Indonésie: Tanah Toraja a kult smrti

Indonéský ostrov Sulawesi, který protíná rovník, je se svoji rozmanitostí, krásou a mystickou atmosférou, velmi zajímavý. Při jeho návštěvě vás stále nutí přemýšlet, jak zvláštní lidé tu žijí, jaké mají zvyky a tradice. Ostrov ve tvaru exotické orchideje, omývají z jihu teplé vlny Indického oceánu a ze severovýchodu Tichý oceán.

Mořští cikáni a nejlepší stavitelé lodí

Nedaleko pobřeží ve středu ostrova leží málo známé Togianské ostrovy, které se pyšní průzračným mořem, korálovými útesy i třiceti ostrovy. Sto dvaceti kilometrový pás ostrůvků obydlují lovci perel a skvělí rybáři Bajové, kterým se přezdívá mořští cikáni. Elektrickou síť, stejně jako běžnou silnici pro motorová vozidla na Togianech neznají. Jak jinak, než s mořem, je spjat život i dalších dvou kmenů – Makasarů a Bugiů. Bugisové jsou nejpočetnější etnickou skupinou na ostrově. Pyšní se stavbou nákladních škunerů, dosahující délku téměř čtyřiceti metrů a patří jim přední příčka námořníků celé Indonésie.

Zemřelý bude uložen tam, kde se bude mít lépe než na zemi

Oblast Tanah Toraja uprostřed ostrova, je obydlena kmenem Torajů. Jejich domy (tongonany) připomínají svým tvarem lodě a jsou vyzdobeny buvolími rohy, které jsou znakem bohatství.

Panuje zde kult smrti, který má svá propracovaná pravidla, do poslední maličkosti. Nákladné pohřební rituály s obětováním stovky zvířat – prasat a hlavně buvolů, můžete vidět na vlastní oči. Postačí k tomu zakoupit karton hřebíčkových cigaret (kretek), případně menší kanistr palmového vína (baloku), obléci se do smutečního a obřadník tomaladu s vdovou – jak tomu bylo v mém případě – vás přivítá, pohostí a smuteční obřad (Rambu Solo), „je váš“. Obávat se pláče, či nářku netřeba, na poslední cestě nebožtíka se netruchlí. Jeho ostatky poražení buvoli a prasata odnesou do vytesané skály, kde mu bude lépe, než na zemi.

Zato obrnit se budete muset, při pohledu, jak zruční řezníci zabíjí jedno zvíře za druhým i jak je umě opálí od štětin a následně porcují, jen tak na zemi pokryté palmovým listím. Hygiena se tu nenosí. Tekoucí voda k vidění není, pouze ta, která vře v kotli, kde se maso vaří. Dozvíte se, že člověk, když umře, vlastně neumřel – je nemocný a s celou rodinou sdílí pokoj, dostává jídlo. Umírá, až když je zabito první zvíře!

Důležitou roli mají hostesky a hostesové, obsluhující hosty, kteří nejsou jen ze zdejšího ostrova, případně z jiného ostrova, ale i z Austrálie i Nového Zélandu a všichni mají své místo ve vystavěných bambusových přístřešcích s pořadovým číslem od jeničky, po šedesátku. Celé to pohřební divadlo, jsem sledoval více, jak dvě hodiny, kde se tančilo, zpívalo a přibývalo krve, z poražených zvířat, která už kdysi dala tomuto ostrovu přívlastek krvavý. Tělo zemřelého, jak skonal, bývá natřeno formalínem a u skalního hrobu – to pande batu – nebude chybět figurka tau – tau v jeho velikosti a podobě. Tu oblečou do oděvu, který rád nosíval a bude shlížet z „balkónu“ na zdejší svět.

Kmen palmy ukrývá zemřelé, až poté odejdou do ráje

Zcela jinak se Torajové loučí s dítětem, které umře, do půl roku a nemá ještě zuby. Při pohřebním obřadu Passilliram, malé tělíčko zabalí do tílka otce a vloží do vysekané díry ve staré palmě staré tři sta i více let.

Zesnulé dítě ve stromě stojí, jelikož pozůstalí věří, že dítko bude růst, tak jak poroste strom. Míza stromu, je pro něj mlékem, které tak může žít a teprve až opadne první list, dítě odchází do ráje. Jedinou obětinou, které dostává, je vařené vajíčko. Díra se zakryje kůrou palmy a zacelí hlínou.

Sulaweské děti zpívaly česky

Kete Kesu je malá vesnička, kde vysoko ve skále, kam se dostanete po strmých schodech, jsou uloženy rakve. Některé z nich jsou ve tvaru různých zvířat. Dříve než se vyšplháte nahoru, všude kolem uvidíte nejen povalující se lebky, ale snad každou lidskou kost. Při mé návštěvě, mě zde doslova přepadla skupina školáků, která se stále chtěla fotit. Fotka s bílým člověkem a navíc z daleké Evropy, je něco, co se hned tak někomu nepodaří. Děti byly na výletě z nedalekého Makale, kde také navštěvují hudební školu.

Po několikerém vyfocení se a krátkém „osmělení“, říkám si fajn a nyní jsem na řadě já. Dětem jsem zazpíval: Skákal pes přes oves… a nabádal je, aby slova po mně opakovaly. K mému údivu děti okamžitě pochopily a už „to jelo“. Jako přídavek, nemohlo chybět, „Kdo neskáče, není Čech“. Celé to příjemné setkání zakončil jejich učitel, pozváním druhý den k němu do domů, vysoko do hor. Říci ne? Tak to bych musel být blázen.

Na snídani jím hady Eel

Byl přesný a my mohli vyrazit. Žádná asfaltová, či dlážděná cesta k němu nevedla, zato návštěva vysoko v horách, byla neskutečná. Pravé torajské koláče, palmové víno, na uvítanou a na večeři jsem pomáhal, při zabíjení čtyř opeřenců Vše se poté dalo spolu, s nakrájenou zeleninou do, metr dlouhého bambusu. Celá tato pochoutka se připravovala na ohni a byla vynikající.

Horší byla ranní snídaně. Snídat rýži a hady – Eel, mi z počátku moc nešlo. Tito červení úhoři, žijí společně s tzv. červenými rybkami v rýžovém poli a po sklizni, je to nejlepší pochoutka místních. Učitel uměl vždy překvapit. Nyní mi sdělil, že dříve než odletím na Bali, se jen krátce zastavíme ve škole, kde učí.

Třídu „zdobila“ hliněná podlaha

Po pohřbu a přenocování v torajské rodině jsem neodmítnul ani třetí nabídku, která byla do místní základní školy. Srovnávat naší s tamní školou se jednoduše nedá. Je to nebe a dudy. Budovy jsou převážně přízemní baráčky, někdy na jedno patro. Bývají postaveny do tvaru „U“ s hřištěm uprostřed, na kterém stále pobíhají školáci. Vybavení tříd je chudé, ale chvíle posezení ve sborovně a ředitelně stála zato.

Prošel jsem všechny třídy i s ředitelem, který se pyšnil, že právě tato škola je v Makale nejlepší. Selamat datang – Dobrý den, mě v každé třídě přivítal pozdrav dětí.

Vidět ty ostatní dvě školy, musí být tedy zážitek, když tady – v té „nejlepší“ – měli ve třech třídách, pouze hliněnou podlahu. Popisovat čistotu toalet nehodlám, jen vím, že nebyly rozděleny na holky a kluky. Celá škola, kterou navštěvovalo přibližně 300 dětí, měla tři malé záchodky.

Zhruba po hodinové návštěvě mi ředitel, učitelé i školáci popřáli Salamat jalan – šťastnou cestu a neopomenuli dodat, klidný let na Bali a jak znova přiletím na jejich ostrov, mám se zase přijít podívat.