Milý příteli, zavedu Tě na začátku asi 20 let zpět. Za našich toulek podhůřím Železných hor, při chůzi po polní cestě, vedoucí k městečku, upoutaly nás hromádky nově navezené suti. Hromádky zeminy, zbytky prken, různý odpad a zlomky kostí. Jakýsi šprýmař zarazil do jedné z hromádek násadu koštěte a nahoru posadil lidskou lebku, která se tam povalovala. Lebku navíc ozdobil starými brýlemi. Na zemi ležel další zbytek lebky.
Zanedlouho jsme zjistili původ i příčinu, na okraji městečka se nacházel hřbitov, na kterém probíhaly jakési úpravy a vykopané hroby i se zbytky nebožtíků byly vyváženy do polí.
Nyní lebka již po léta odpočívá u mne v pokoji, v přátelské společnosti. Vedle ní odlitek hlavy sv. Josefa, za ní na stěně lidová kresba na skle, sv. Maria s děťátkem. V dalším rámečku báseň „Když… od R. Kiplinga. Vedle sv. Josefa starožitné hodiny tiše ukrajují čas. Nejen lebka, i ostatní artefakty se ke mně dostaly podivnými cestami.
Obrázek na skle jsem zachránil z hromady dalších zničených v budově fary ve Velké Úpě v Krkonoších, po odsunu Němců po válce. Odlitek hlavy sv. Josefa mně darovali restaurátoři v pardubickém zámku, když opravovali sochu sv. Josefa, stojící na náměstíčku na Bílém předměstí. Kiplingova básnická sbírka Písně mužů byla jedním z mých literárních objevů začátkem války, snad v roce 1940. Samotná báseň „Když& byla vytištěna pro mne tiskařem, panem Vokolkem, bez udání překladatele. Otokar Fischer byl Žid. Nemohu nepřipomenout za lebkou upevněný kousek podivně tvarovaného dřeva, které jsem zdvihl ze země na pláži moře, na jihu Aljašky.
Jak vidíš, můj trpělivý příteli, ochotný mi naslouchat, všechno má svoji minulost, o každém předmětu bych mohl něco vyprávět, ale chci i naslouchat, co mi ty věci samy povědí. O lebce se mohu ale i domýšlet.
Vydal jsem se dnes opět na toulku podél řeky, ničím nerušen jsem přemítal a vzpomněl si i na lebku.
Voda dole v řece zvolna plynula bez jediné lodičky spadlého listí. Všechny již odepluly nebo ztroskotaly a leží na dně, neviditelné, bez naděje na návrat na povrch hladiny. V temně lesklé hladině, v jejím povrchu, jak v černém zrcadle se opět objevily odlesky vysokých olší. Větve holé, bez jediného lístečku, byly v odlescích vykresleny opět ještě ostřeji, než proti temné obloze. Nemůže již nastat žádná změna, příroda zvolna usíná a odlesky mají svůj letošní epilog.
Za toulky podél řeky se mi tedy mihla i myšlenka na lebku. Bylo možné přemítat zda to byl muž či žena, mladý, či na sklonku života, byl chudý nebo žil přijatelně? Jak asi naplňoval svůj život, úspěšně, nebo jej život zklamal? Byl sám, opuštěn, nebo zde kdesi žijí potomci z rodu ke kterému patřil? Nekonečně otázek a dohadů, na něž nelze dostat odpověď. Lebka je současně i připomínkou, že je tečkou za tím, co předcházelo a co by mělo být smysluplně prožito.
Každý den mám před očima toto společenství věcí, lebku i ostatní. Všechny v sobě ukrývají symboliku a poselství své doby a vzpomínek. Malba na skle i socha sv. Josefa vznikly jako poslové hlubších myšlenek. Lidová malba na skle nebylo víc, než si mohla dovolit více či méně chudá rodina z horské chalupy. Slova St. Maria Hilf, zní jako výkřik v nouzi. Sv. Maria Pomoz – nikoli Děkujeme Ti!
Naproti tomu socha sv. Josefa vznikla a byla postavena jako důkaz určité majestátnosti měšťanské společnosti, ale i jako důkaz její pokory.
Nejvíce neklidu vyzařuje nakonec z toho, co je v pozadí, z lidové malby na skle. St. Maria-Hilf! Je to stále se opakující volání po zázraku v době, kdy se zázraky nekonají. Snad samo volání po zázraku, po nadpřirozené pomoci, je pomáhající, činí úděl snesitelnějším.
Jen lebka je jaksi nadčasová a je současně spojnicí a průsečíkem symbolů ostatních. V lidské lebce se zrodily myšlenky, ty byly vtěleny do věcí, aby tyto znova vyvolávaly nové úvahy.
Nejen toto, lebka je i připomínkou koloběhu lidského žití, může být i výzvou shakespearovského „být či nebýt“, může vyvolávat úvahy smrtelné i nesmrtelné. Z jejich prázdných očních důlků, již nic nevyzařuje, nelze z nich vyčíst žádnou myšlenku, jsou mrtvé, prázdné a lze jen meditovat. Uvědomovat si, že nelze promrhávat čas, ani tehdy, máme-li většinu životní pouti za sebou, na jejimž konci nebude nic, ani lebka, nad kterou by se mohl někdo zamyslet. Každodenní pohled do prázdných důlků nevyvolává žádný smutek, není výhružným mementem, spíše symbolem jedné etapy v nekonečném běhu času. Snad i připomínkou.
Milý příteli, na jaře se opět k řece vrátím, přivítat a pozdravit odlesky vysokého, jarního nebe, s bílými mráčky a zelenajícími se olšemi. Pak se Ti, můj milý, trpělivě, snad opět s něčím svěřím.
Dne 6. prosince 1997