Spillville
Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.
Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.
Hodiny Bílých bratrů
Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.
A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“
Národní hřbytov
U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.
Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.
Spillville
Tak jako je Decorah norská, je Spillville zase český. Původně české osídlení je v Iowě na více místech. České příjmení stále vlastní tisíce místních obyvatel. Zde na severu se k české tradici hlásí několik malých vesniček, třeba i nedaleký Protivin.
Ale zpět k městečku Spillville. Jednou sem přijel na prázdniny Antonín Dvořák a od té doby je to tu strašně slavné. V Praze se totiž seznámil s místním rodákem českého původu, který tam odešel na studia. Později Dvořáka pozvali do New Yorku a když byl velkoměstem znaven, využil staré známosti a navštívil přítele, který v té době už zase bydlil v Iowě. Strávil zde jedno léto roku 1893, ale to stačí k tomu, aby se jím tento kraj chlubil a aby se ze Spillvillu stalo jedno z top turistických míst v Iowě. V domě, kde přebýval, má v patře malou expozici, kde píší o celém jeho pobytu v USA. Třeba to, že při svém pobytu v Iowě ve Spillvillu přijeli kočovní Indiáni a po několik dní každý večer dělali táborové ohně, kterých se Dvořák s oblibou účastnil a učil se jejich písním a tancům. Říká se také, že zvuky přírody, především ptačí zpěv, které jsou do jeho skladeb zakomponovány, vzešly právě odtud.
Hodiny Bílých bratrů
Muzeum má kromě skladatelovy expozice (a obchůdku s „českými“ suvenýry) ještě jednu část. V kraji žili dva farmáři, Bily brothers, česky bratři Bílí. Ti přes rok pracovali na svých statcích. Ale když napadl sníh, na farmách mnoho práce nebylo. Proto za dlouhých zimních večerů vyřezávali hodiny. Obrovské hodiny, veliké jako skříň. Kromě samotného hodinového strojku měly mnoho ozdob vyřezávaných z různobarevných dřevin. Některé z nich jsou i mechanické, tak se tam třeba dokola otáčí postavičky zástupců různých národů. Jiné hodiny rádoby napodobují Staroměstský orloj, ale zpřeházený. Pravděpodobně jej nikdy neviděli a vyřezávali podle vlastní fantazie to, co znali pouze z doslechu. Před smrtí darovali hodiny městu Spillville s podmínkou, že je uchová ve svém vlastnictví. Město všechny hodiny, na kterých bratři pracovali celý život a strávili nad nimi tisíce hodiny práce, umístilo do jedné místnosti a jejich expozici prezentuje coby světovou kuriozitu.
A co dalšího ve městě odkazuje na české kořeny? Je tu pseudorománský kostel sv. Václava. Zdobí jej malé, jakoby hradní věžičky. Asi, když to stavěli, trpěli představou, že vše co je románské musí mít hradební věže. Okna se spíše hlásí ke gotice, boční portál ke klasicismu a hlavní věže? Těžko říci, možná měly napodobovat barokní přístavby ke starým kostelům v Čechách, ale barokně moc nevypadají. Kostel je to ale hezký, nicméně architektonicky se jedná o pouhou představu, jak asi možná kostely předků místních osadníků vypadaly. Uvnitř stojí soška Pražského Jezulátka a na kůru varhany, na které hrál během svého pobytu Antonín Dvořák den při mši. Kolem kostela se rozléhá hřbitov převážně českých jmen. Pomníčky na hrobech vypadají jako na jiných hřbitovech a Americe, ale byly zdobeny kříži, které velmi připomínají ty, které nalezneme na starých hřbitovech u nás. Česká jména jsou místy zkomolená a v epitafech se místy objevují chyby, které vypadají místy až legračně. Třeba na jednom kříži je napsáno: „Zde v Panu odpočívá VACLAV KOSATKA Narozon 26 zari (s háčkem nad a) L.P. 1840 Zemřel (háček nad r se podobá spíše fajfce a po slově zemřel následuje mezera kde chybí den a měsíc) 1898 Odpočivoj v pokoji.“
Národní hřbytov
U kostela ve Spillwillu se nachází jen malý vesnický hřbitov. Po Iowě je ale českých hřbitovů více. Kousek od výjezdu z dálnice označené jako Highway 30 zcela osamoceně stojí uprostřed polí jeden z nich. Na vstupní bráně stojí nápis: „Národní hřbytov.“ Přes drobnou gramatickou nepřesnost je okamžitě jasné, o co jde.
Stojí tedy osamocen uprostřed polí. Proč právě zde, mimo jakékoli osídlení, se mi vypátrat nepodařilo. Ale logiku to dává, protože i tato oblast je „česká.“ Hřbitov je to na první pohled americký. To se pozná podle pečlivě posekané trávy a hrobů označených pouze postaveným pomníčkem, nikoli však položeným kamenem. Českost zastupují česká jména na na kamenech. Vím, že smát se na hřibově je neslušné, ale když se jedná o hřbytov, snad by mohly být povoleny výjimky. Tento hřbitov je totiž zcela exemplární ukázkou toho, jak se národ český pozvolna a nenávratně transformoval do národa amerického. Když se rozhlédnete kolem, spatříte totiž snad všechny možné způsoby, jak se dá zkomolit čeština. Nejstarší hroby nesou jména ryze česká a epitafy bez jediné chyby. Čím jsou hroby novější, tím více chyb se na nich objevuje. Začíná to nepřechylováním příjmení do ženského rodu, pokračuje třeba v nesprávném použití háčků a čárek. Je zjevné, že nejvíce chyb vzniklo tam, kde si dali záležet, aby nápis byl co možná nejčeštější. Mnoho novějších náhrobků nese již ryze anglická křestní jména. Zamerikanizovaná jsou i některá příjmení. Třeba z Jílka se stal Yilek. Povšiml jsem si také toho, že některá příjmení zde mají procentuálně větší zastoupení, než jak je tomu v české populaci. Třeba Dvořák, Sokol, Suchý a další. Zajímavé jsou také náboženské symboly na hrobech, neboť některé patří u nás velmi málo rozšířeným protestantským církvím.
