Konečně zase v Rumunsku! Jenže jsme se s kamarádem špatně domluvili. V domnění, že podniknem Retezat od Cabany Gura Zlata, vystupujeme z vlaku už v Subcetate. V plánu je však začít od Cabany Pietrele, takže jsme měli jet ještě chvilku a vystoupit až v Ohaba de sub Piatră. Než se na nádraží dohodneme, co tedy vlastně chceme, obskakuje nás chlapík se stařičkou Dacií. Zbavit se jej, je stejně nemožné, jako se zbavit čokla, co jsme mu dali kousek salámu.
Za 200 lei nás všecky nadvakrát odveze pod Pietrela do vísky Nucşoara. Nejsme blbý a víc než stovku mu nehodláme dát. Abychom se zbavili toho čokla, dohodneme nakonec 150 a první parta odjíždí. Scházíme se na návsi, náš milovaný taxikář odjíždí a nechává nás napospas dešti. Až sem vedla asfaltka. K samotě Cârnic vede polní cesta. Bojujeme s deštěm 2 a půl hodiny, abychom si na dveřích Cabany Cârnic přečetli, že třikrát denně jezdí terénní autobus až sem z Ohaba de sub Piatră jen za 10 lei. Taxikář byl zloděj, nojo, jenže my se chtěli zbavit toho čokla 
V cabaně mají dobrý čajíček, nabízí k němu sejreček, míchaný vajíčka, mamaligu. Všecko asi za 2 lei, mňam, mňam. Jenže lei k lei a tak za tu trochu žvance nechávám 10 lei. Za stejnou cenu bychom se tady mohli i ubytovat, ale místní moc podnikatelé nejsou, ubytování nám nevnucují a nechají nás jít ven do deště. Na cestu nám však dávají dobrou radu. Prý tam nahoře v horách sněží. Nojo, léto,a ono tady bude sněžit. Ta troška snížku nám neuškodí, ale ten slejvák už docela, slušně řečeno, štve.
Tento článek vychází v rámci soutěže s internetovým obchodem http://www.scoutdoor.cz/. Všechny články spojené se soutěží naleznete kliknutím na seriál Soutěž se Scoutdoorem.
Po jeden a půl hodince chůze, kdy jsme už ani nevnímali déšť se mačkáme na recepci Cabany Pietrele. Mají tu pro nás osmilůžkový pokoj, kde jsme v suchu a zimě. Prý nemají dřevo, topí se tu až od poloviny září. A teď je teprve konec srpna. Ale jsou na nás hodní a boty si můžeme vysušit pod pecí v kuchyni. Dokonce večer přibližně na hodinu šel elektrický proud. Jaký to luxus. Další den je počasí zas divné. Přespíme tedy opět na Pietrele a přes den si uděláme výlet k hlavnímu hřebeni. Kousek nad chatou leží v lese trošinka sněhu, takový jemný poprašek. Místní měli pravdu. Asi tu fakt chumelilo. Stoupáme pořád vzhůru, většinu času v mlze. V jednu chvíli koukáme před sebe, mezi stromy vidíme hřeben přikrytý sněhem. Ale moc ho není, šlápneš na něj, a on pod botou taje. Cestičku však křižuje nesčetné množství potůčků, začínám se obávat o sucho v našich botičkách.
Stojíme před metr dva širokým potokem. Cesta vede na druhý břeh, kamsi do mlhy. Navrhuji ústup zpět na cabanu, přeci jenom v ní je sucho a tady se mi dál máčet boty nechce. Ale ne, pokračujeme dál. Suchou nohou jsme překonali potok. Cesta už nevede lesem a je na ní stále více sněhu. Několikrát jsem zapadl až po kolena do závěje. Dyť je léto, tak proč je tady tolik sněhu?! Boříme se čím dál tím víc a po chvíli raději volíme ústup nazpět. K jezeru Stânişoara (1990 m) se fakt přes sníh nedostaneme. No napadlo by nás to tam dole v dešti, že tady nahoře fakt může sněžit? Na Cabaně Pietrele (1480 m) po sněhu ani památky, ale naše boty jsou mokré, a totálně! Fajn, já to říkal, otočíme to už před potokem, ale ne, my museli jít dál.
Další noci jsme strávili na Cabaně Pietrele a Cabaně Genţiana a přes den zkoumali okolí. Když bylo konečně hezky, žádný déšť, žádná mlha, ale modrá obloha a slunko, naší výpravě se podařilo vyšplhat až na hlavní hřeben, do sedla Curmatura Bucurei a přes vrchol Retezat se po bočním hřebení vrátit na chatu. Výprava viděla krásy Retezatu a všude zbytky sněhu. A já, já o to všecko přišel. První a poslední den krásného počasí jsem proležel v posteli a proseděl nad záchodem. K čemu mám tu dezinfekci v batohu, když ji nepoužívám?! Odteď nedezinfikovanou vodu nepiji. (To jsem ty potíže nemohl mít předešlý den jako všichni ostatní?)
Už nějak moc dlouho jsme se motali v tom prapodivném počasí stále na stejném místě – na severní straně Retezatu, takže nakonec jsme se rozhodli přejít přes sedlo v hlavním hřebeni, sestoupit kolem jezera Bucura do údolí, dotrmácet se na opačný konec Retezatu a usídlit se na Cabaně Buta.
K jezeru Bucura před námi vyhnala jedna česká cestovka plnej autobus turistů (plnej autobus = cca 40 lidí), takže tu nebylo skoro žádný volný místo na táboření. Původně jsme tu také chtěli tábořit a podnikat hvězdicové výlety do okolí. Jenže cestou jsme potkali skupinku Čechů, která od Bucury utíkala přes Pietrela z hor. Ti nám vyprávěli, jak v noci lehli do stanů a ráno se z nich ven prohrabávali přes dvacet čísel sněhu.
Hromada Čechů u jezera, silnej vítr odnášející stany kamsi do údolí a jěště možnost dalšího sněžení, ne, ne, my u Bucury letos tábořit nebudem. I když teď zrovna tady sníh už není. Ale počasí je divné, ošklivé a sníh se zas může vrátit. Na Cabaně Buta nám bude určitě líp!
Líp nám bylo, to jo, ale hlavně jsme měli fantastické výhledy na hlavní hřeben Retezatu a k jezeru Bucura – nad ním modrá obloha a zářící sluníčko. No, a nám vlastně také nic nechybělo. Na Cabaně Buta prodávají dobré pivo a Malý Retezat, ve kterém se Buta nachází, je úžasný. Všude samý vápenec, no přesně jako v Dolomitech. K tomu nádherné počasí, co víc, si přát. Asi určitě den navíc, abychom stihli i soutěsku Scorota a aby nám takřka před čumákem ze salaše neodvezli sýr k prodeji do města. Holt se sem musíme vrátit. A snad se s námi nevrátí i sníh, to bych se fakt už vážně zlobil.
