Vracel jsem se, času akorát na dojítí na vlak, batoh na zádech, vedro a silnice do hroznýho kopce. Uhnul jsem projíždějícímu autu a dál se ploužil nahoru. Favorit však asi 20 metrů přede mnou zastavil. Řidička vykoukla a jestli prý nechci někam vzít. Když už zastavila, říkám si. „Chci“ odpovím. „Já jenom nevím, jestli se v takovým velkým kopci budu umět rozjet“ říká ona omluvně. Rozjela bezchybně, ale já myslel na to, že je paráda, že pořád jsou lidi, kteří dokážou zastavit, jenom aby s ečlověka zeptali, jestli nechce svézt. Dokonce, když se neuměj rozjíždět do kopce.