Island se rychle stává zajímavou turistickou destinací.
Láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele, ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Sem patří i ti, co se rozhodnout vydat se do vnitrozemí a překonat Island napříč. Do druhé skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou. A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel autem. Ale zase tak úplná procházka sadem to nebyla, najezdil jsem téměř 3 500 km, o tom co jsem nachodil, ani nemluvě.
{{reklama()}}
Pár pověr
Hned na počátku bych chtěl vyvrátit pár pověr. Tou nejzákladnější je fáma o tom, že je Island nejdražší evropskou zemí. Vím, že nedávná finanční krize ceny snížila, ale i tak se nad běžnou evropskou cenou drží jen cena za pronájem auta, zbytek se od evropského průměru nijak neliší. Alkohol se hledá špatně, v restauracích sice je, ale od jeho větší konzumace neodrazuje ani tak vysoká cena jako to, že za danou valutu dostaneme víno prachmizerné kvality. A třetí pověra mluví o tom, že je všude obsáhlá síť benzínových čerpadel. Není tomu tak. Speciálně v oblasti severu je to od pumpy k pumpě pěkně daleko. A ty sice jsou otevřeny 24/7, ale povětšinou jsou bez obsluhy. Peníze do nich strkat nelze, takže si musíme pomoci kreditní kartou. Pokud ale k ní neznáme PIN (a ten u pravé kreditky často neznáme), můžeme mít příštích 300 km smůlu.
Začínáme v Reykjavíku
Ostatně kde jinde, přestože je letiště v Keflavíku, odkud je to do centra poctivých 45 kilometrů. Při cestě navíc dostaneme první varování (nebo lákání, to podle nátury) o tom, co nás na cestě čeká. Samotný Reykjavík je do určité míry zklamáním, ještě nedávná léta blahobytu udělala z barevně zajímavého centra částečně staveniště, částečně ulice plné nezajímavých, byť jistě pohodlných, domů. I tak si ale něco zajímavého najdeme, od místa, kde sušil seno Ingólfur Arnarson, první doložený osadník celého Islandu, až po sídlo ministerského předsedy nebo dům, kde se v minulosti uskutečnilo slavné setkání Reagana s Gorbačovem. Nedaleko od něj je jedna z nejvíce fotografovaných atrakcí – stylizovaná vikingská loď od Jóna Gunnara Arnasona.
Směr severozápad
Kvůli hlavnímu městu jsem stejně nepřijel, takže honem pryč. Možná z trucu jsem se vydal po směru hodinových ručiček, většina zájezdů jezdí opačným směrem. A tak jsem našel silnici č. 1, která v posledních letech konečně obkroužila ostrov, a vyjel.
Nejdříve jsem si ale odskočil do Pingvelliru, který je zajímavý hned ze dvou důvodů: geology potěší, že je to místo, kde se setkávají (či spíše rozestupují) evropské a severoamerické kontinenty. Zájemci o historii zase ocení, že právě zde existoval nejstarší světový parlament. Zástupci jednotlivých klanů se zde každoročně scházeli, jedním z tradičních kroků bylo i recitování všech zákonů. Tuto povinnost měl mluvčí, navíc vše pěkně spatra. Mnoho toho nezůstalo, nicméně je to místo pro všechny Islanďany téměř posvátné. Za prohlídku stojí kostelíček, v jedné ze tří skromných budov těsně u kostela má své letní sídlo ministerský předseda. Milovníci kuriozit okouknou i jezírko Oxará, kde se od roku 1564 topily ženy obžalované téměř z čehokoliv. Dnes se to nezdá, ale prý dřív bylo jezírko mnohem hlubší.
První vodopád
Neodolal jsem a vypravil se k prvnímu pořádnému vodopádu. A hned stál za to, Glymur je nejvyšší vodopád. To jsem ještě netušil, že se k němu budu dvě hodiny drápat, a protože s nějakým valným značením se zde příliš netrápili, byla to cesta plná omylů. A hned napoprvé jsem si okusil to, co se potom pravidelně opakovalo – na nějaké zábradlí si Islanďané nepotrpí. Kdo nebude opatrný, tak prostě spadne a bude to. Že je to v některých případech dobrých 100 metrů rovnou dolů, to už nikoho nezajímá. A tak vidíme děti i starce, jak balancují na posledních centimetrech nad srázem, ať už se jedná o kluzké balvany, sypký sopečný prach nebo zvětralé lávové kameny.
A potom již opravdu na západ. Na konci poloostrova je městečko Akranes, ale to jsem si mohl odpustit, jeho hlavní dominantou jsou komíny cementárny. Při procházce městem mi dlouho vrtalo hlavou, proč je téměř každý zrzavý, teprve později jsem zjistil, že většinu obyvatel tvoří emigranti z Irska.
Ještě kousek
Slunce nezapadalo, tak jsem pokračoval ještě o kousek dál. Město Borganes (a když říkám město, nemůžeme si představit něco jako Brno, na Islandu si tento název zaslouží i vesnice velikosti větší Lhoty) je mezi islandskými městy poněkud zvláštní – je snad jediné, které není závislé na rybolovu. Jelikož sem patří jedna z nejslavnějších ság, najdeme zde i mohylu, která je údajně pohřební mohylou několika hrdinů ságy. I přes značné pochybnosti o pravosti je zde i muzeum, kde se nejenže detailně seznámíme s dotyčnou ságou, ale také o tom, jak vlastně probíhalo osidlování Islandu. S jídlem to bude o něco složitější, restaurace jsou zde přesně dvě, navíc těsně vedle sebe. Hotelová poněkud připomínala drahotu, tak jsem vzal za vděk klubovnou místního golfového klubu. A protože bylo stále světlo, prošel jsem si město ještě jednou.
Západ
Cesta vedla na západ a obtáčela potoostrov Snaefellsnes. Atlantický oceán zde naráží s plnou vervou, takže moc nepřekvapí, že lidí je tu pomálu. To, že na jižní straně jsou sice pobřežní pláně, ale žádný solidní přístav, osídlení nepomáhá a tak míjíme jen pár roztroušených farem, po islandsku označených modrou cedulkou. To aby se všichni dobře našli. Turisté sem samozřejmě jezdí s touhou vidět sopku Snaefellsjokull. Budou ale muset mít štěstí, 1 446 metrů vysoká sopka je přikrytá ledovcem a většinu času je ukrytá v mracích. Kdo má skutečnou kliku, může ji za jasného dne zahlédnout až z Reykjavíku, což je dobrých 100 km daleko. Já byl pod ní a neviděl jsem nic. Zkusil jsem se k ní dostat mastňácky autem, ale po 13 kilometrech cesta končila ledovcem, takže nezbylo než kilometr potupně couvat.
Lávové jeskyně
Těch je cestou několik, ale raději jsem si je odpustil. Ta nejdelší, Surtshellir, ukrytá pod lávovým polem Hallmundarhraun, je dlouhá skoro půl druhého kilometru, ale bez baterky je návštěva k ničemu. Mnohem zajímavější a pro lenocha samozřejmě také mnohem dostupnější je Budir. Kdysi zde byla prosperující rybářská vesnice, dnes z ní zbyly jen prolákliny na kraji lávového pole. Místní zajímá stejnojmenný hotel, vybudovaný znovu po ničivém požáru v roce 2001, turisty spíše malebný kostel natřený načerno.
Skály a ptáci
Do těchto míst umístil Verne vstup do podzemí ve své knize Cesta do středu země. Nutno ale přiznat, že to místní dojí jen velmi decentně. Vedle malé restaurace, která je současně i prvním setkáním s místní klasikou – dřevěným domkem, který má po straně i na střeše (tam méně) vrstvu drnů kvůli izolaci, je v zemi propadlina a vedle ní cedule připomínající verneovku. Co vedlo autora zrovna k této podivné kombinaci jazyků, není světové vědě známo. To je ale atrakce poněkud vedlejší, vždyť kdo dnes čte verneovky. U cedule se zastavuji jen já.
Větší atrakcí je kombinace ptačích hnízd a zajímavých skalních atrakcí. Polorozpadlý oblouk čedičové skály nad mořskou zátokou láká k fotografování ze všech stran. Ještě nedávno byly oblouky dva a bylo možno dojít až na vrchol, část zvětralé skály ale spadla a tak si podle fotografie můžeme zkontrolovat, jak moderní či zastaralý je knižní průvodce, kterého používáme.
Většinu ostatních skal obsadili hnízdící ptáci. Jelikož dobře vědí, že na ně turisté nemají fousy, nenechají se na hnízdech nijak rušit. Výrazně jiná situace ale nastane ve chvíli, kdy se drzí turista rozhodne, že cesta po silnici na parkoviště je moc dlouhá a že to vezme zkratkou přes louku. Z trávy se najednou vznese kolonie racků a vydá hlasité varování. Pokud narušitel ustoupí, ptáci se zase vrátí na hnízdo. Kdo ale nepochopí a tvrdohlavě pokračuje, dočká se okamžitého protiútoku.
Olafsvik
Kdo si chce vyzkoušet sílu v pravé islandské tradici, může se projít od vesnice Dritvik k Djupalonu. Na pobřeží najde čtyři odvážené kameny, které se tradičně zvedaly do výšky pasu. Místní museli být opravdu junáci, nejtěžší kámen váží 155 kg. Na podobné silácké kousky jsem neměl ani chuť ani čas, tak jsem pokračoval dál a dostal se na severní stranu poloostrova. Tam už přístavy jsou. A protože už jsem toho měl ten den dost, našel jsem si hotel v Olafsvíku. Tedy pokud se to dalo hotelem nazývat. Zvenku sice vypadal moderně, jako v každém islandském hotelu navíc výtečná restaurace, ale to bylo tak asi všechno. Pokoj na úrovni hotelu českého okresního města sedmdesátých let, nefungující televize, zásuvka visela na dvou drátech, zeď lehce oplesnivělá. Rozum by radil pryč, v městečku ale jiný hotel není.
Ráno v Olafsvíku bylo poněkud kalné, stejně jako moje nálada po probuzení v hotelu. Ještě honem doběhnout ke kostelu, který nemá jediný pravý úhel, a honem pryč.
Snaefellsnes
Majestátní sopka i s ledovcem se ukáže jen málokdy, přece jenom je vysoká téměř 1 500 metrů, takže většinu času je ukrytá v mracích. Přístupy k ní jsou dva, jeden těsně za Olafsvíkem, druhý naopak z jihu. Doporučit nemohu ani jeden, v zimním období tam sice existuje lyžařský vlek, z toho ale v létě žádnou radost mít nebudeme. Cesta za Olafsvíkem je sice pěkná, ale nevalné kvality. Po dvanácti kilometrech nekompromisně končí sněhovým závalem. Další možnosti jsou dvě – auto nechat na kraji a vydat se na ledovec, nebo kus couvat a cestu vzdát. Cesta k vrcholu trvá nejméně čtyři hodiny a bez cepínu se nedoporučuje, navíc v mlze nemá valnou cenu. A tak zase zpět a pokračovat v okružní cestě.
Ovce
Kvůli ovcím jsme nemuseli zrovna k ledovci, na Islandu se s nimi setkáváme všude. Vedle toho, že připomínají známou skutečnost, že v každé rodině je nějaká černá ovce, mají také oprávněný pocit, že jim patří silnice. Takže pokud je uvidíme a nebudou za plotem, je nutná bdělost a ostražitost, neboť jejich chuť přecházet se blíží sebevraždě. Zatímco beran popojde na silnici a zastaví se, ovečky rychle přeběhnou. Beran se mezitím chvilku dívá řidiči do očí a nakonec krokem rozvážným odkráčí na druhou stranu. Ovce se pasou volně až do září, to je seženou do speciálních zařízení a podle toho, kolik jich farmáři potřebují na zimu, jsou zahnány buď do stájí nebo na jatka. Pomstou pro řidiče pak mohou být večeře, neboť mimořádně kvalitní jehněčí nabízí prakticky každá restaurace.
Za majákem
Městečko Stykkisholmur má atrakcí hned několik. Tu pravděpodobně nejzajímavější, v podobě kopce Helgafell, jsem si odpustil. Místní folklór je sice zajímavý, údajně platí, že kdo se na kopec vydrápe poprvé, má právo na tři přání. Existuje ale řada omezení, cestou se musí mlčet a nesmí se podívat zpět, přání nutno vyslovit směrem na východ a ještě k tomu musí být jen příjemná. Raději jsem se podíval na zajímavý kostel, ze kterého je krásný pohled na město a zátoku. Tak úplně jsem se ale plazení do kopce nevyhnul – nad přístavem je na skále zajímavě vypadající maják, a tak jsem neodolal. Místo nějakého strmého kopce jsou tam sice schody, zato jich je požehnaně. Výhled ale stojí za to.
Nejužitečnější sluha
Tak na Islandu nazývají své koně. Jedná se o zvláštní plemeno, které se za tisíc let, co jej na ostrov přivezli norští osadníci, nijak nezměnilo. Elegantní asi nebude to pravé slovo, které nás při pohledu na menší, zavalité a svalnaté koníky napadne. Jsou ale ideálně připraveni na drsnou islandskou přírodu i zimu, experty navíc potěší skutečnost, že zvládnou pět způsobů chůze, o čemž se běžnému koni může jen zdát.
Domorodci jsou na své plemeno patřičně pyšní a dělají doslova všechno proto, aby bylo zachováno i pro příští generace. Samozřejmě platí naprostý zákaz importu koní na Island, dokonce i koně, které ostrov opustí, se nesmí vrátit. Stáje k jízdě nabízejí prakticky v každém městečku. Má to ale pár háčků – jednak tvrdí ostrované jsou ochotni pustit i naprostého začátečníka na sólovou jízdu, jednak přísné předpisy trvají na tom, aby byl jezdec oblečen buď ve zcela novém ošacení (a farmář zkontroluje igelitový obal i cedulku z obchodu) nebo mít islandským veterinářem vydané potvrzení o tom, že oděv prošel desinfekcí. Naštěstí nám každá farma oblečení půjčí.
Další pokračování cesty po Islandu zas příště. Čeká na nás drsný sever.
