Když jsme se v Santiagu de Chile dívali na tu hradbu hor, která nás čekala při přejezdu do Argentiny, na jejich zasněžené vrcholky, nápad přišel sám, bez velkého tlačení. Zajedeme tam do nějakého lyžařského střediska a okusíme latinskoamerické sjezdovky!
Můj chilský kamarád, když jsem mu o nápadu řekl, se na mne podíval s podivným výrazem na tváři a řekl: „lyžování je zábava chilských pracháčů, pro normálního chilského právníka, který bydlí v centru Santiaga, je to sport naprosto nedosažitelný. To mne trochu zaskočilo. Opravdu, strávili jsme u Internetu celý večer, kdy jsme procházeli webové stránky jednotlivých lyžařských středisek, a ceny skutečně odpovídaly spíše Rakousku v největší sezóně, než Latinské Americe. Navíc, v kombinaci s mizernou infrastrukturou (rozumějte, jinak než drahým taxíkem to nešlo), jsme podmínky vyhodnotili jako nepřijatelné.
Alespoň v Chile. Druhá strana hor patří Argentině, která je ke kapse cestovatelů mnohem přívětivější. Los Penitentes sice nepatří k největším střediskům v Argentině, to je jižněji, v Las Leňas, ale zas se zdálo o moc levnější a navíc přímo na cesté do Mendozy.
Puente del Inca
Ze Santiaga jedeme minibusem směrem na Mendozu. Cenu jsme s agenturou pilovali celou hodinu, nějak jsme si nebyli jisti, že je to cena správná. Za chvíli vjíždíme do hor, klikaté cesty po svazích And vedou vzhůru. Předjíždíme kamiony, míjíme kamiony, které se to bojí dolů pustit rychleji, než dvacítkou. Sledujeme železniční trať Ferrocarril Trasandino, která na 68 kilometrech překonává 2362 výškových metrů. Trať v současnosti nefunguje, i když se mluví o jejím znovuzprovoznění. Více o této technické zajímavosti najdete na wikipedii. Projíždíme tunelem a zastavujeme v takovém hangáru, kde musíme dostat povinná razítka do pasu. Čekáme asi hodinu, než se to všechno vyřídí, abychom po pěti minutách vystupovali z minibusu v Puente del Inca.
Puente del Inca je taková osadička v horách, v nadmořské výšce 2017 m n. m., kde je pár hostelů, pár restaurací, stará železniční zastávka, vojenská posádka (která cestovatelům poskytuje levné ubytování i horského průvodce), trh se suvenýry a staré lázně. To vše je v nádherné opuštěné andské krajině. Ubytováváme se v bytě jednoho vojenského horského vůdce, chodíme po okolí, jdeme se podívat na Aconcaguu, čemuž slouží naučná stezka směrem asi čtyři kilometry zpět k Chile.
Je zajímavé vidět, kolik autobusů plných turistů projíždí po silnici mezi Mendozou a Santiagem. Za celou dobu pobytu jsme neviděli žádného jiného cizince. To místo přitom opravdu stojí za zastavení a minimálně dva dny přestávky.
Los Penitentes
Ráno vstáváme brzo a pěšky jdeme čtyři kilometry dolů po silnici, kde má být lyžařské středisko. Jdeme tam s nejistotou v očekávání, protože je září, zima končí, svítí sluníčko a sníh je jen na vrcholcích. Opět máme cestovatelské štěstí, když zjišťujeme, že středisko nejen funguje, ale má zrovna nějaké mimořádné a mimosezónní slevy na vleky. Kupujeme permanentku, půjčujeme si prkna a jdeme na svah. Moderní sedačková lanovka nás vyváží až úplně nahoru a my se rovným, tvrdým, dlouhým a prudkým svahem pouštíme dolů. Obtížností je to těžká červená. Z noci je to všechno hodně namrzlé a tvrdé, tak si několik prvních jízd tak úplně nevychutnáváme, ale jakmile to malinko nataje, je to super. Jsme tam skoro sami a každou cestu po sjezdovce, která je sevřena v údolí mezi dvěma kopci si vychutnáváme až do konce.
Svah není tak dobře upravený, jak jsme v Evropě zvyklí, ale možná je to jen proto, že s končící sezónou už schovali rolby. To nám samo nevadí, protože je tento den parádním zpestřením našeho léta a když slunce zajde za okolní kopce a sjezdovka opět začne namrzat, vracíme výbavu a domů se vydáváme opravdu spokojení.
