Vietnam opouštíme jen neradi. Po měsíci v zemi strýčka Ho jsme si zvykli na točené pivo a bagety se smaženými vajíčky, vychytali provozuprosté silnice, vyzráli na šidící báby a už zase musíme balit brašny. Oslavili jsme 3 měsíce na cestě, 5000 kilometrů, 300 hodin v sedle a na tělech, na duších i na pláštích je znát kapka únavy. Takto naladěni vyjíždíme vstříc kambodžské rovině.
První dojmy z Kambodži
První nesmělé setkání s Kambodžany je příjemné. Mávají, volají „hello“, občas přibrzdí motorkář a zeptá se, kam jedeme. Do Bangkoku, pane, do Bangkoku. Po měsíci vietnamské školy smlouvání se v krámu opatrně tážeme, kolik že nám naúčtují za litr vody, připraveni klepat si na čelo a shodit cenu aspoň na polovinu. Skoro se zastydím. Jsme v jiné zemi jiných mravů. Kambodžský venkov zatím v bledých tvářích nespatřuje chodící bankomaty, příjemná to změna. Taky jsme zpátky ve světě buddhistických chrámů. Nic proti betonovým památníkům, budovatelským plakátům a válečným artefaktům Vietnamu, ale v buddhistickém chrámu se spí lépe než v tanku. Další body pro Kambodžu. V Laosu na nás nezletilí mniši s cigárem u koutku volali policajty, ve Vietnamu žádní mniši nebyli a v Kambodži nabízejí rohož v kuchyňském přístřešku. S díky přijímáme. Okun!
Rovina, prach, pot a slzy
Kambodža je placka a v březnu navíc pekelně rozpálená. Nadáváme si, že jsme se sem dostali až teď, kdy většina místních tráví dny v houpací síti se sklenicí ledové cukrové třtiny a turisté se zde pohybují výhradně v klimatizovaných autokarech. Cyklistika začíná být očistcem. Šlapeme od ledové kávy, přes studenou plechovku piva k cukrové třtině s ledem a takhle pořád do kola. Na kilometry nemá smysl koukat, neubývají. Zato asfalt, ten tady snad žerou, a tak víříme v prachu a k zastávkám u ledových pochutin přidáváme stále častější pauzy u hadic s vodou. Je fajn vidět aspoň pár metrů na cestu, pak se oči zalepí oranžovým prachem a zase nevím, kam jedeme. Doufám, že na Angkor.
Ani nevím jak, ale benzínky a hadice s vodou najednou mizí, města nakreslená na mapě ve skutečnosti neexistují nebo se před námi schovala. Večer se blíží, ale výheň neubývá. Máme dvě možnosti: spát v poli (snad ne minovém) pokryti několikacentimetrovou vrstvou prachu nebo prostě jet dál. Dochází na lámání rekordů. Překonáváme 150 km/den (doufám, že poprvé a naposledy), poslední dvacku se akorát modlím a prosím nohy, ať ještě párkrát šlápnou. Zažívám jeden z nejextrémnějších zážitků asijského putování. Večerní spása v podobě sprchy a větráku a bezesná noc plná rotování na matraci a cukání ve spodních končetinách.
Kotvíme v Phnom Penhu
Dobýváme hlavní město Phnom Penh, ale namísto objíždění této „asijské perly“ (National Geographic) lezeme rovnou pod sprchu a větrák. Perlu lze vzhledem k teplotě ovzduší prohlížet pouze v brzkých ranních a pozdních večerních hodinách. Vyrážím za svítání. Ledová káva na artdecové tržnici, prolézání uliček, čím dál od turistického ghetta, tím asijštější (rozuměj větší smrad a bordel). Po pár blocích vyměknu a utíkám zpět do turistické čtvrti guesthousů. Krátce se zastavím před muzeem krutovlády Rudých Khmérů, ale na návštěvu neseberu odvahu. Den příjemně utíká v malé samoobsluze u točeného piva značky Anchor. Kotvíme zde i příští den a kotvili bychom snad dodnes, nebýt posledního velkého lákadla – chrámového komplexu Angkor.
Tento článek je čtvrtým dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.
Khmérský chrám Angkor Wat a město Siem Reap
Angkor, velkolepé dílo khmérských králů, jedna z nejvýznamnějších světových památek 9. – 15. století. Rozlehlé chrámové město Angkor Wat, chrám Bayon s více než dvěma sty tvářemi boha Avalokitéšvary, symbióza džungle a kamene v lesním chrámu Ta Prohm a další stovky staveb, které stojí za zastavení. Nevěřila jsem, že zvládnu tři dny jezdit od chrámu k chrámu, ale zvládla bych to i tři týdny. Angkor je slovy nepopsatelný, každý chrám dokáže svou atmosférou pohltit a vtáhnout tak, že člověk přestane vnímat čas, horko, žízeň, chlad a teprve když vás začne otravovat partner, zjistíte, že tuhle bránu a tamten strom fotíte už půl hodiny.
V těsné blízkosti Angkoru vyrostlo turistické městečko Siem Reap, kde se ubytovává drtivá většina návštěvníků chrámů. Místo je to značně neasijské, plné obchůdků, luxusních restaurací a pokřikujících taxikářů. Jak jsme ráda, že většinu času sedím na kole. „No taxi, no tuk tuk.“ Najít si levnou pouliční jídelnu dá pár kilometrů kroužení, ale ani tady nás nezklame šestý smysl a hned první den objevujeme ideální místo mezichrámového odpočinku s točeným pivem za 8 Kč.
Akvária s ďobacími rybičkami
Ještě jedna atrakce Siem Reapu stojí za zmínku. Akvária s „ďobacími rybičkami“. Za dolar ponoříme unavená kopyta do nádrže a pozorujeme a cítíme stovky rybiček nejrůznějších velikostí, jak oďobávají z chodidel vše, co tam nepatří. Oďobávaly neskutečně dlouho. A pak už jen celí oďobaní vyrážíme zpět do Bangkoku. Čeká nás dalších pár dnů roviny, kilogramy prachu, litry potu a sílící thajský provoz. Ale taky těšení do domoviny a trocha smutku z toho, že asijská cyklojízda končí.
Můj cyklotip
Nejezdit do Kambodži v březnu. Ale pokud už tu jste, projeďte si na kole Angkor. Dostanete se bez problémů k odlehlým chrámům, kde narazíte na minimum turistů. Máte-li horské kolo, nebojte se zkoušet pěšiny v džungli, dříve či později vás zase zavedou k některému z chrámů a jsou mnohem zábavnější než asfaltky. Kola je možné za pár dolarů půjčit v Siem Reapu.
