Za nenápadnými dveřmi do starého činžáku zastíněnými zahrádkou sousední restaurace bych hostel nečekal. Adresa z webového portálu ale mluví jasně, hostel se nachází v této ulici nedaleko centra Kyjeva v domě číslo 25. S kamarádem Mikem tedy vcházíme do nenápadného domu a stoupáme po starých schodech až do předposledního patra, kde konečně u dveří k jednomu z bytů nacházíme cedulku označující hostel.
Hostel pro uprchlíky
Hostel to není obyčejný, alespoň v době naší návštěvy, na začátku srpna 2014, pár měsíců po majdanské revoluci a v době války na východě země. Cestovatel z Los Angeles si stěžuje, že si tu během několikadenního pobytu nenašel ani jednoho parťáka na večerní pitky, protože tu bydlí samí novináři, pracovníci neziskovek atp. Sami během pár večerů zde strávených zjišťujeme, že turistické noclehárny nemusí být útulkem vyloženě jen pro cizince, kteří zde tráví dovolenou.
Zatímco si večer ve společné místnosti na svém notebooku vyřizuje mladý Francouz víza do Ruské federace, pár metrů od něj vaří večeři slečna z Ghany. Ona a několik jejích přátel, také původem z Ghany, sem přijelo z Doněcku, kde studují různé anglické programy na tamější univerzitě. Dobu války ale raději tráví mimo dosah konfliktu a otevřeně říkají, že pokud do začátku akademického roku zůstane situace v Doněcku stejná, vracet se tam nebudou, ale náhradní plán zatím nemají. Také dva muži ve středních letech sem přišli z Doněcku. Do Kyjeva přišli v pozici uprchlíků, kteří zde chtějí najít práci. Až na večerní rozhovory o komplikované politické situaci zde však vážnější problémy na první pohled cítit nejsou, stejně jako na většině ostatních míst v městě.
Janukovyč závodníkem
Kyjev na mě působí dojmem klidného moderního evropského velkoměsta. Jeho centrum nabízí řadu nádherných památek i překrásných ulic. Přímo v centru nebo i ve čtvrti Podil lze bloudit dlouhé hodiny a nacházet stále nová krásná místa. Kromě významných pravoslavných památek, jako je klášter Pečerská lavra či kostely sv. Sofie, sv. Ondřeje, sv. Michaila nebo sv. Vladimíra při svých toulkách potkávám i dva moderní řeckokatolické kostely, jeden menší blízko centra a druhý obrovský, postavený na kraji jednoho sídliště, který slouží jako katedrála.
Nejvíce se mi však líbí v pásu parků lemujícím centrum města na svahu nad širokým korytem Dněpru. Parky jsou skvěle udržované a čisté. Mezi zelení stojí několik monumentálních pomníků, včetně sochy Rodina-Mať, postavené ve slohu socialistického realismu, i památníku obětem hladomorů v prvních desetiletích sovětské éry.
Přestože město má zhruba dvojnásobný počet obyvatel co Praha, lidé jsou zde příjemní a ochotní pomoci. Na několika místech nezávisle na sobě mě oslovuje náhodný kolemjdoucí a ptá se, jestli nepotřebuji poradit cestu – s mapou v ruce a první pohled vypadám jako někdo, kdo není zdejší. Na různých místech ve městě si všímám ukrajinských vlajek, které občas visí nejen na oficiálních budovách, ale i jen tak u někoho doma na balkoně. Modré a žluté pruhy jsou namalovány i kolem některých stromů, nebo tvoří nátěr zábradlí či zdi. Motiv ukrajinské vlajky nosí i někteří lidé na svém oblečení, dokonce sem tam potkávám ženu, která má modrožlutě nalakované nehty. Na vládních budovách běžně vedle vlajky ukrajinské vlají i vlajky Evropské unie.
Místo, kde se nečekaně střetávám se současnou ukrajinskou realitou, je Národní galerie. Kromě sbírky ukrajinského umění devatenáctého a dvacátého století zde totiž vystavují i obrazy nalezené v Janukovyčově vile krátce po jeho útěku do Ruska. Narychlo vytvořenou expozici tvoří především portréty bývalého prezidenta, kde je většinou stylizován do podoby seriózního státníka, je tu však i obraz Janukovyče coby automobilového závodníka.
Co tu zbylo z revoluce
Při jedné ze svých procházek po centru Kyjeva se k ohnisku politického dění dostávám ještě blíže. Nedaleko hlavního náměstní Nezávislosti potkávám vojenský stan, před kterým jsou vylepené různé politicky angažované plakáty. Jdu blíže, abych si to lépe prohlédl a vyfotil. Zpozorují mě lidé v improvizovaně opevněném stanu a jdou se mě zeptat, kdo jsem a co tam hledám. Jedná se o příslušníky opoziční „armády,“ která svou přítomností v centru města demonstruje proti stávající politické situaci. Dáváme se do řeči, ale přes jazykovou bariéru mnoho informací nepřeneseme. Naštěstí přichází další člen „armády“, sedmnáctiletý Ivan z Luhanské oblasti, který tu s demonstranty žije již měsíc.
Chatrnou angličtinou mě zdraví a nabízí, že mě dovede na Majdan, jak se hlavnímu náměstí zkráceně říká. K tomu, aby mě tam mohl vzít, ale nejprve potřebuje povolení od svého „generála“, který, když se ujistí, že nejsem prorusky orientovaný, po chvíli svoluje. Ivan říká, že se zajímá o dějiny a velice si váží Masaryka. Bohužel spolu nemůže strávit více příliš mnoho času, protože generál po něm chce nějakou práci, takže se u sochy archanděla Michaela loučíme a já se jdu projít po náměstí sám.
Přestože revoluce začala loni v listopadu, hlavní protesty se konaly v prosinci a únoru, a navzdory tomu, že Janukovyč je již několik měsíců mimo zemi a Ukrajina má nového prezidenta, náměstí i několik přilehlých ulic i na začátku srpna stále okupují stovky demonstrantů a samozvaných vojáků ve vojenských stanech. Někteří zde žijí už od začátku revoluce, jiní sem přišli až po skončení hlavních událostí. Jsou za uskutečněné změny rádi, ale tvrdí, že revoluce ještě není hotová a je ještě třeba učinit další změny, jakými je například přijetí lustračních zákonů, první krok ke skutečné demokracii bez nadvlády několika oligarchů. Mezi Ukrajinci současní demonstranti budí značné kontroverze kvůli svým radikálním názorům a projevům odporu.
Většina lidí si myslí, že ti skuteční hrdinové a lídři revoluce z náměstí již dávno odešli a zbyli jen podivíni nelegálně zabírající veřejný prostor. Demonstranti zde žijí ve skupinách podle oblastí, ze kterých přišli, každá oblast má svoji armádu s vlastním režimem, generálem, rotmistrem atd. Mnozí po náměstí chodí v maskáčích a přes den posedávají na plastových židlích před stany. Ve stanech spí, vaří a mají zde veškeré zázemí. Kromě stanů zde jsou i barikády z pneumatik, množství improvizovaných pomníčků padlým během revoluce, ale i řada obchůdků se suvenýry, kde vedle ukrajinských vlaječek nabízejí třeba i toaleťáky s Putinem nebo Janukovyčem. Uprostřed náměstí u kraje Kresčatiku, významného bulváru, který náměstí protíná, stojí velké podium, o kus dál kostel ve stanu, ve kterém prý Panna Maria na zázračné ikoně během revoluce hýbala prsty, nebo basketbalové hřiště. Vánoční strom, stejně jako barikády, zdi i mnohé stany, je ověšen plakáty, všude kolem je spousty nápisů, fotek obětí i karikatur Putina a Janukovyče.
Na mnoha místech vlají nejen vlajky Ukrajiny, ale na několika místech i dalších, spřátelených zemí a sem tam se objeví i červenočerná vlajka partizánské skupiny ukrajinského hrdiny Štěpána Bandery. Na zemi chybí dlažba, kostky použili demonstranti na stavbu barikád. V kontrastu s tím stojí na kraji náměstí okolní budovy dražších hotelů, restaurací i jeden McDonalds. Přímo pod náměstím se nachází rozlehlé obchodní a stanice metra. Mezi tím vším procházejí běžní občané, pro které se z revoluční výzdoby Majdanu stala rutina a podivných staveb si už ani nevšímají.
Press-center MAJDAN
Vedle vchodu do hlavní pošty stojí improvizovaný stánek, u kterého mě oslovuje mladá paní stojící za stolem tvořeným dvěma sudy, přes něž je položená dřevěná deska. Paní se anglicky představuje jako Alexandra a vysvětluje mi, že zde pracují pouze dobrovolníci, kteří zde rozdávají seriózní tisk v angličtině a ukrajinštině. Stánku se proto říkají „Press-center MAJDAN.“ Noviny a časopisy sem dodávají zdarma přímo jejich vydavatelé. Stánek tak vytváří sympatický intelektuální protipól kontroverznímu stanovému městečku. Alexandra si stěžuje, že půl roku po velkém masakru v horní části náměstí se většina lidí přestává o politiku zajímat a málokdo se chce politicky angažovat. Svou činností se Alexandra s dalšími aktivisty snaží podpořit rozvoj občanské společnosti a podněcovat diskuzi. Ke stánku patří také piano, na kterém si může zahrát kdokoli z kolemjdoucích.
Přijímám nabídku Alexandry, abych se na chvíli do aktivit stánku zapojil. Připojuji se k dobrovolnici z Hong Kongu a společně dáváme razítka na pohledy, obálky a noviny určené k rozdávání. Také se bavíme s lidmi, kteří přicházejí s rozličnými reakcemi, někteří činnosti stánku fandí, jiní jakoukoli podobnou aktivitu a všechny protesty na Majdanu považují za zbytečné. V šest hodin večer přichází „majdanský“ básník, účastník revoluce, který zde během kritických měsíců sepsal sbírku poezie. Skupinka asi patnácti lidí sleduje jeho autorské čtení doprovázené hraním na klavír.
Po skončení každodenní kulturní akce ke stánku přichází jeden z demonstrantů ze stanu Lvovské oblasti, který se s lidmi ze stánku zná a nabízí mě a Číňance prohlídku po Majdanu. Rádi možnost využíváme a v doprovodu muže v předdůchodovém věku se jdeme nejprve podívat do jejich stanu, kde dostáváme čaj a kávu a seznamujeme se s dalšími „vojáky“. Potom vidíme kuchyň, ložnici i nějaké vybavení, jako jsou helmy nebo pomalovaný kyj symbolizující připravenost k boji. Opravdové zbraně nám neukáží, ale z rozhovoru je patrné, že zde pravděpodobně nějaké budou. Následně vyrážíme na další místa Majdanu.
Náš průvodce ukazuje, místo, kde bylo v únoru zabito okolo stovky lidí i hotel Ukrajina, ze kterého vraždící snajpr střílel. Dále jdeme kolem domu, který krátkodobě sloužil coby nemocnice, nebo vyhořelé budovy na rohu zakryté obřím plakátem s nápisy „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ Muž, který na náměstí žije již od listopadu, mluví rusky a já se snažím pochytit, co jde, a překládat to Číňance do angličtiny. Podle jeho vyprávění se na Majdanu sešli „všichni“, tzn. lidé ze všech koutů Ukrajiny, různého stáří, s různými profesemi a vzděláním, muži i ženy. Zapojit se mohl kdokoli, každý sem přinesl, co měl k dispozici a pomohl podle svých možností. Dlažební kostky na barikády prý nosili nejen statní muži, ale i holky s dlouhými nehty. Byli tu prý všichni důležití a odehrávaly se zde ty nejpodstatnější události revoluce. Na závěr netradiční prohlídky mě pán ze Lvova vybízí k tomu, abych se ještě někdy stavil na návštěvu do jejich stanu.
U stánku s poraněným nosem
Na Majdan se v průběhu několika následujících dní strávených v Kyjevu vracím ještě několikrát. Opět potkávám Ivana, který si tentokrát s generálem domluví delší pauzu, seznamuje mě se svojí dívkou a také se slečnou, o které mluví jako o „hero of the Majdan“. V únoru totiž byla při velkém masakru zraněna, načež byla převezena do nemocnice v Estonsku. Ivan mi pak ukazuje některá místa v okolí, třeba „Janukovyčovu vilu“ – kontejner s vysprejovaným nápisem Janukovyč. Ivan se sice považuje za vojáka ve službě, přesto neodmítá pozvání na pivo, které si dáme v zahrádce jedné restaurace přímo na Kresčatiku.
Také se zastavuji pozdravit známé z Lvovského stanu a Press-centra Majdan. Poslední večer před odjezdem z města zde potkávám Alexandru z náplastí nad nosem. Během odpoledne prý došlo k potyčce a nějaký muž, který s aktivitami na Majdanu nesouhlasí, ji drobně poranil. Byl to prý náročný den, ale moc ráda mě vidí. Já ji seznamuji s kamarádem Mikem, který se po městě toulal většinou odděleně, a ona nám zase představuje šestiletou holčičku, se kterou pak společně rozdáváme noviny a časopisy. Alexandra mi na rozloučenou věnuje kolekci Majdanských známek a při tom vypráví, že demonstranti obývající náměstí říkali, že nad Majdanem v noci kroužili čápi, které sem podle pověr poslali duchové obětí revoluce chránící obyvatele stanového městečka. Před odchodem na noční vlak se ještě s Mikem, Alexandrou, druhým aktivistou a šestiletou holčičkou fotografujeme u piana a našim přátelům přejeme mnoho štěstí v těžké době zmítané válkou a složitou politickou situací.
Epilog
Po návratu do Prahy jsem se z několika zahraničních zpravodajských webu dozvěděl, že ve dnech bezprostředně po našem odjezdu z města došlo k „vyčistění Majdanu,“ tedy že kyjevský magistrát v čele s Vitalijem Kličkem, významnou osobností někdejší protijanukovyčovské opozice, nařídil odstranění stanového městečka i včetně ostatních improvizovaných staveb z doby revoluce. Alexandra mi po několika dnech napsala e-mail, kam mi nakopírovala několik odkazů na youtube videa, ze kterých je patrné, že „úklid“ proběhl za dosti dramatických okolností, kterému nechyběly potyčky ani veliký požár. A to vše prý jen kvůli plánované vojenské přehlídce. Se smutkem tímto prostřednictvím sdělila, že ani stánek Press-center Majdan již neexistuje a zatím nebyl ničím nahrazen, protože dobrovolníkům chybí potřebné prostředky. Navzdory tomu ale stále hledají nové možnosti, jak ve své činnosti pokračovat.
