Loni v listopadu jsem zapsal zážitky, které jsme měli s ruským benzinovým vařičem, kterému důvěrně říkáme Krab. S Krabem jsem se opravdu nenudili (viz článek), přesto (či možná právě proto) jsme se s kamarádem Honzou rozhodli koupit si vařič o nějakou generaci modernější.
Po dvoudenním stratiplném putování brněnskými obchody jsme nakonec skončili v jednom nejmenovaném obchodě a koupili nejmenovaný vařič nejmenované firmy. Nebudu čtenáře zatěžovat popisováním útrap celé cesty i samotného aktu nákupu a zaměřím se spíše na zážitky, které bychom bez vařiče nezažili.
Protože se do benzinového vařiče musí lít benzín, vypravil jsem se za asistence kolegy chemika (ahoj, Jirko) k benzinové pumpě pro benzín. V rámci akce „Šetříme životní prostředí“ jsme se rozhodli pro bezolovnatý benzin Natural. Navíc se mi povedlo doma nechat trychtýř a jak je člověku s dokončeným základním vzděláním známo, pistole pro Natural má užší průměr. Načerpal jsem do bomby šest deci benzínu a vydal se tento znamenitý nákup zaplatit. Vlezl jsem dovnitř a podle pokynů jsem oznámil číslo stojanu a paní v pokladně vytřeštila oči. Pravděpodobně jí bylo divné, že mám na zádech velký batoh a u příslušného stojanu nestojí žádné auto. Přesto se dokázala sebrat natolik, že požádala o zaplacení. Poté vytřeštila oči podruhé, protože zjistila, že platíme 15,50 (slovy patnáct korun padesát haléřů). Zaplatili a vypadli ven jsme tak rychle, že nestačila ani zavolat do blázince.
První vaření probíhalo poněkud dobrodružně, Honza přišpendlil návod k vařiči na zeď a já jsem , za svitu baterky, prováděl předstartovní přípravu. Připojil jsme k bombě pumpičku, zkontroloval případné netěsnosti, Honza sestrojil vařič, zkontroloval případné netěsnosti, připojil vařič k bombě, zkontroloval případné netěsnosti a podle návodu jsem začal napouštět startovací nádobku benzínem. Po chvíli točení kohoutem se ozvalo syčení a ucítili jsme benzín. Čekali jsme a čekali, ale benzín do nádržky pořád netekl. To už jsme mimo benzínu čichali i nějaký podraz a vařič jsem rychle vypnul. Po chvíli pátrání jsme zjistili, že se mi povedlo našroubovat pumpičku přes závit a tak jsme se vůbec nemuseli zatěžovat vytáčením kohoutu. Benzín vytékal sám od sebe, bohužel ne do vařiče, ale do krabičky čaje, která byla pod bombou. V tom okamžiku na nás sedlo osvícení a pochopili jsme, pročpak se mají případné netěsnosti kontrolovat.
Přestěhovali jsme se na druhou stranu schodiště (asi dva metry od benzinové skvrny) a zahájili provoz. Ani na druhý pokus se nám nepovedlo vařič nastartovat, protože jsme do startovací nádobky nalili málo benzínu. Jak se říká, do třetice všecho dobrého (a zlého) jsme vařič nastartovali a mohli si vychutnat čaj. Čaj byl sice trochu cítit benzínem, ale ten v teplé vodě rychle vyprchal a tak si ti, kteří o našem dobrodružství nevěděli, na čaji pochutnali. Když do času nezapočítáme startování vařiče, přivedli jsme venku tři litry vodu k varu za čtvrt hodiny (a to byl venku sníh). Když do času započítáme i neúspěšné pokusy, čekání na to, až vařič vychladne a ošetřování popálenin, prodloužila se doba na tři čvrtě hodiny. Na druhou stranu, zjistili jsme, že benzín ze sáčků čaje vyprchá velice rychle.
Dalšího dne jsme se rozhodli prozkoumat, kolik jsme provařili benzínu. Po otevření jsme zjistili, že benzínu je ještě dost a bombu zase zašpuntovali. Protože jsme při otvírání bombu trošku zatřísnili benzínem, nechali jsme ji stát před dveřmi. Po půl hodině už tam nebyla, nejspíš ji někdo z kolemjdoucích ukradl. Domnívám se, že ji považoval za hasicí přístroj a sebral ji v domnění, že se mu bude hodit. Protože uvnitř zůstalo ještě čtvrt litru benzínu, doufám, že mu při hašení výbuch urazí alespoň jednu nenechavou ruku.