí samotného Cuzka je několik zajímavostí, kam se dá pohodlně dojít pěšky. Poté, co jsem absolvoval prohlídku města, vyběhl se podívat na zdi nad městem, seskládané z přesně opracovaných kamenů. Když nám kdysi na vysoké profesor promítal diáky těchto staveb, zdály se mi tak vzdálené, že chvilku stojím a uvědomuji si, že uběhlo jen několik let a vidím to, co pro mne tehdy bylo někde v oblasti bláznivých snů.
Okolí Cuzca
V hostelu vytahám z batohu několik zbytečných věcí, nechám si je tam schované a další den se vydávám na prohlídku Incké observatoře, solných dolů a Machu Picchu. Po okolí se dá pohodlně jezdit veřejnou dopravou a kde ne, tam čeká taxikář a nabídne okružní jízdu za docela rozumnou cenu. Já takhle cestoval s mladým párem právníků z Chile. Na cestě zpět taxikář zastavil skupince lidí a vzal jakousi nemocnou holku dozadu do kufru.
Loučím se s právníky, se kterými jsme důkladně rozebrali socioekonomickou situaci jak u nás, tak v Chile a už mávám na bílou dodávku. Na Machu Picchu se může jet vlakem, nebo jít pěšky tzv. Inca Trail. Oba způsoby jsou docela drahé, já volím vlak. Chvilku koketuji s myšlenkou jít přes noc po kolejích do Aguas Calientes a ušetřit tak, ale nakonec vítězí pohodlnost a já kupuji jízdenku na vlak. Ten je samozřejmě plný turistů a já ani nemám moc chuť se s nimi vybavovat. Přijíždíme do Aguas Calientes, beru saky paky a po chvilce neúspěšného smlouvání v místním kempu měním svůj plán přespat a brzo ráno vyšlápnout na Machu Picchu a vyrážím nahoru ještě večer.
Machu Picchu
Je tma a přiznávám se, docela se bojím. Podle toho, co se říká, je okolí Machu Picchu plné banditů čekajících na turisty. Cesta se kroutí s neuvěřitelnou vytrvalostí vzhůru, míjím setmělé autobusy čekající na ranní dávku turistů, dávám sbohem posledním zábleskům civilizace a pokračuji do legendárního města Inků. Samozřejmě to zas tak neprožívám, nicméně přeci na mne doléhá jakési vzrušení. Ať se tomu bráníme jak chceme, Machu Picchu je pojem pro každého, komu voní dálky. Pokračuji a cestou se dostávám na docela dobré výhledy do okolních kopců. V údolí je mlha. Přemýšlím však nad něčím jiným. Ještě nebylo žádné místo, kde bych mohl přespat. Prašná cesta olemovaná hustým porostem, do které bych v noci rukou nesáhl. Když projdu poslední zatáčku a v dálce vidím bránu k památce, rozhoduji se postavit stan rovnou na cestě. Našel jsem místo, kde je cesta trochu širší a protože nečekám, že tu pojede něco dříve než ranní autobus, asi v jednu v noci uléhám.
V noci asi dvě auta projela, ale ani jedno mne nepřejelo a ani jedno nezastavilo, aby mi komplikovalo spánek. Vstávám velmi časně, na místě chci být první, kdo projde branou. Dřív, než se to zaplní davy turistů. To se mi nedaří, protože hned u brány je luxusní hotel a tito lidé jednoznačně vyhrávají. Naštěstí jich není zas až tak moc a celý areál je docela velký, takže to jde. Machu Picchu má jedno místo, ze kterého jde fotit. Kdo vyfotí Machu Picchu z jiného pohledu, aby vypadalo stejně dobře a zároveň to bylo originální, měl by dostat nějakou cenu. A tak stojím na místě s několika dalšími lidmi a fotím, kochám se a říkám si, že Machu Picchu je fakt úžasné, jen je škoda, že ten pohled člověk zná natolik dobře, že jej nepřekvapí.
Druhý, neméně zajímavý pohled se naskytne z druhé strany areálu, právě z vrcholu jehlanovitého kopce, který dělá Machu Picchu tak fotogenickým. Cesta vzhůru je namáhavá, ale docela dobře ubíhá. I když jsem si nechal batoh dole v jakémsi informačním stánku, nedostává se mi dechu, je mi trochu špatně a výstup mne netěší. Když se doškrábu nahoru, posadím se na výhled a prostě jen sedím a dívám se do okolí. Nemám ani sílu jít na prohlídku ruin na vrcholku, které, ač se to zespoda nezdá, jsou docela rozsáhlé. Nedostatek jídla, tekutin, spánku a dlouhá doba na pobřeží, si bere svou daň. Jsem opravdu unavený. Když sejdu dolů, nevěřím svým očím. Areál se zaplnil davy turistů, kteří všude fotí, výskají, přebíhají tak, že se mi zamotá hlava tak, až si musím lehnout. Vím, že se potřebuji nutně napít, ale nemám sílu se zvednout. Je poledne a já už na Machu Picchu nechci být. Nakonec se zvedám, vyploužím se po schodem ke vchodu / východu a jdu si dát do restaurace něco k pití. Peru je levná země a tak mne částka za dvě deci fanty docela omračuje. Nemůžu jinak a platím, co se zaplatit musí. Voda a cukr mi dělají dobře, zvedám se a chci sejít dolů do Aguas Calientes.
Zkratka
„Tudy ne!“ pokřikují na mne kluci v inckých kostýmech. Nechtějí, abych šel po silnici a ukazují mi zkratku přímo dolů. Děkuji jim a pozoruji, čím se to živí. Když projíždí autobus s turisty, zpívají a mávají na osádku. Turisti jim samozřejmě také mávají. Když autobus projede, zkratkou seběhnou na další úsek klikaté cesty, po které autobusy jezdí a vše opakují. A pak znova a znova. Dole turisty samozřejmě kasírují. Já nicméně neběžím, jdu tak, abych si neublížil. Cítím se už mnohem lépe. Chvilková slabost je ta tam.
Proč není Machu Picchu v Peru
Úplně dole sedí stařenka a prodává nějaké buchty. Zeptá se i mne, jestli nechci koupit buchtu, cena není vysoká, ale můj rozpočet mi ani těch pár korun neumožňuje utratit. Povídám jí, že je mi to hrozně líto, ale že opravdu nemám peníze, že jsem musel nahoře zaplatit spoustu peněz za limonádu a že bych ty peníze o moc raději dal jí než majiteli zařízení nahoře, ale že jsem prostě musel pít. Stařenka se usměje a buchtu mi podá se slovy, že je to dárek.
Odcházím od stařenky, jím kakaovou buchtu a je mi opravdu smutno. Opravdové Peru je tady dole. Chudí a milí lidé, kteří vás pohostí i když sami mnoho nemají. Machu Picchu, Cuzco a podobně, to prostě není Peru. Moc bych si přál, aby jednou z peněz, které tady utratíte, alespoň nějaká část opravdu došla k lidem, kteří je potřebují.
