Vydali jsme se na týdenní dovolenou do Rakouska. Začátky našeho pobytu provázelo trvale plačící nebe, které pokašlávalo silným větrem a nepřízeň počasí byla takřka jednoznačná (a tentokrát také jednoznačně předpovězená) po několik dlouhých dní. Vytrvale pršelo celé noci a déšť zvolna ustával kolem poledne. To jsme se plni nadšení vydali na velmi lehké odpolední výlety do třech nedaleko sebe ležících lokalit. Zhruba v okruhu dvou kilometrů kolem Pinzgau´s Saalachtal v provincii Salzburg, se nachází tři mimořádně nádherné přírodní skvosty – Saalachtal.
První půlden jsme strávili procházkou půvabným údolím kolem horské říčky a podél vodopádu do divoké soutěsky plné kaskád, tiše prošli orchidejovou stezkou a romantickou krajinou severního Rakouska v oblasti zvané Vorderkaserklam.
Vorderkaserklamm
Vorderkaserklamm (uznaný jako chráněná přírodní oblast v roce 1977) mezi St. Martin a Weissbachem byl poprvé zpřístupněn návštěvníkům v roce 1882. Před 12–14 tisíci lety, kdy roztával ledovec z poslední doby ledové, začal si razit cestu tvrdou skálou (v průměru 6 mm každý rok).
Dnes je soutěska (roklina) již 400 metrů dlouhá, 80 metrů hluboká, více než 6 metrů široká na vrcholu a 80 cm úzká na svém dně. V soutěsce bylo vytvořeno celkově 51 lávek pro pěší a 35 chodníků s 373 schody. Stoupá se střídavě vzhůru po dřevěných lávkách a schodech a ze samého vrchu kopce, kde jsou šipky uvádějící orchidejovou stezku se zase zvolna klesá po úzkých vyšlapaných cestách směrem z druhé strany kopce dolů k parkovišti. Počítání schodů je doménou Karolínky, já bych to nezvládala, protože cestu sleduji mnohem více než svýma očima jedním tajemným okem fotoaparátu. Slunce vesměs nezasvítilo, atmosféra byla ponurá, mollová, zastřená mlhou a párou stoupající z vody. V peripetiích vodního toku, který šuměl a byl bílý jako šlehačka se povalovaly zbytky ulomených větví i celých kmenů. Fotilo se špatně.
Před vstupem do soutěsky (2,5 km jízdy ze státní silnice Bundesstrasse 311), se mohou návštěvníci projít přírodní rekreační oblastí s rybníkem ke koupání a místem k pikniku. Narazíte ovšem ještě na docela malé jezírko, na kterém jsou dva vory a bidla. Holky si vesele naskákaly na vor a projížďku po celém jezeře za mohutného odpichování od mělkého dna zvládly za pár minut. Fušku jim ale dalo vor z vody zase vytáhnout a upevnit, manžel jim musel vydatně pomáhat. Zážitek se jim ale nesmírně líbil a už vymýšlely na kterých všech mělkých rybnících co znají by mohly nechat zbudovat vory, pronajímat je dvacku za povození a vydělávat si peníze přes léto. Možná nějaký podnikatel důchodce by si z toho živnost opravdu udělat mohl. Tady byly vory k dispozici zdarma. U vstupu do soutěsky je také bezplatné parkoviště.
Soutěska a občerstvení je otevřeno od května do října. Je tam také malý areál pro děti, s houpačkami a prolézačkami. Většinu dětí je ale vidět, po absolvování trasy s rodiči, bosky v řece jak poskakují z kamene na kámen. Ve vodě nožky dlouho nevydrží, je opravdu ledová, ale báječná.
Stejný den jsme ještě stihli nedaleko ležící a známé jeskyně. Byla to velmi vhodná volba, protože nebe začínalo mít barvu čím dál temnější a první kapky deště po několika hodinách sucha opět skrápěly listy stromů i trávu. Než jsme našli vchod spustil se akorát hustý déšť. Nebylo tedy kam spěchat a v jeskyních jsme se mohli zdržet libovolně dlouho. Šlo to, protože pobyt nebyl nijak omezován průvodcem. Prostě jste vešli a svobodně chodili kudy chtěli.
Lamprechtshohle
Lamprechtshohle se svojí celkovou délkou přibližně 51 km, je jedním z nejrozsáhlejších jeskynních systémů v Evropě. V roce 1993 objevili jeskyňáři z Polska další vstup ve výšce 2 178 metrů. V současnosti je Lamprechtshohle jednou z nejrozsáhlejších průchozích jeskyní na světě.
V části jeskyně zpřístupněné návštěvníkům, se můžete projít po lehce přístupných chodnících asi 700 m do nitra hory a dostat se na prostornou plošinu, která díky tomu, že je 70 metrů nad ostatními částmi jeskyně, může nabízet návštěvníkům působivý pohled na nejlépe nasvícené části jeskyně. Jsou to až neskutečné prostory a monumentální pohled shora dolů. Jinak mimochodem nahoře nic zvláštního neuvidíte, jsou tady dva úplně maličké vodopádky skrz něž vykukují různé roury a světlo velmi slabé. Osvětlený je jen jeden uměle vybudovaný vodopád o „jedno jeskynní patro“ níže (ten je zachycený na fotografii). Jediné, co je vážně omračující je kaskádovitý prostor uprostřed masy kamene.
Dcera Karolína napočítala při sestupu z nejvyššího veřejnosti přístupného prostoru až k východu celkem 360 schodů, které jsme před tím zvolna a v klídku poctivě vystoupali. Cesta zpět je stejná jako cesta vzhůru na rozdíl od Worderkaserklamm, kde uděláte pomyslné kolečko přes celý kopec. Měli jsme tedy nezapomenutelný zážitek dokonce i při nepříznivém počasí. To už venku lilo jako z konve a chráněnou přírodní oblast Siesenbergklamm jsme museli nechat na nějaký den příští, i když jsme si zakoupili vstup na všechna tři místa najednou. Dalo se tak výrazně ušetřit. Naštěstí nebylo nutné projít je v jediný den.
Jeskyně i restaurace jsou otevřeny po celý rok. Takže i Vám doporučuji výlet právě sem, když si nebe usmyslí vás při toulkách zdejší překrásnou a harmonickou přírodou důkladně potrápit. Proč hned věšet hlavu a nadávat na nepřízeň osudu.
