Okolí města Duchcov asi jen málokdo pokládá za rajské území. Obrovský povrchový důl, který se zde nachází, stále ještě vyvolává dojem, že v těchto místech prostě nic krásného nalézt nelze. Ti, kteří sem někdy z jakýchkoliv důvodů zabloudili se mnou jistě budou souhlasit, že pravý opak je pravdou. Jen asi 6 km od Duchcova, totiž leží malebná obec Osek. Pokud by zde bylo k vidění pouze malebné náměstí, uličky a překrásně obnovené historické domy, i tak by stálo za to sem zavítat. Ale Osek vám ze svého bohatství nabídne mnohem víc. Objevíte starobylý cisterciácký klášter, jehož historie sahá o rovných 800 let zpět.
Kdo vlastně byli cisterciáci a kým jsou dnes? Jejich základním řeholním pravidlem je heslo sv. Benedikta z Nursie Ora et labora, nebo-li modli se a pracuj. A ve svém každodenním životě se jím řídili a řídí beze zbytku. Cisterciácký řád vznikl z reformního hnutí mezi benediktiny koncem 11. století v Citeaux ve Francii. Zakladatelem prvního kláštera řádu byl sv. Robert z Molesme a k prvním klášterům založeným ze Citeuax patří Clairvaux, jehož opatem se stal sv. Bernard z Clairvaux.
Členové řádu se osvědčili zejména jako osídlovatelé nehostinných a zalesněných území, kde před jejich příchodem povětšinou ještě nikdo natrvalo nežil. Vysušovali mokřiny a bažiny, zakládali polnosti a stavěli klášterní domy. Vždy byli řádem soběstačným, který nežil z plodů práce druhých. Stávali se tak průkopníky, na jejichž činnost později navazovali další osadníci, kteří zakládali rodiny, obce a města. Nelze pominout, že kromě tvrdé manuální práce byli také tichými duchovními rádci a za celé své okolí se vždy usilovně modlili a oblast, ve které působili prosycovali ovzduším úcty k Bohu. A právě takové nehostinné místo nalezli cicsterciáci i v Krušnohoří u Oseka.
20. června roku 1196 byla potvrzena světskými panovníky fundace cicterciáckého kláštera v Maštově u Kadaně a v letech 1197–99 velmož Slavek Veliký, předek Hrabišiců, jinak pánů z Riesenburka a nejvyšší komoří v českém království a purkrabí v Bílině, usídlil řeholníky na svém oseckém panství. Mezi roky 1206 až 1221 započala stavba opatského románského kostela Panny Marie (již v roce 1209 byl vysvěcen hlavní oltář a byla to trojlodní bazilika na půdorysu latinského kříže, která podle řádových pravidel nesměla mít věž, pouze malý sanktusník. Chrám o celkové délce 76 metrů patřil ve své době k největším řádovým stavbám v Čechách a stal se rodovým pohřebištěm (tj. nekropolí) pánů z Riesenburka. )a konventních budov, jejichž sloh byl pochopitelně ovlivněn i nastupující gotikou.
Kromě zemědělské činnosti, se zde cisterciáci zapojili společně s rodem Hrabišiců i do těžby stříbra a cínu. Podle smlouvy mezi opatem Gerviciem a Borešem III. z 22. března 1302, připadla polovina vytěžené rudy klášteru a polovina Hrabišicům z Rýzmburka. Tak začala historie dobývání rudy v této oblasti, která poskytovala místním obyvatelům obživu a pánům bohatství.
Celý klášter je obehnán nepříliš vysokou hradbou, za kterou jsou umístěny konventní budovy a samotný klášterní chrám. Ten v sobě ukrývá překrásnou barokní výzdobu, se kterou se setkáte skutečně jen málokde. Z kostela se můžete postranním portálem ze 13. století dostat do prostor kláštera a jeho chodeb. Ve východním křídle je slavná kapitulní síň, kterou zbudoval opat Slavek z Hrabišic, který se jako vnuk zakladatele kláštera stal jeho prvním opatem. Velikou vzácností a raritou kapitulní síně je čtecí pult, který je z jednoho kusu kamene a otáčecí. Dále je zde také gotická socha Madony z poloviny 14. století.
Po obvodu chodeb je velké množství obrazů zachycujících legendy ze života místních opatů a cisterciáckých svatých. Jeden z opatů jménem Konrád, je zde vyobrazen sedící nad knihou a s hořícími prsty. Legenda praví, že natolik prahnul po četbě a vzdělání, že navzdory nedostatku světla se nad ním Bůh smiloval a zažehnutím jeho prstů mu umožnil pokračovat ve studiu.
Za husitských bouří byl klášter zpustošen a boje přežilo jen několik mnichů (1421, 1429). V dalších letech se klášter potýkal s hospodářským úpadkem, takže byl v roce 1580 zrušen a nakonec se stal na 46 let letním sídlem pražských arcibiskupů. Teprve roku 1626 byl opět vrácen cicterciákům. Velkého rozkvětu se klášter dočkal až po skončení třicetileté války, v průběhu které byl dobyt a zpustošen švédskými žoldnéři.
Tehdy v letech 1691 až 1726, byla za opata Benedikta Littweriga provedena barokní přestavba a výzdoba kláštera, která je pro něj charakteristická do dnešních dnů. Rovněž byly založeny a vybudovány mnohé klášterní zahrady s pro cisterciáky charakteristickým vodním systémem. Již od počátku zde byly zahrady ovocné, zelinářské a bylinkářské, ale za opata Jeronýma Besneckera vznikají od roku 1726 opatská, konventní a noviciátní zahrada, bohatě vybavené pavilony vodními nádržemi, fontánami, partery a sochařskou výzdobou. Veliká ovocná zahrada dodnes zásobuje opatství čerstvým ovocem. V roce 1995 byl klášter se svými zahradami prohlášen za národní kulturní památku České republiky. Jejich stav je však v současnosti značně devastovaný a je důležitou výzvou k jejich obnově a záchraně.
Opat Benedikt Littwerig se do dějin zapsal i dalším významným počinem. Zřídil textilní manufakturu na výrobu punčoch, jejímž vedením byl pověřen Johan Paul Röthing ze Saska. Povolán byl dokonce i přes to, že byl protestantského vyznání. Během tří let bylo na oseckém panství padesát vyučených punčochářů, rychle se stavěly manufaktury a ke konci 18. století zaměstnávaly kolem 760 osob. Jako jeden z mála klášterů unikl Osek dekretu Josefa II. o jejich zrušení. Díky obratnému jednání opata Mauritia Elbela byl Osek zachován a 20. listopadu 1786 Josef II. potvrdil všechna řádová privilegia.
V roce 1811 převzal klášter dřívější jezuitské gymnázium v Chomutově a intenzivně vyvíjel vzdělávací činnost. Založil a podporoval například dívčí školy s povinou docházkou. Opatem Klementem Zahrádkou byl roku 1844 založen klášterní hospitál. Po druhé světové válce museli klášter opustit všichni němečtí mniši a nadále zde byli salesiáni až do roku 1950. Pak přišlo zrušení klášterů a ten v Oseku sloužil jako internační tábor pro řeholní kněze a řeholnice. Návrat cisterciáků přišel až po Sametové revoluci, kdy se 45. oseckým opatem stal Bernhard Thebes. Ačkoliv v současné době zde žije pouze jeden řeholní bratr (opat Bernhard Thebes je na dlouhodobém léčení mimo území ČR), rozhodně toto místo není pusté a prázdné.
