Kamionem divokým Balkánem

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.

Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.

V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.

Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.

{{reklama()}}

Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.

Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.

Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.

Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce

Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.

Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.

Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.

Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.

„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.

Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.

Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.

Rumunští kamikadze

Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.

Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.

Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.

V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.

Na prahu života a smrti.

Březen 2008

Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.

Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.

V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.

Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.

Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.

Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.

Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.

Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.

Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.

Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.

Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.

Bulharské „přesné“ vážení

Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.

Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.

Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.

Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.

Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.

Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.

Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.

První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.

Posbíráno na cestách

Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.

Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.

To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.

Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.

Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.

Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.

Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.

V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.

Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.

{{reklama()}}

Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.

Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.

Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.

Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce

Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.

Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.

Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.

Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.

„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.

Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.

Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.

Rumunští kamikadze

Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.

Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.

Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.

V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.

Na prahu života a smrti.

Březen 2008

Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.

Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.

V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.

Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.

Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.

Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.

Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.

Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.

Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.

Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.

Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.

Bulharské „přesné“ vážení

Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.

Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.

Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.

Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.

Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.

Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.

Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.

První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.

Posbíráno na cestách

Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.

Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.

To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.

Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.

Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.

Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.