Kristiansand a Søgne, chlouba jižního cípu Norska

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.

Přístavní město Kristiansand

Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.

Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.

Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.

Focení vodopádů v Søgne

Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.

Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.

Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.

Bárka za 20 EURO

Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.

Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.

Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.

„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.

Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.

Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.

Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.

Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.

Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.

V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.

Přístavní město Kristiansand

Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.

Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.

Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.

Focení vodopádů v Søgne

Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.

Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.

Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.

Bárka za 20 EURO

Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.

Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.

Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.

„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.

Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.

Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.

Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.

Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.

Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.

V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.