Kamnicko-Savinjské Alpy

Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel.
Nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu.
Běžel jsem pak s jeho batohem zase dopředu. Není nic lepšího, než
když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí
hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do
údolí, protože si sotva vidíte pod nohy.


Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.


Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.


Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.


Je to již mnoho let zpátky. To jsem ještě býval drsný SUP. Jednoho dne jsme se rozhodli, že půjdeme do Slovinských Alp. Byli jsme tři, ti nedrsnějí blázni, co znám. Nasedli jsme v Brně do přímého autobusu TourBus směr Lublaň za pouhých 1000kč pro studenty. Náš pochod začal ve vesnici Tržič, kde jsme nastoupali první den 1km převýšení. Pro mé netrénované tělo to bylo doslova utrpení, ale krásný zážitek s okolní přírody velice rychle přebil veškeré fyzické nepohodlí. A že to bylo nepohodlí velké. K večeru nám totiž začalo pršet a z neznámého důvodu nás odmítli ubytovat na jedné z místních chat. Také nikde nebylo slušmé místo a za tmy se nám již nechtělo nikde sestupovat do údolí.

{{reklama()}}

Nedokážete si představit ten šrumec, večer, déšť jak v tropickém pásmu, jeden ze skupiny byl velmi vyčerpaný, vlastně všichni jsme byli hodně, ale jeden z nás měl prostě už namále, nemohl pokračovat. Protože jsme byli tři, já jsem zůstal u něj, další šel hledat místo, kde nebylo moc šutrů na stanování.

Čekali jsme, než najde místo na stan, 15 minut, 30 minut, hodinu… Nakonec jsem to nevydržel a dal jsem se do běhu, dokud jsem ho nenašel, nechal jsem tam batoh a běžel jsem zpátky a pomohl našemu poslednímu a běžel s jeho batohem dopředu. Není nic lepšího, než když běžíte ve dvou tisících metrech, vedle vás zuří blesky, ovčí hovínka vám kloužou pod nohama a každou chvíli můžete spadnout do údolí, protože si sotva vidíte pod nohy. Tyto i další podmínky z nás udělaly ty nejdrsnější ze SUPa, avšak nebylo to naším úmyslem a zdaleka se nám to nelíbilo. Rozepisuji se však proto, aby bylo poznat, kolik dokáže normální člověk vydržet a to dokáže, protože my jsme nebyli nikterak zdatní a nijak jsme před tím netrénovali. Zvykli jsme si i na chlad a neustálé mokro. Strávili jsme následujících osm dnů při téměř plných srážkách, někdy i 120 mm za den, všechno mokré, goretex, negoretex… Zde záměrně končím líčení pozadí, které by v dalším textu jen oslabovalo samotné kouzlo Kamnicko-Savinjských Alp.


Příjemná chvíle začíná, když ráno vysvitne na chvilku sluníčko a my jdeme zrovna po hřebeni, není nic krásnějšího, než když se proti vám zespodu z údolí valí mráčky, jako malí beránci, kteří se vám otírají o boty a vzápětí odplynou na druhou stranu hory. K obědu jsme opět stihli na chvilku Sluníčko a na hoře Stegovnik jsme si dali ve výšce 1700 na polici 2×2m oběd. Zdrželi jsme se řádně a nacpali pořádně. Dále nás čekala dlouhá cesta a žádné dobré vyhlídky. Inu, dali jsme se na cestu, připraveni, že nic špatného, co jsme ještě nezažili, nás určitě nepotká. Ze začátku dne obrnění, avšak posléze příjemně odzbrojeni. Co jsme neviděli… Jako perníková chaloupka se z mlhy vynořila zlatá chalupa. Bydleli v ní dobrotivý stařeček a stařenka a ti se sami nabídli, že nám usuší boty a pohlídají batohy. Batohy a veškerá tíha z nás najednou spadly. Prostě skvělé, cítili jsme velice lehcí a skoro jsme se rozběhli vstříc dalším blízkým vrcholům. Na noc jsme přespali v jakési novostavbě. Byla to ovšem výjimka. Takovéto stavby jsme nepotkávali často. Výška 1500 a více je pro člověka velmi nehostinné prostředí, i přesto, že je v této lokalitě a výšce ještě pásmo lesů.


Vraťme se ovšem zpět. Po vyspání jsme se vydali dále na cestu. Celkově po čtyřech dnech jsme došli do první vesnice Jezerskoje, kde jsme doplnili batohy a hlavně břicha, abychom neměli tak těžké batohy. Vydali jsme se dále, do Kamnické části Alp. Velké vršky, velká výzva se před námi tyčila, avšak byla až moc velká, abychom ještě na odpoledne nabrali výšku, tak jsme se stanem uhnízdili v jedné zatáčce místní stezky pro lesáky, kteří zde tahali někdy dřevo.

Asi se ptáte proč na silnici, no jelikož zde nebyla žádná chata v dosahu a byli jsme v NPéčku a my nechtěli ničit květenu. Avšak něco mělo skoro poničit nás. Lesáci ráno v pět tahali dřevo a málem nás smetli. Bylo to dobré poučení pro příště.

Cesta ale nekončí, čekají nás krásné výhledy na pilíř Grintovec 2568 m, nejvyšší lokální horu. Pod ní je chata, kam dorážíme a jež se jmenuje Česka koča. Je to chata sto let stará a byla zbudovaná jako hráz proti germanizaci v Alpách. Tam na den zakotvíme, osvěžíme se vodou z vodopádu, který je sveden přímo do chaty, vystoupíme na Grintovec a pokračujeme dále. Cestou vidíme nějakou čtyřnohou zvířenu, ale nedokážeme určit druh, každopádně je rychlejší než my.

Během další cesty potkáváme různé chaty, jež jsou velmi dobře zásobené, ke každé totiž vede lanovka až z údolí, takže si na nich můžete koupit teplé jídlo a také pivo. Když jsme u toho pitiva, tak mimo pivo měli na horách i nějaký velmi dobrý bylinkový čaj a na nejvyšší chatě, kde jej dělali z dešťovky se zinkovou příchutí, byl také pitelný. Jedinečný čaj v jedinečných horách. Nic není lepšího, když cítíte únavu a dáte si dobrý čaj. Po nejvyšší chatě už sestupujeme do údolí kolem krásné říčky, jenž tvoří průzračné tůně, kde je vidět až na dno, doslova každý kamínek. Následuje jeden krásný oběd v zátočině říčky a pak šupajdy do Lublaně. Zpátky jedem zase přímákem. Cestou v autobuse ještě stačíme potkat jednoho Čecha, který dělal horského průvodce tamtéž, kde vedla naše cesta. Veskrze příjemná cesta, cena lidových 4000kč, 4kg váhy dolů, takže i dobrá odtučňovací kúra po zimě.

Mohu jen doporučit.