Každoroční závody raftů (pro nás nepříliš zajímavé) doprovázené mohutným pouštěním tekutiny z Pastvinské přehrady v Orlických Horách do koryta Divoké Orlice (pro nás zajímavé velice velmi) se blížilo. Termín akce, všem vodákům dobře známé jako „Litický oblouk“, byl znám dlouho dopředu.
I my jsem se těšili. Technická příprava (jako kdo s kým, jak a na čem) byla právě za námi a my už v duchu nacvičovali, jak se vlnám dostat na kobylku, přitom neplavat a ještě se pohoupat. Zkrátka jsem se těšili. Asi jako vy všichni…
Pár dní před akcí jsme však raději panu hráznému zavolali. „Pouštět nebudeme“ ozvalo se z telefonu. Nejdříve jsme to brali jako vypečený žertík vypečeného zaměstnance Povodí Labe a smáli se až jsem se za břicha popadali, ale on nežertoval. Úsměv nám ztuhl na tvářích, smích uvízl v hrdle a z očí náhle deroucí se slzy provokovaly, když začaly tvořit nádherné peřeje přes ztuhlým úsměvem vytvořené vrásky na našich protáhlých a naštvaných ksichtech.
„Ale co, pojedeme“ řekli jsme si. Když nešel Litičák, zvolili jsme úsek o něco níž (už bez vlnek a vln). A když jsme vybalovali lodě a strojili se do těch pestrých oblečků, cítili jsme s vodáky, kteří za námi přišli a zdálky zvesela volali: „Nejede se to dneska náhodou o trochu výš? Anebo se snad bojíte?“ Chtělo se jim dodat a mysleli, jak jsou vtipní.
Evidentně neprověřovali.
