Na počátku léta jsem se rozhodl opustit na nějaký přiměřený čas rodnou hroudu a vydat se vstříc lákavým dálavám. Omezen nikoliv množstvím mozkových buněk, ale počtem dní zbývající dovolené a cinkajícími zlaťáky, padla volba na zemi chrabrých bojarů, Bulharsko. Měsíc jsem chodil jako ve snách a spřádal odvážné plány. Sny pozvolna dostávaly konkrétní podobu, až jednoho dne jsem přesně věděl kdy, kam a proč.
Zbývalo jediné, rozhodnout jak. Jakým způsobem se přepravím do země netrpělivě očekávaných zážitků? Letadlo? Hm, ušetří čas, to ano…ale těch peněz! Vlak? V mém věku, bez studentských slev…stále ještě příliš drahé. Ale počkat, což takhle autobus? Ale jezdí tam vůbec nějaké? No jistě, internet Vám nabídne hned několik možností a vida, jedna z nich je přímo bulharská. To je ono, samozřejmě, poznat Balkán a jeho mentalitu už hned na začátku, proč čekat až do Bulharska.
Před prodejním okénkem společnosti Katev na pražské Florenci, postává několik lístkuchtivých cestovatelů. Když se dostávám k vyslovení svého přání já, z druhé strany se mnou komunikuje postarší muž s evidentně bulharským přízvukem. Vyptávám se na pár podrobnosti a nakonec odcházím se zpátečním lístkem do Sofie, který mne v náprsní kapse hřeje víc, než výhra ve Sportce.
Vysněný termín odjezdu nastal. Je pošmourné ráno a teplota na teploměru pramálo nasvědčuje faktu, že je 4.8.2006. Na stanovišti odjezdu se postupně scházejí první cestující. Začínám se pomalu cítit osamocen ve své národnosti. Samí Bulhaři. A vzrušené očekávání z blízké cesty navíc nedává ani trochu tušit, jak vzrušující zážitky, nám ještě Katev chystá. Bulhaři, Maďaři, Turci a pár Čechů. A samozřejmě posádka v počtu dvou řidičů a jedné delegátky.
Motor startuje, kola se pomalu dávají do pohybu a první metry daleké cesty necháváme za sebou.
První překvapení na sebe nedává dlouho čekat. Autobus zpomaluje a zastavuje na odpočívadle u benzínové pumpy. Klasická zastávka na protažení nohou a návštěvu toalety. Obvykle trvá zhruba 20 minut. V Bulharsku ale asi všechno plyne rychleji, takže se musíme spokojit s pouhými 5 minutami. Vzhledem k frontám na dámských záchodech je pro některé dámy poměrně složité dodržet stanovený termín. Za přísného a vyčítavého pohledu slečny delegátky konečně poslední nastupují do útrob autobusu a vydáváme se na další cestu.
V autobusech se normálně nekouří. Tedy v normálních autobusech. Bulharská společnost Katev k nim ovšem nepatří.
V autobusech je normálně povolené konzumovat vlastní stravu. Tedy v normálních autobusech. I když igelitové sáčky na opěradlech sedadel dávaly tušit, že svačiny lze vybalit, jejich pouhé zahlédnutí vymrštilo delegátku do pozoru a chraplavým hlasem s důraznou intonací Vám zkazila jakoukoliv chuť k jídlu. Pět vymezených minut každé tři hodiny Vám prostě musí stačit na vykonání potřeby a jídlo.
Někteří cestující požádali o kávu, k jejíž výrobě byl v autobuse přítomen automat. Navíc byli všichni svědky nakládání proviantu právě k těmto účelům ještě před odjezdem z autobusového nádraží Florenc. Některým sice bylo divné, proč veškeré pití je uloženo do prostor toalety, ale i to nám mělo být časem odhaleno.
Mašína něrabotajet….to byla odpověď na zdvořilou žádost o kávu. Jestli mašína něrabotajet, proč je toaleta až po strop zaplněna proviantem? Dobře, něrabotajet. Ve chvíli, kdy jedno malé dítě potřebovalo při jízdě akutně použít záchod a rodičům se dostalo strohé odpovědi, že toaleta tóže něrabotajet, bylo všem jasné, o co tu jde. Vsjo rabotajet, mašína i toalet, pouze proviant, který si posádka shrábla pro sebe, bylo třeba někam uskladnit.
V okamžiku, kdy mi byl bez jakéhokoliv důvodu zakázán odchod z autobusu na záchod ve chvíli, kdy jsme stáli v bezcelní zóně, jsem už psychicky balkánskou mentalitu nevydržel a na slečnu delegátku se naprosto normálně rozeřval. Vypočítal jsem jí všechny přestupky, kterých se na nás během cesty dopustili a s ledovým klidem, s chraplavým ječákem abych se zastavil v zádech, odkráčel směr křoví.
Je asi dostatečně pochopitelné, že cigaretové kartony, kterých posádka v bezcelní zóně nakoupila nespočetné množství a samozřejmě nemohla do Bulharska provést, si na rozdíl od ostatních cestujících, do mých zavazadel ukrýt nepřišla. Někteří se mylně domnívali, že je to malá satisfakce za nepříjemnosti, kterých si během cesty užili až dost. Ve chvíli, kdy jim byly kartony na bulharském území odebrány, prohlédli i oni. Spokojenost posádky neznala mezí, nálada ve tvářích cestujících však vyjadřovala něco zhola jiného. Až pojedeme tímto směrem příště, tak u Vašeho prodejního okénka se rádi necháme předběhnout někým jiným.
