21. července
Auto jsme nechali v údolí Saisera a vyrazili na Rifugio Grego (1389 m). Stále jsem se necítila dobře. Celý předešlý den jsem ležela. Dále jsme stoupali k bivaku Stuparich (1578 m), kde se mi už udělalo lépe, a vyrazila jsem vpřed nadšená tím, že už jsem zase v horách. Můj návrh na výstup 800 m dlouhou nezajištěnou trojkou Direttogy byl zamítnut. Lehounce rozmrzelá jsem tedy vystartovala „Amálkou“ Via Amalia k vrcholu. Výhledy byly úžasné a tak se moje rozladění velmi rychle rozplynulo v pocitu svobody a radosti z pohybu a hor.
Asi 200 m pod vrcholem Jôf di Montasio jsem se dostala za hranu úbočí a otevřel se mi nádherný výhled, pode mnou spadala příkrá stěna ústící do úzkého hlubokého údolíčka a díky bezmračné obloze bylo vidět v dálce se rýsujících několik hřebenů Alp. To jsem ovšem ještě nevěděla, co přijde… A přišlo! Traverzovala jsem travnatým úbočím až jsem se dostala na stezku jakoby vykousnutou ve skále. Střežili ji kozorožci.
Stezka zatáčela za roh a tam byl zářez trošku větší a v něm seděl bivak Suringar (2430 m). Krásnější místo na přenocování jsme si vybrat nemohli.
Usadila jsem se na skalním výběžku nad propastí a kolem mě nebyla žádná skála, jen úžasný prostor okolo mě a pode mnou a asi čtyři či pět dalších hřebenů v dáli, jen tmavě modré siluety proti večernímu nebi, kde se v záplavě zlatavých a nachových mraků koupalo rudé zapadající slunce. Pode mnou zakroužil orel královský a poté zmizel v modravé dálce. Připadala jsem si, jako bych také letěla nad krajinou jako on. Na travnatých úbočích dováděly kozorožčí samice s mláďaty.
Večer jsme si vyprávěli strašidelné příběhy a mně se pak zdály strašidelné sny.
22. července
Jako ranní rozcvičku jsme podnikli výstup na Jôf di Montasio ohrožováni kameny shazovanými krvelačnými kozorožčicemi.
Pak jsme slézali dolů šedesátimetrovým lanovým žebříkem. Houpal se.
Dále jsme šli cestou Sentiero attrezz. Ceria Merlone a potom hřebenovkou s malou odbočkou na mapou nejmenovaný vrchol (když se řekne že tam má být oběd, tak mě nezajímá, že to není po cestě). Zplesnivěl nám chléb, tak jsme poobědvali piškoty se sýrem. Na mapě byla černými tečkami naznačena cesta přímo po hřebeni. Nikdo z ostatních nesdílel mé nadšení pro průzkum této varianty, tak jsem se tam vydala sama. Zpočátku to bylo velmi příjemné a dokonce to vypadalo, že je tam pěšinka. Později jsem zjistila, že ne všechny stezky kudy chodí kozorožci jsou vhodné a bezpečné i pro mě.
Ukázalo se, že postup po hřebeni by byl velmi pomalý a velmi nejistý a pěšinka se již definitivně ztratila, tak jsem se rozhodla sestoupit zpět na cestu.
Šli jsme dále značenou hřebenovkou směrem k Jôf Fuart. Na jednom místě vedla cesta z hřebínku kousek dolů a tam se proti mně najednou vynořil jako duch starý kozorožec, samec s obrovskými rohy, jeho silueta proti obloze vypadala opravdu hrozivě. Podívala jsem se na nebe a tam plul krásný mrak s okraji rozzářenými sluncem a paprsky kolem něj pronikaly dolů, scéna jako z barokních obrazů s anděly a čerty, podívala jsem se zpět na kozorožce…
Mraků na obloze přibývalo a některé začínaly vypadat podezřele. Postupovali jsme dále po hřebeni, zatáhlo se úplně a začaly nás znepokojovat vzdálené zvuky bouře. Ochladilo se a zvedl se vítr. Na obou stranách od hřebene se během chvilky vytvořila hrozivá hradba černých bouřkových mraků. Zrychlili jsme, ale do sedla bylo ještě daleko. Bouře se k nám blížila z obou stran, spadlo pár kapek a ve vzduchu bylo cítit napětí. Všechno ztichlo, setmělo se a jako by se zastavil čas, bylo zvláštní světlo a nic se nehýbalo. Pak přišla bouře. Oblohu na obou stranách od hřebene křižovaly blesky a dunění hromu rezonovalo všude kolem. Konečně jsme dorazili na jedno ze dvou míst hřebene, odkud se dalo sejít dolů. Sestupovala jsem co nejrychleji, litovala jsem, že jsem si sundala úvazek, ale už jsem se nemohla zdržovat jeho oblékáním. Bouřka nebouřka, musela jsem se držet ocelového lana, protože skála byla kluzká jako zrcadlo. V jednom místě se mi noha smekla na kameni, kousek jsem sjela po mokré skále, ale naštěstí se mi podařilo opět se chytit lana. Zastavila jsem se na chvilku, uklidnila se a dál postupovala opatrněji. Ale ani dole jsem neměla ještě vyhráno, čekal mě přechod suťoviště k sedlu Forc. Livinal dell’Orso a z toho jsem neměla vůbec dobrý pocit, jeden malý človíček vyčnívající ze suti… jak jsme křehcí a zranitelní tváří v tvář zuřivosti živlů. Uvědomila jsem si, že mi z batohu trčí hroty teleskopických holí a to mi klidu nepřidalo. Utíkala jsem po cestičce stále dolů, suť vystřídala příjemná tráva. Na hraně údolíčka jsem se zastavila, úplně dole byla nějaká stavení, vypadala lákavě, ale značka k chatě Rifugio Corsi ukazovala směrem k úbočí hory, za kterým se rýsovala temná mračna a křižovaly blesky. Dohodli jsme se, že se sejdeme tam, tak jsem se rozběhla nahoru po úbočí. Po cestě jsem viděla černého mloka. I Janča ho viděla, nejspíš toho stejného. Na chatě bylo samozřejmě narváno, v jediné místnosti nás spalo asi šedesát a ne všichni oplývali ohleduplností. Uvařili jsme si v kuchařově domku – dřevěné kůlničce za chatou.
Měli jsme štěstí, tři další lidé ve Francii ten den takové štěstí neměli…
23. července
Ráno jsme vyrazili do sedla Forc. Mose. Čekal nás sestup cca 1500 výškových metrů. Moje včerejším sprintem zmožená kolena vypovídala službu. Došli jsme zpět na sedlo Livinal dell’Orso a teprve teď jsem si všimla, že ve skalním výklenku je soška Ježíše. Možná nad námi včera držel ochrannou ruku. Sestoupili jsme adrenalinovým suťoviskem (zejména pro ty níže sestupující) a poté krásným údolím, kde se mísila středomořská a horská flóra, kolem nádherných vodopádů a jezírek (i koupání bylo) dolů a k autu.
Náš výlet skončil.