Tentokrát to bylo úplně jinak, než když jsem nestopoval poprvé, ale dostalo mě to ještě mnohem víc. A proto o tom zase musím napsat. Cílem naší devítihlavé výpravy bylo jedno tábořiště kousek od vesničky Valdov, nedaleko Nové Páky. Proč jsme chtěli strávit víkend zrovna tam, to už je jiná pohádka. Důležité je, že z České Třebové do Nové Páky je to cesta nejen dlouhá, ale (a to hlavně) velmi drahá. Plán naší cesty se tedy příliš neohlížel na délku časovou, ale spíše na délku traťovou, protože jen ta má vliv na výšku finanční. Proto jsme nejeli po hlavní přes Pardubice, ale po nétakhlavní přes Týniště. Další důležitou věcí ve vyprávění by asi mělo být to, že jsme zvolili poslední možný vlakový spoj Česká Třebová-Nová Páka. Každý už asi ví, že se nám do stanice určení dojet nepodařilo. Naše cestování po cestách železného oře skončilo ve stanici Jičín, asi v deset hodin. Samozřejmě večer. Podle mapy, kterou naštěstí na nádraží měli, to bylo tak 15 až 20 kilásků. Po silnici. Než jsme se připravili na pochod, bylo půl jedenácté…
Pak to přišlo. Chlapík, kterého jsme se ptali na novopackou silnici, nejenže nám ukázal správný směr, ale dal nám naději, že až vyzvedne svou dceru, dojede nás a na dvakrát nás do Valdova hodí. Vyšlápli jsme tedy s nadějí na záchranu a ona, vlastně on, opravdu asi za půl hodiny přijel. Měl Favorita, nás bylo devět lidí, devět batohů a jedna kytara. První várka to sice neměla tak pohodlné jako várka druhá, ale ta se zase víc prošla. Dokonce i z auta to vypadalo jako pořádná dálka pro chůzi pěšky. Vždycky, když potkám takového člověka, mám hrozně dobrý pocit, že to s námi lidmi není až tak hrozné jak se to říká. I když si nejspíš ten pán můj článek číst nebude, chci jemu a jemu podobným lidem poděkovat za všechny, kterým ujede vlak a někdo jim nabídne svezení. Prostě jenom tak.
