Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.
Dojít až sem, k Dómu na skále (Omarově mešitě), by mělo být poutí, jakou má jednou za život vykonat každý muslim do Mekky. Já sám se do Mekky a Mediny nikdy nebudu moci vydat. Mojí poutí je tedy cesta, kterou jsem již vykonal zeměmi a místy islámu, po Maroku, Egyptu, Turecku a částečně Indii a pokračuji po ní Syrií, Jordánskem, abych ji podruhé zakončil v Izraeli, u mešity El-Agsa a Dómu na skále.
Na poutí mají být zastavení a nyní je prvé v Edirne u Selimovy mešity. V záři nočních reflektorů se zdají být čtyři vysoké minarety a osmnáct malých kopulí, obklopující ústřední velikou, jako by byly korábem z kosmu.
V Istambulu vyhledávám v parku místo, ze kterého mám pohled na obě, Agyu Sofii, stále ještě růžovou na jedné straně, na Modrou mešitu na druhé. Bohatá a pohnutá historie prvé, nazývané též chrámem sv. Moudrosti, druhá s mozaikovou výzdobou a barevnými okny, obě přitahují zástupy turistů. V prostorách těchto mešit není atmosféra klidu na rozjímání a vzývání Alláha. Neustálý pohyb jednotlivců a skupin, šepot hlasů, znemožňující soustředění.
Snad dále ve vnitrozemí najdu více klidu v Allaettonově mešitě v Konyi. Klášter „tančících dervišů „ vyvolává představu mystických obřadů. Začátkem 13. století sem přivedl sultán Allaetin Kaykobata nejvýznačnější umělce islámského světa a nechal vyzdobit mešitu, medresu (školu ismámu) a mauzolea. Všude je patrné vzácné spojení myšlenek koránu s uměním a řemeslnou zručností stavitelů.
Překračuji hranice Syrie, další země islámu. Nedaleko Damašku našla místo svého posledního odpočinku Zejnab, vnučka Muhammada. Obdivoval jsem již mnoho mozaik v nádvořích i uvnitř mešit, vždy ochoten usoudit, že ta či ona byla nejpůsobivější. Spravedlivější bude považovat mnohé, i zdejší za mistrovské dílo a obdivovat fantazii ornamentů a barev.
Zcela jiné, ojedinělé je mauzoleum vnučky Zejnab, broušený křišťál, v jehož ploškách se násobí odlesky okolí. Spíše křišťálová komnata z pohádky, než komnata. Přísný zákaz fotografování nenápadně porušují, nemohu neodnést si odtud památku.
V muslimských mešitách se mi zdá, že přebývá jiný duch, jiná atmosféra než v evropských katedrálách. Vzepjaté gotické stavby dávají věřícímu pocítit jeho malost. Prostory mešit skýtají pocit volnosti. Koberce jsou květinové louky a barevné mozaiky v kopulích jsou nebesa.
Jeruzalém a Dóm na skále jsou poslední zastavení na cestě islámem. Síla islámu je mocná. V průběhu staletí zmizela jeho výtvarná schopnost, nevznikají nové, veliké mešity (mimo Casablanka), které by udivovaly svět. Síla islámu má dnes jinou tvář.
Má cesta a můj obdiv ale patří tomu, co nám islám ve svých dílech zanechal. Španělskou Granadu, perské básníky a miniatury, ručně psané a zdobené korány, mešity s mozaikami, ale i současnou keramiku.
Na konci této cesty je Jeruzalém a místo, jehož historie sahá do daleké minulosti. Chrámová hora spojená se životem Krista, který zde v chrámu, ve svých dvanácti letech diskutoval s kněžími a později vyhnal z chrámu kupce a penězoměnce.
Historie tohoto místa je ale starší. Kdysi v 18. století před Kristem, když Abraham putoval nedaleko Eufratu, západně od města Ur, nařídil mu Bůh, obětovat jeho syna Izáka. Abraham se vydal na 85 km dlouhou cestu do Jeruzaléma, aby na hoře vykonal, co mu Bůh přikázal. Izák ale nezemřel, v poslední chvíli mohl býti obětován beran a nadále byla obětována pouze zvířata.
O 800 let později postavil na hoře David oltář a umístil archu úmluvy. Davidův syn Šalamoun zde postavil první chrám, který stál téměř 400 let, kdy byl zbořen Nabuchadnezarem. Po návratu Židů z babylonského zajetí byl z trosek postaven druhý chrám. Ten byl za makabejského povstání silně poškozen a znova postaven. Za krále Herodesa zvětšen, byl vyzdoben bílým mramorem, chrámová vrata ze zlata a uvnitř velké sedmiramenné svícny. Vnitřní stěny byly pokryty zlatem, takže svatostánek zářil jako slunce.
Tento třetí chrám padl za oběť ve válce s Římany, kteří chrám a Jeruzalém proměnili v trosky.
Přešla další staletí, v roce 638 po Kr. dobyli Jeruzalém Arabové a Omar prohlásil Abrahammovu skálu za svatou pro všechny muslimy. Na paměť Muhammadova vystoupení na nebesa nechal postavit chrám, který je od té doby jednou z dominant Jeruzaléma. Chrám byl v roce 1948 v bojích s Araby o samostatnost Izraele poškozen, znova opraven a po roce 1958 z darů Jordánska, Egypta a Saudské Arábie opatřen kopulí ze zlata. Ale teprve po vyhrané Šestidenní válce byla celá tato oblast, Dóm na skále, mešita a Západní val s celým okolím zpřístupněna všem, bez ohledu na vyznání.
Zdá se mi, že zde osud sehrál jednu ze svých zlomyslných her. Nesmiřitelní vyznavači, Židé a Arabové zde mají svá svatá místa. Pravověrní židé nemohou vystoupat na místa, kde stávaly všechny tři chrámy, archa úmluvy, kde stanul Abraham, král David, Šalamoun. Muslimové zde mají Dóm a mešitu. Židé nemohou postavit na hoře nový chrám a muslimové jsou obklopeni ze všech stran hlavním městem Izraele.
Psáno dne 3. prosince 1998